Nevěřící křesťané a začarovaná princezna

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Zápas o duši
Anotace: 
Proč žijeme jako mátohy? A jak vypadá náš svět, co si do něj „pouštíme“? Ptáme se, jaká je pravda o světě samém? Je to nepohodlná pravda nároku na nás. Jde o zápas o duši člověka, o nic méně.
Číslo: 

Většina lidí, zdá se mi, žije v provizoriu, ve světě zarostlém trním, vlastně spí jako začarovaná princezna, která se píchla o otrávený trn. Někde v pozadí tohoto polospánku je poznání, že nebudou žádné „světlé zítřky", že trvalá udržitelnost je nesmysl a že jde o to neznepříjemňovat si přítomnou chvíli. Někde v pozadí toho je snaha odsunout „konec“ někam z dohledu „mého“ života. Probudit se – to jako by vyžadovalo nějaký mystický akt, polibek milujícího prince, který ukáže dobro a zlo jako hnací momenty v lidském životě, ukáže, že svět je složitější, než to na první pohled vypadalo v naivním obrazu sebezbožštěného člověka. Jako by k této změně byl potřeba nějaký mystický akt, který by způsobil u těchto polosnivců západního světa přitakání své vlastní konečnosti, zasazenosti do světa.

Co to je za svět, co se v něm děje, přemýšlím, když zkoumám tento polospánek: co se to dostává do tohoto amalgámu racionality a snů, sebevědomé reality technik materiálního světa, o kterém se učíme ve školách, a do vší té iracionality, která vytváří tomuto polovědomí jakýsi vazký spojovací tmel?
A proč se setkávám se stejně polospícími křesťany, kteří se od ostatních v tomhle všem až zas tak neliší, snad jen že se občas potichu modlí, když jsou sami, stydí se na veřejnosti pronést nahlas slova modlitby? Proč žijeme jako mátohy? Proč se neptáme, jaká je pravda o světě samém? Je to nepohodlná pravda nároku na nás.

Znovu a znovu se setkáváme s tím, že se zarytí „materialisté“ stávají „věřícími v něco“, s lidmi, kterým pomohl léčitel, kteří měli věštecký sen, souvisejícími s jejich blízkými a otřáslo to jimi, s lidmi, kteří nalézají v různých od svého základu založených náboženských praktikách různých exotických národů to, po čem touží, totiž jednoduchý přístup ke kultické magii jako zcela jinému způsobu dosahování cílů, než jaký nabízí věda. Konstruktér, který vytváří matematické modely, pak ve svém soukromém životě „COSI“ praktikuje, protože mezi jeho prací, ve které „svět funguje“, a jeho životem, ve kterém zase „funguje tohle“, nehledá a hlavně ani nemá důvod hledat žádnou vnějším způsobem založenou kompatibilitu. Jak ale takovému člověku hlásat evangelium, když nejsme schopni právě v radostné zvěsti ukázat, že takovou kompatibilitu nabízí? Vždyť on ví, že již „něco“ nalezl a my zpravidla neumíme víc, než mu to vymlouvat, jako bychom sami nenalezli nic.

V Církvi dnes mezi sebou soupeří ti, kdo jsou „modernisté“ a zpozdile se snaží racionalizovat poslední zbytky tradice, a na druhou stranu konzervativci, kteří se snaží zachránit minulé formy, to, co bylo. Jedni i druzí se zajímají hlavně sami o sebe a o svůj obraz světa, ten jim zakládá jejich ospravedlnění zápasit o „svoji“ věc. Kdyby to nebylo tragické, bylo by to komické.

