Putna po dvaceti letech

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
O svěřených hřivnách
Anotace: 
Je stejný hříšník jako poslední naiva, který začíná lepit básničky o lásce. To, co ho odlišuje od jiných, jsou hřivny, nikoli nějaké jeho osobní vlastnictví, jen to, co on jako hříšník dostal ke správě. Hezky se to říká, ale pokud člověk vyslovuje „já“, pak k tomuto „já“ svěřené hřivny snadno přilepí jako nedílnou součást.
Číslo: 

V roce 1994 vyšla M.C. Putnovi kniha „My, poslední křesťané“. Když se někdo považuje za „posledního“, je v tom takřka jistě hodně pýchy, protože zjevně přeceňuje „svůj“ čas. Dnešní dvacetiletí mohou považovat Putnu za předposledního křesťana, pokud i jen „převezmou“ jeho postoj: rozhodně totiž nemají důvod se s ním identifikovat. I když Putna vydal později druhé, opravené vydání, stejně jeho kniha směřuje do antikvariátů, do „minulého“ a slovo poslední vypadá v antikvární poloze komicky.
V této knize Putna záměrně vytváří celek – první celek „sebeprezentace“, o kterém přiznává, že byl zpočátku myšlen jako programově ucelený „flák“, kterým to světu „nandá“, ale v závěru konstatuje, že jsou to jen „poznámky“. Spolu se Zdeňkem Neubauerem, který napsal doslov, můžeme trochu „uhladit“ úplné excesy (Maria jako antikrist apod.) a můžeme se podle jeho návodu dívat na knihu především jako na svědectví o tom, kde M.C. Putna v době přelomové viděl „znamení času“. Jedno je totiž nespornou předností Putny – v době, ve které mnoho lidí bylo zcela dezorientováno a podléhalo těm či oněm naivitám, Putna dorůstal do podoby solitéru neochvějně zasazeného do vlastní sebedůvěry. Narcistní, jistě, sebe-nekritické, jistě. Ale také přinášející podněty a umožňující na tomto základě ukázat i něco o našem světě, co by bez tohoto zrcadla mohlo uniknout. K této knize má smysl se vracet ze dvou důvodů: jednak proto, abychom se podívali, kam se Putna za dvacet let posunul, ale hlavně pro toto nastavení zrcadla – sobě samému (jak jinak u narcise) i světaběhu, kterému se snaží vzdorovat.
Zajímavé je, co Putna rozumí časem a jeho znameními – je to to, co on prožívá jako „věci otevřené“. Že by ale úvahám o znamení času předcházela nějaká příprava, soustředění, ztišení apod. – aby autor mohl lépe znamení času zaslechnout, to samozřejmě nečekejme, a že by snad mohl slyšet něco jako volání – ať už jako volání Boží k prorocké službě, nebo volání „toho budoucího“, které se ohlašuje a hledá svého nositele – to ani náhodou. Znamení času jsou znameními času, který Putna „vlastní“, jsou to znamení času M.C.P. Je to jeho čas, se kterým pracuje, a je v něm beznadějně uzavřen, stejně jako Petr Kalandra v sentimentání písni vlastně zpívá „je to čas, čas, co máš rád, je to čas, tvůj čas".

Putna se v knize představuje v samotě svého času: opakovaná forma dopisu „příteli“, opakované intimity a osobní poznámky v textech… jen zdůrazňují to, co jinak bystrý analytik Putna snadno odhaluje (u cizích) jako mrtvé, minulé, falešně idylické. Putna devadesátých let ještě neumí být sám: to ho teprve čeká. Je nespokojen s tím, že je sám se světem – protože, a k tomu se přiznává, už jen závidí těm, kdo umí bezprostředně a v důvěře napsat „Hospodine“ tak, jako se člověk obrací k druhému. Proto se obrací ke světu, nad který musí čnít, aby se pro svět vůbec stal partnerem, musí o světě vědět víc než je obvyklé, právě v tom se přeci legitimuje jako (mimořádný) partner světa. Nemůže být každý básníkem, píše v jednom z textů (osobní) dopis jakémusi mladému autorovi, když mu radí, aby se na literaturu vykašlal: nemůže být každý jako já… Právě on se považuje za „vyvoleného“. On sám je partnerem světa – ale nepoloží si otázku, zda je právě tohle to nejlepší využití hřiven, které dostal. On sám je přeci stejný jako ostatní, alespoň pokud se deklaruje jako křesťan, měl by připustit, že je stejný hříšník jako poslední naiva, který začíná lepit básničky o lásce. Od jiných ho liší hřivny, které dostal, hřivny, nikoli nějaké jeho osobní vlastnictví, jen to, co jako hříšník a služebník má ke správě, to není vlastnictví, to by měl být závazek. Hezky se to říká, ale pokud člověk vyslovuje „já“, pak k tomuto „já“ svěřené hřivny snadno přilepí jako nedílnou součást. A pak se dme, jako se umí dmout M.C.P.

