Studijní den II.

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Nestrukturované pásmo kritických myšlenek
Anotace: 
Hudba? Připusťme si alternativu, že velmi málo lidí kromě hudebníků zajímá, je vnímána jako cosi služebného, nahraditelného, až někde daleko v pozadí za snahou o aktuální pastoraci „současnou“ řečí světa.
Číslo: 

I. Hudební preference mládeže
Studijní den přinesl jeden zcela nečekaně radikální příspěvek: stal se jím referát v podstatě neškodný, založený na statistice. Zajímá-li vás, kdo co poslouchá – pak jsou na to solidní výzkumy s možností mezinárodního zkoumání. Výsledek? Nic takového jako jednotné hudební preference mládeže neexistuje. Sál na studijním dni občas propukal v hlasitý smích. Byl to zcela zjevně výsměch sekci pro mládež, všem, kdo argumentují a neví o čem, kdo rozhodují a nerozumí smyslu a dopadům toho… Sdílet společné veselí bylo osvobodivé, ale zůstal jsem skeptičtější než většina přítomných hudebních odborníků. Tento příspěvek totiž hovořil také o něčem jiném. O tom, že známe A, ale nejsme schopni říci B. Nejsme schopni mluvit o zlu.

II. Přivrácení se ke světu
To zásadní, co zde vůbec nebylo zpochybněno, co zde ani nebylo a nemohlo být tématem, se přeci vůbec netýká hudby. Stejně tak, jako byla touto v podstatě velmi prostou sondou odkryta naprostá ignorance skutečností, týkajících se zájmu mladých o hudbu, by mohla a měla být odkryta zásadní ignorance související s představou o pastoraci. Jde tu přeci o daleko víc, o přístup ke světu, a o to, co je posláním Církve, o to, co to znamená ono „otevření se světu“, které bylo načrtnuto na II. vatikánském koncilu. Jistě je třeba nové misie pro svět, který ztratil svoji křesťanskou tradici. Jistě je třeba nové pastorace pro novopohanské obyvatelstvo starých křesťanských zemí. Ale nemůžeme se tvářit, jako bychom objevili další kontinent. Jde o „cizí“ jazyk, ale neměli bychom se klamat a postupovat tak, jako bychom stáli před dalším v řadě cizích jazyků, ve kterých doposud nebylo hlásáno Slovo Kristovo.

III. Slavnost.
Mluvíme a míjíme se ve slovech. Slavnost a slavení může směřovat k vytržení - a k tomu přispívá i hudba. Jenže jistý typ vytržení vychází ze zábavy a nezávaznosti. Vytržení přináší rockový koncert stejně jako technopárty nebo televizní show. Má Církev prezentovat svoje slavení Boha jako show? Bylo argumentováno, že lidé, kteří se shromáždili ve Staré Boleslavi, byli jen zlomkem těch, kdo mši s papežem sledovali v televizi – a sledovali ji jako show – jinak se prý ani v televizi sledovat nedá. A Jan Pavel II. se touto cestou vydal, a tak není o čem mluvit. Jistě, show má svoje pravidla. Ale my bychom, i když je mše sv. přenášena televizí, měli světu ukazovat, co je to skutečné slavení Boha a nikoli se podřizovat pravidlům mediální manipulace. Ale jsme vůbec sami mezi sebou schopni mluvit o tom, co je to slavnost a slavení Boha? Nestačí jen říkat, že to není individuální prožívání ani orgiastické rozplynutí se v davu.

IV. Pohanství, exorcismus a naivita
Na studijním dnu zaznělo, že se potenciálního zla v populární hudbě nemusíme bát. Vždyť Církev se nikdy nebála pohanských kultů světa, že do prostoru předkřesťanské Evropy vyrážely misionářské (mnišské) skupiny vyzbrojené především modlitbou obohacenou o exorcismus. V sále to zahučelo a spontánně zaznělo: ale právě prvky exorcismu z podoby současné mše v rámci „obrácení se ke světu“ zmizely. Bylo to optimistické – přes všechnu manipulaci zde značná část přítomných chápe a je schopna vyjádřit širší souvislosti.
Žijeme v době nastupujícího postkřesťanského pohanství a nelze si myslet, že ve světě násilně homogenizujícím a žárlivě střežícím „kulturní korektnost“ si vystačíme s naivitou vyrostlou v šedesátých letech.

