Nepřekvapivá nesamozřejmost (kultury)

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jedni říkají druhým, že chtějí rozředit a ve světě zaprodat Církev, druzí prvním, že jsou fundamentalisté, kteří Církev ohrožují, protože ji staví do protikladu ke společnosti… A na nás je, abychom se pokusili najít jinou cestu, ne jako kompromis nebo „umírněné“ stanovisko, ale abychom dobře založili vztah Církve a kultury, aby bylo možno mluvit jazykem, který pojmenovává.
Číslo: 

Opakovaně si po promluvě kněze během bohoslužby slova říkám, že kázání je nejlepší příležitostí k pokání. Během mše sv. se totiž zpravidla dozvídám o tom, jak bych měl žít ve světě evangelia, ale přitom si uvědomuji, že je to složitější, protože žiji ve světě kultury.
Nejde o to relativizovat svět evangelia nebo ho snižovat, ale spíš o to, jak se k sobě tyto dva světy mají. Že jde o vzájemný vztah a že dobrý křesťan by uměl nadřazovat to podstatné nad nepodstatné, by nemělo být předmětem sporu. Jenže právě toto téma je dnes ve velké většině případů naplněno rozpaky. Na jedné straně jsou zde totiž radikálové, kteří považují kulturu div ne za plod ďábla, a na druhé straně liberálové, kteří vykládají působení Církve v rámci kultury a jejích dějin. A mezi? Jednotlivé silné osobnosti.
Až do poloviny devatenáctého století byla role kněze ve farnosti jasná: farář dával rámec poměrně přehledně strukturovanému životu obce. Nelze si to idealizovat, byl to systém zaručený vnější autoritou. Ale od poloviny 19. století, kdy se uvolnily vazby obyvatele na obec a začala růst města, se Církev potýká se zcela novým problémem: „Jak dál s pastorací?“, „Jak oslovit „moderního člověka?“, „Jak reagovat na sekularizovanou společnost?“ atd. I jen letmý náhled umožňuje pochopit, že tyto otázky nejdou dostatečně hluboko. V následujících odstavcích si nemůžeme klást nárok na to, že celé téma probereme dostatečně celistvě, výchozí náčrt nám ale umožňuje alespoň jeden podstatný vhled.
I.
Začněme u těch, kdo jsou nám bližší, totiž těch, kdo chtějí především hlásat evangelium a příčí se jim jednání, které označují jako kompromisy se světem. Zcela správně soudí, že svět křesťanské víry a to, co z něj vyplývá, je nadřazeno nad jakékoli jiné ohledy ve světě. Kultura má pro ně smysl jen tehdy, pokud je zcela odvozena od života zajišťovaného Církví. Jinak řečeno říkají: „když už se musíme ve světe osvědčit jako svědkové víry, vyžaduje to prostě nějaké kulisy“. Takoví lidé jsou ale jen málo komunikativní i vůči těm, kdo sice uvěřili a snaží se žít „v Církvi“, ale kultura v jejich pohledu je přeci jen něco víc než jen jakýsi „by-produkt“ života ve víře. Radikálové mají občas úspěchy v evangelizaci – pokud daná osoba je schopna „opustit svět“ – a jistě je to někdy nejlepší řešení. Ale jak se má ale na tento problém dívat ten, kdo kulturu opustit nechce - lékař, vychovatel, technik – a vlastně kdokoli, kdo ve světě žije? Velká většina životního rozhodování přeci není určována evangeliem, ale postupy, které se v daném oboru považují za efektivní a správné.
Liberály na druhé straně názorového spektra spojuje s jejich konzervativními protivníky jedna okolnost – jsou stejně tak jako ti první přesvědčeni, že mají pravdu, a stejně tak pro ně slovo „nesamozřejmost“ nebo „otevřenost světa“ nemá žádný valný význam. Svět se vyvíjí - a oni si vždycky znovu a znovu dovedou interpretovat skutečnost tak, že jim svět dává za pravdu. A to je také jediné, o co „jde“: jak se podílet se na tom, co se ukazuje jako zajištěné převahou, setrvačností světa. Je třeba hledat se světem společné jmenovatele, vyhýbat se konfliktům. Jedni říkají druhým, že chtějí rozředit a ve světě zaprodat Církev, druzí prvním, že jsou fundamentalisté, kteří Církev ohrožují protože ji staví do protikladu ke společnosti…
V obou krajích případech je původcem slepoty jednak sebejistota zastánců těchto pozic a jednak jazyk, který (deformovaný ideologicky) si daná skupina uzurpuje pro sebe. Snaží se pak druhým diktovat obsahy pojmů, významy, interpretaci hodnot atd. A kultura, která je plná nesamozřejmostí?