Ale Putna přitom nad svět nijak neční: je v pohledu na svět stejně statický jako ti, které kritizuje, jeho „svět“ je jen putnovských schématem. Ať se Putna snaží jak chce, partnerem je mu jen obraz světa, který „ovládá“, a skutečný svět ho tímto jeho vlastním obrazem podvádí. Všude tam, kde Putna okázale dává najevo, že „ví, jak to je“, tam se mu za zády šklebí ďábel a dodává tak pitoresknost nic netušícímu šklebu Putnovu.
Putna se staví ve svém titánství vůči světu jako prorok – jenže prorok je povolaný, a Putna se našel a povolal sám. V tom je zcela vedle Neubauer, který ho za proroka přímo označuje. Prorok, který není poslán a který jen spílá a je „špatným svědomím“ pro druhé, ten, který se zlomyslně vysmívá, protože má navrch, protože umí pracovat s řečí – to je falešný prorok. Jistě vzbuzuje obdiv: Umí s řečí pracovat tak, jak se s ní pracovat dá, totiž stavby, které tvoří a kterými prochází středem, se za ním bortí a padají, a on se usmívá nebo školeným hlasem zpívá a nedívá se zpátky, což může být pro druhé něco fascinujícího. Ale to vše je jen divadlo světa. Padající stavby – nic nového, tento obraz má smysl právě v tom, že se Putna urputně snaží dokázat, že není postmoderní, ale po-moderní. Ví, že postmoderna má v sobě zakódovaný rozpor: sice ukázala dekonstrukci jako „vždy poslední fázi“ při hledání kontextu, ale nedokáže odpovědět, kdo a z jakého místa tuto poslední dekonstrukci provádí, na čem stojí. Putna ví, že jeho postoj vůči světu je dost silný na to, aby ukázal logickou chybu dekonstrukce, ale není schopen se jí jako „milé hračky“ (zbavující obtíží s hodnotami) vzdát. Přijímá model „světa postmoderny" a lavíruje v tom, jak mu může být partnerem. To proto mluví o po-moderně, protože pokud by svět byl amorfní, padl by stín amorfnosti i na něho samého, na Putnu sebejistého, a to přeci nelze připustit. Namísto aby z této figury odvodil něco obecnějšího, co vypovídá o omezenosti postmoderny a vadách v tomto typu myšlení (zakódovaných již v jejích strukturalistických předchůdcích), vytvoří si pohodlnou pozici toho, kdo je obdařen a tedy mu je „vše dovoleno“. Není partnerem světa, je beznadějně „dobře“ zabydlen ve světě.
Postmoderna triumfovala v tom, že ukázala, jak snadno se dá cokoli zničit. Ale to, že se dá cokoli celkem snadno zničit, ještě není důkaz, že postmoderna „nepřemožitelně“ ukazuje a dokazuje, že se světem je konec, že nic nelze říkat a v nic nelze věřit. „Zničitelnost“ je jedna vlastnost světa a kultury. Nic víc. To Putna ví. Jenže neví, co s tím, a ze zničitelnosti světa odvozuje, že je „posledním“.

Proto je tak specifické Putnovo přihlašování se ke křesťanství. Namísto toho, aby mu základ křesťanského myšlení poskytoval dostatečné východisko pro uvažování o světě a otevřenost pro svět (což by jistě s tím, jaké dostal hřivny, bylo možné), chápe se tématu křesťanství jako jeho vlastník. Křesťanství podle něj podléhá stejné dekonstrukci jako „cokoli ze světa“ a to (prý) zasahuje samu jeho povahu. Lavíruje: spása nemůže být ze světa, když se má světa týkat, a tak jednou pro něj radikálně přesahuje přes svět, aby podruhé přesahovala jen „napůl“, aby byl svět „nedospasen“, aby ještě čekal na nějaké další „dospasení“, které učiní z Nového zákona „Starý“ Nový zákon, čeká na změnu, která bude podobná jako když se za „Zákona“ stal „Starý zákon“. Nic nového, ostatně to přiznává. A že v tomto jeho modelu není místo na Církev? Jistě – Církev je podle Putny skrznaskrz světská, negativní, mrtvá, institucionální, což je synonymum pro největší možnou zvrhlost ve světě, totiž žijící mrtvolnost, které je třeba se vzpírat. Proč, ptám se jako ten, kdo nabádá „pečujte o svoje instituce“? Proč znovu tahat protestantskou, čtyři sta let starou kartu?
Putna v tom žádnou novou sofistikovanou argumentaci nevytváří. Obecně používá postmoderní argumenty, ale vlastně pracuje s tímto obrazem jako s čímsi evidentním. Cítí se být katolíkem, deklaruje se tak, ale myslí tím křesťanský lid jako „mystické tělo Kristovo“? Asi ne, nevíme. Víme jen, jak postupuje. Ukazuje, že „umí“ napsat katolické pojednání o tom či onom daleko lépe než ti, kdo se drží „své“ instituce. Vysmívá se těm, kdo jsou „hodní“ (synové své Církve) a hloupí, neplodní, nekreativní. Tančí v radostném pohybu tam, kde se „církevníci“ jen tupě motají a má z toho evidentní radost. „O čem to svědčí?“, ptá se výsměšně… O neplodnosti, uzavřenosti, strachu ze světa… Ano. V tomhle mu je třeba přitakat. Na druhou stranu by trochu strachu ze světa neškodilo ani jemu. Před dvaceti lety se Putna programově uvedl jako enfant terrible, jako samozvaný prorok šklebu, jako ten, kdo překonává postmodernu, jako ten, který si v budoucnu může dovolit nést transparent „katolické buzny“.
Kniha „My poslední křesťané“ se dá číst – alespoň v její programové, střední části. Tam Putna tančí s pláčem skrytým v srdci, ode zdi ke zdi. Ale tato kniha také vypovídá o marnosti – protože část článků ze začátku knihy jsou spíše jen osobní zápisky a některé literární úvahy třetí části jsou prvoplánové a beznadějně zastaraly.
Putna si před dvaceti lety vybral a zformoval společenskou roli a v této knize se ji pokusil deklarovat. Na to, jak se tato role za dvacet let proměnila, se podíváme v některém z příštích čísel.