V. Kam až vede trhlina
Dovedu se vžít do kůže těch, kdo s opravdovostí a přesvědčením formulovali „dopis varhaníků“? Co pozitivního se stalo? Je skvělé, že se jejich zásluhou začal nějaký proces, který “nevylučuje naději“. Ale na druhou stranu se jim „propadla půda pod nohama.“ Celý komplex problémů se ukazuje daleko širší, než jak to mohli na počátku přehlédnout. Ukazuje se, že problémy s liturgickou hudbou jsou odvozené především od sporu dvou zcela zásadně odlišných koncepcí chápání liturgie, mše sv. A nejen to, jde také o dva zcela protikladné vztahy k tomu, co je možné nazvat bohatství tradice, nejen v oblasti hudby. A ani zde nekončí trhlina v myšlení Církve – spor o jednu trapnou hudební produkci vede až k poznání, že jde o zcela rozdílné přístupy ke světu – a to nejen dva, krajní, ale spíš o to, jak se zachytit v prostoru mezi dvěma krajnostmi.

VI. Přibývá těch, kdo se bojí?
Studijní den o hudbě směřovali jeho dramaturgové k obroušení hran a k „uklidnění situace“. Tak to bylo kardinálem Vlkem v úvodu řečeno. K čemu je to dobré? Abychom spolu žili jako křesťané v lásce a pokoji. Jistě. Ale co s láskou a pokojem, když si nerozumíme, nejsme schopni mluvit stejnou řečí? Naštěstí zde stále zůstává memento Jiřího Kuba: nemůžeme táhnout za jeden provaz, pokud nejsme na stejném místě a nesdílíme stejnou orientaci. Ačkoli cíl je jeden (Kristus, a jak dojemná a vnitřně pravdivá byla přednáška – kázání o tom), tak rozdílné je hodnocení aktuality úkolů, které před námi stojí. A zakrývat si to? Komu to prospěje? Těm, kdo se „necítí pevně v kramflecích“ a přitom by chtěli kontrolovat situaci, kdo nedovedou argumentovat, kdo se bojí. A přibývá těch, co se bojí? Nebo naopak?

VII. Alespoň metodickou skepsi!
Závěr byl dojemný – všem nám jde o co nejvyšší úroveň liturgické hudby a duchovní hudby obecně. Všichni se navzájem chlácholili, že tradici ctíme.
Je ale skutečně shoda na tom, že je třeba převzít co nejvíce bohatství z tradice? Neskřípali přitom někteří zuby? Není jeden z naivních předpokladů právě v tom, že na tom se můžeme shodnout? Minimálně metodicky bychom si měli připustit, že tu existuje odpor vůči latině ve všech podobách. Dlouho tu byla přítomná a vlivná představa, že čím více se od latiny a tradice kterou nese vzdálíme, tím lépe, tím víc budeme schopni „žít v souladu se světem“, žít „jazykem světa“, současnosti, dějin. Je třeba nahlas říci, že to byl a je omyl, který napáchal soustu škod.

VIII. Poděkování
Na studijním dnu od přednášejícího kněze zaznělo, že staršími právními normami týkajícími se liturgické duchovní hudby se již není třeba řídit. Prošlo to bez zahučení v sále, jen s drobným reptáním. Naopak tu naplno nezaznělo, že reálnou odpovědnost za současný stav mají biskupové – a že je zcela v pořádku, když jim to jejich ovečky připomínají. Nikdo tu nepoděkoval, ani náznakem, těm, kdo dopis mladých varhaníků iniciovali a formulovali, jen biskup Radkovský zcela bez zakrývání mluvil o tom, že situace není dobrá. Kdo ale způsobil, že se vůbec něco hnulo? Je dobré, že přibývá těch, kdo se uchlácholit, otrávit a odstrašit nedají. Díky jim a prosebná modlitba za ně.

IX: Scénário
Varhaníci a hudebníci milující tradici dali všem ostatním přítomným najevo svoji morální i lidskou převahu – a těch několik „obhájců zvolených postupů“ si tak muselo vychutnat, co je to mluvit proti sálu. Vydrželi to a teď zase budou mít klid a prostor. Také bylo vidět, jak si na konci s uspokojením oddechli. Scénário se naplnilo. Na téměř všech oficiálních webech nadále budou převažovat články odsuzující ty, kteří „nám to kazí“, snad se udělá pár kroků pro to, aby se zvedla hudební úroveň výuky na KTF UK (kde nic není, zvedá se úroveň snadno). Snad je to ale také jinak. Scénário by bylo naplněno pokud by to vše takto skončilo. Ale nekončí, a doufáme že nejen v Triviu.