Dříve než se pokusíme ji ukázat, je třeba pojmenovat ještě třetí nepřijatelnou polohu, upozornit na nebezpečí falešného „středu“, nebezpečí samozřejmosti těch, kdo jsou „hodní a hloupí“. Jde o jedno z nejhorších dědictví „povrchního“ formálního katolicismu 19.století. Hledáme-li tedy takový pohled, který by nám mohl umožnit chápat kulturu vážně právě ve světle evangelia a víry v učitelskou roli Církve, je třeba se prostřednosti vyvarovat s ještě větším důrazem než extrémům.
II.
Existuje celý obor jednání člověka, které je jasně určené příkazy Desatera a evangeliem: to je rámec, o kterém by se mělo mluvit. Jednak proto, aby se neustále držela na zřeteli jeho nesamozřejmost (jde o pravdy a hodnoty zjevené) a zároveň jeho nutnost a nenahraditelnost. Na rozdíl od těch, kdo křesťanství popírají, totiž víme, že pokud je tento rámec popřen, nastupuje na jeho místo jiný, zpravidla „horší“, i kdyby se zakrýval sebehonosnějším humanismem.
Pak existuje obor jednání, které je dáno běžnými povinnostmi řekněme „světského rázu“. Symbolicky to lze vyjádřit na pokynu „dávejte, co je císařovo císaři“. I tady je dobré udržovat povědomí, že jde o povinnosti založené duchovně, ne ze světa samého.
A pak je ještě další obor jednání, který je čistě věcí člověka samého. A tento obor je podstatný pro vytváření kultury ve vlastním slova smyslu, v mnohém jednám podle svého přesvědčení. Mohu se sice v modlitbě ptát „co mám dělat“, ale na odpověď nemohu čekat. Tato otázka „co mám dělat“ je palčivá, i když zpravidla nabývá zdánlivě směšných podob – občas se rozhoduji, zda se přestěhovat nebo změnit zaměstnání, ale neméně důležité je, že se rozhoduji, zda jít do kina nebo zůstat doma, zda si koupit svetr (nebo nic), co si vybrat na jídelním lístku. Tohle vše je pro mne důležité a teologie mi odpověď na tyto otázky nedá.
III.
Může mi právě k tomu něco říci farář při kázání? Pokud neřekne nic, tak v jisté míře selhává, protože právě tohle je můj život, který mám nějakým způsobem dát do souladu s tím, co slyším ve čteních z Písma, co čtu v evangeliu. A jestli farář řekne, že bychom si měli dávat pozor na „nezdravé“ tuky a nebo se odkazuje na nějaké sociologické klišé, pak se zpronevěřuje svému poslání, protože káže svět v jeho pokleslosti.
Právě tady je třeba pojmenovávat, protože člověk si zakrývá velkou většinu svých rozhodování, dělá to, co „se dělá“, nechává se manipulovat, dělá „to, co druzí“ ve snaze zbavit se tak odpovědnosti. Povinností křesťanů, kteří si uvědomují význam kultury jako oboru svobodného jednání, je upozorňovat na to, že žádné jednání není samozřejmé. Je třeba se ve svém jednání ve světě jednak vztahovat k hodnotovému rámci křesťanství a jednak si formovat hodnotový rámec svůj – protože tak, jak volím, otevírám si další volby a jiné uzavírám, ve světě dosahuji cíle, které jsem si předsevzal, a to způsoby a cestami, které si k tomu vybírám. Rozhoduji se, jednám – a nejde to bez kolizí s tím, co je chápáno jako společenské rámce.
Právě v konkrétní kulturní situaci, v setkáních s druhými, v tom, jak si formuluji svoje hierarchie hodnot – se setkávám s nespočtem příležitostí k modlitbě – autentickému obrácení se k Bohu. Každá nesamozřejmost, se kterou se ve světě setkám, mi umožňuje, abych se autenticky modlil – ne staticky, tak, jak se to dá zformalizovat v každodenní prosbě za své blízké, kdy „nikoho nevynechám“, ne v pravidelnosti, kdy si z času světa vytrhávám něco pro čas s Bohem.