Přestaňme si hrát na schovávanou. Význam II. vatikánského koncilu přeci nespočívá ve změně forem pastorace. A to, co otevřel, neotevřel pro zednáře v řadách kléru, ani pro skryté protestantizující elementy, jak to vidí tradicionalisté, nebyl onou „zradou tradice“, krokem k herezi. Ale stejně tak nebyl vysněným úspěchem modernistů, kýženým krokem k rozvolnění, liberalizaci Církve, k jejímu „přijetí modernity“. Modernita už se totiž v šedesátých letech začínala ukazovat jako prázdná a zbytečná slupka. Snad mnozí doufali, že koncil bude prvním krokem k vytvoření nějakého „modelu svobody“ ve víře, ti se o naplnění svého snu ještě blouznivě snaží, ale nikoho to už moc nezajímá. Stejně si každý může „svobodně“ věřit, čemu chce a přitom se cítit jako katolík, Církev už prakticky žádnou jurisdikci (kromě manželské a ta se právě otřásá) nevykonává.

Koncil především změnil postavení Církve ve světě – zbavil Církev obrovské zátěže moci ve světě. Na širší interpretaci toho si budeme muset ještě počkat, ale hledáme-li jednoznačně pozitivní vyznění koncilu, pak vidíme, že koncil otevřel prostor pro to, aby se Církev formovala jako suverén v jiné oblasti, než je světská moc – jako suverén, který ví a umí ukázat, co je to spása.
Ale na tom se zatím udělalo velmi málo. Co dnes umí naši biskupové říci těm katolíkům, kteří praktikují čakry poté, kdy se vrátili z nemocnice po složité operaci? Co umí říci těm, kdo se složitě orientují ve svých zkušenostech přesahujících evropský „racionalistický obraz světa“, kdo ví, že jsou ještě jiné věci než ty, které zkoumá věda a se kterými pracuje „evropská“ technika? Najdou ti orientaci a pomocnou ruku v Církvi? Málo nebo nic se udělalo pro ty, kdo se setkali se zlem a závislostí na nějakém ovládajícím člověku, s manipulací. Atd.

Lidé jsou zmateni, uchylují se do polovědomí, hybernace. Tuší, že na všem tom obskurním, co je obklopuje, je nějaká „trocha pravdy“. Je marné jim cokoli racionálně vysvětlovat. A stejně marné je dávat jim katechismus jako soubor pravd. II vatikánský koncil změnil postavení Církve ve světě – katolická Církev už se netváří jako hegemon – a to je třeba vidět jako příležitost. Nikoli pro pastoraci, ale komplexněji, pro porozumění tomu, co to radostná zvěst vůbec je. Církev má novou příležitost ukázat svoji roli ve světě složitých duchovních skutečností, se kterými odedávna pracují různá neevropská náboženství, ale též šarlatáni a nejrůznější podivíni, guruové zakládající sekty, věštci a léčitelé, excentrici a jurodiví všeho druhu.
Katolická církev může zaujmout jiné místo než doposud – místo, které jí přísluší, místo, které poskytuje jistotu ve světě dobra a zla, sil, složitého zápasu o duši člověka. Jen je třeba nově ukázat, co to zápas o duši člověka je. Katechismus jako „soubor pravd a návodů“ v tom sice může mít svoji roli, ale rozhodně nestačí.
Pokud nás církev nezačne cíleně vést k tomu, abychom její roli chápali právě v zápase o svoji vlastní duši, vůbec nemá smysl mluvit o základech evropské kultury, tradičních hodnotách křesťanství atd., to všechno je jen mlácení prázdné slámy. Katolická Církev má po II. vatikánském koncilu příležitost ukázat, že spásu duše nelze získat pouhým plněním příkazů „Zákona“, žádnou „zajištěnou svátostnou praxí“ – že boj o duši člověka se nás týká, i když „praktikujeme“ podle všech církevních pravidel.
Františkovi, ať je reduktivní jakkoli, je třeba rozumět v jednom motivu, který neustále opakuje: je třeba vyjít z této katolické zajištěnosti, přijmout tento otevřený zápas. A je třeba dodat, nebo lépe neustále dodávat, že to je jen první krok, že to nestačí.