Život kultury může být zároveň životem modlitby – ale nikoli tak, abychom pro samou modlitbu ztratili svět: jde jen o to vědět o nesamozřejmosti a jednat s důvěrou v Boží vedení i v těch nejobyčejnějších rozhodováních. Úkolem Církve učící je, aby dokázala dobře ukázat, co je to kultura a aby dokázala povýšit oblast lidské svobody (i v maličkostech) k tomu, co je zároveň životem Církve. Klíčem je tu autentická ne-sebejistota, nesamozřejmost toho, co dělám nebo co říkám. (!) Ta otevírá příležitostí ke vstupu Boha do světa a do kultury – skrze moji modlitbu, skrze to, že přijímám otevřenost situace jako nepřekvapivou nesamozřejmost.
To vše mohu dělat jen v odporu vůči tlaku světa a jeho směřování, protože jsme pod vlivem těch, kdo se snaží kulturu od-božštit, snaží se, aby lidé zapomněli na to, že se kultura (v evropském smyslu) vytvořila jako velmi specifický obor jednání právě díky katolickému křesťanství. Otevírám nesamozřejmost jako příležitost k tomu být s Bohem ve světě, který se tváří jako „fungující“, snižuje význam našeho jednání. Jsme pod tlakem dojmu, že v mnoha věcech „je to jedno“, jak jednám, „nezáleží na tom“, „nikoho to nezajímá“…ale my bychom naproti tlaku světa měli být schopni říci – ano, jednám ve světě, rozhoduji se v situacích, které zcela zjevně nemají žádný přímý vztah k dějinám spásy, ale i tak vím, že toto moje rozhodování bude hodnotnější, pokud bude „správné“, pokud bude v modlitbě a nebo jen ve vědomí spojeno v Bohem, protože on je to, kdo mi dává otevřený prostor svobody a možnosti jednání. Ve světě, kde leccos vnímám jako krásné, kde se rozhoduji také pro to, co není účelné, ale ani samoúčelné, kde věci mají smysl, i když ho nedovedu slovy zachytit, popsat.
IV.
Převaha pokleslého myšlení, ve kterém žijeme, vytváří dojem, že téměř vše „funguje“ nějak „samo“ a jen pár VIP a politiků možná rozhoduje o podstatných věcech. Vše ostatní je „jen“ hra, „jen“ trávení času, pokud možno příjemné, „jen“ nějaké osobní záliby a zájmy. Jakákoli protiváha takovému fungujícímu „světu“, která by měla duchovní jednotu, je tak od základu rozleptávána. A co na to říkají námi popsaní zastánci krajních názorů? Liberálové takové pokleslé podobě světa nahrávají v tom, že se snaží „vedle“monolitního obrazu fungujícího světa udržet jakousi „duchovní rezervaci“, v níž křesťané mají možnost vyznávat svou víru, ale zároveň nikoho ve „světě“ neohrožují (tím, že by demaskovali falešnost takového obrazu). Konzervativci zase nahrávají témuž tím, že svět a kulturu vyklízejí, stavějí se do protikladu ke světu – jako by právě o ta nejběžnější jednání člověka nešlo nejvíce.
Přál bych každému faráři, aby alespoň jednou do týdne předstoupil před věřící s tím, co v minulém týdnu prožil jako nesamozřejmé, popsal tu nejobyčejnější situaci, kdy se rozhodoval, kdy to nebylo jasné a nebylo to jedno – a to je důležité – kdy mu přímo nepomohlo ani kázání na hoře, ani proroci. A jestli farář o žádné takové „nesamozřejmosti“ neví, pak by v tom měl být vzdělán – nebo „odvzdělán“, zbaven indoktrinace. Svět je nesamozřejmý a naše kultura je nesamozřejmá. Mluvme o nesamozřejmém! Role farářů se totiž změnila – nejsou už tolik formativními osobami v rámci farnosti jako před dvěma sty let.. Svobodné jednání člověka je tím polem, o které mají pečovat. Svobodné jednání, které je třeba nejprve očistit K tomu patří také ukázat na význam, jaký má pro naše jednání a naší budoucnost nesamozřejmost.