Spor o Müllera a o povahu moderního středu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Ti, kdo skutečně „věří“ formální statické pravdě, povětšině vymřou. Zbude jen beznadějná rozptýlená skupina, infikovaná a zneužívaná. Převahu nabudou ti, kdo sice formální myšlení dokonale zvládnou, ale budou dobře vědět, že je to manipulativní systém, a tak ho také budou využívat (je jich už nyní v Církvi dost a právě před tím papež varuje).
Číslo: 


Netřeba se vracet k minulé formě metafyziky, abychom ukázali rozumnost takovéhoto přístupu a obsahu nadpřirozeného zjevení Boha v Ježíši Kristu tváří v tvář vizi světa odvozené z přírodních věd a z filosofické reflexe vzešlé z novověku. Namísto toho začněme u zkušenosti reálného světa s úmyslem dosáhnout reflexního sebeporozumění – toho, co „duchovní“ bytí člověku umožňuje – a poznání Boha, ale nikoli v Něm samotném, nýbrž ve vztahu, který má svět k Němu jakožto počátku a cíli veškerého konečného bytí, včetně člověka.

viz "Od zkušenosti světa k poznání Boha"

Netřeba se vracet, k tomu, abychom se dokázali vypořádat s moderním světem, nepotřebujeme starou metafyziku. Můžeme začít u sebe a zkušenosti s reálným světem a můžeme se dobrat světa ve vztahu k Bohu… Naštěstí jsem to nenapsal já, ale kardinál a ne ledajaký, ale právě na něj se zastánci novotomismu okamžitě vrhli – prý není schopen vykonávat funkci šéfa kongregace pro víru! To jsme tu měli už minule: každý druhý tradicionalista by si dovedl představit sama sebe, jak sedí na inkvizitorské židli, ba dokonce si myslí, že právě to by Církvi prospělo nejvíc, nějaký pořádný tomistický inkvizitor. „Bůh nás chraň“, dodávám a myslím, že totéž napadá i mnoho jiných.

Ale i ti, kdo sami sebe považují za „středové“, zpravidla v mnoha ohledech nerozumí, o co Benediktovi jde, nebo dokonce zpochybňují integritu jeho vyjadřování. Müllerovi je v rozhovoru položena otázka:

V jedné z kapitol vaší knihy se věnujete jazyku nových sdělovacích prostředků. Čím je v tomto ohledu specifická nauka Benedikta XVI.?

a Müller odpovídá, co je podle něj pro papeže specifické:

„Víra a Zjevení jsou způsoby, které Bůh používá v komunikaci s námi. Skrze tyto komunikační prostředky můžeme komunikovat, ne však ideologicky – tedy ovlivňováním lidí proti rozumu -, nýbrž v dialogu otevřeném vůči pravdě. Pouze pravda totiž může člověka zachránit – ne propaganda.“

viz "Pravda zachraňuje, nikoliv propaganda"

Müller je ještě v zajetí jazyka II. vatikánského koncilu, ale rozumí – dovede alespoň ukázat správným směrem, ví, co je klíčové. Pravdu nedržíme, pokud se jí neotevřeme. Samolibí čtenáři tradičního střihu považují Müllera za poblouzněného nekritického liberála, který jen z obdivu k osobnosti Ratzingera podléhá jeho vlivu. Předpokládají, že sami jsou logicky konzistentní, „ví, jak to je“, a proto si nemusí klást otázku, proč právě na toto místo Müller ukazuje, když se ho ptají na výjimečnost myšlení papeže. Nemusí se na nic ptát, jen konstatují, že je to blábol.
Samozřejmě že je nutné interpretovat v souvislostech – řeč je zde o sdělovacích prostředcích, a proto zde zdánlivě nesmyslně dominuje slovo „komunikace“, ale to podstatné je jinde: Müller ukazuje, že rozum není nějaká „výsadní schopnost“ člověka, a mezi námi a Bohem není prostředníkem rozum, ale víra a zjevení. Opět je zde důraz kladen na to, že nemůžeme předpokládat kompatibilitu lidského rozumu (abstrahovaného pojmového myšlení) a myšlení Boha. Rozum nemůže být rámcem myšlení, protože myšlení má celou škálu zdrojů, se kterými si rozum nemůže poradit, nemůže s nimi pracovat. A pak je zde varování před ideologií a propagandou – tedy před uzavřenými abstraktními rozumovými nástroji. Pravda se totiž ukazuje skrze myšlení, ale ne skrze nějaký statickou rozumem stabilizovanou a zmrtvěnou strukturu pojmů. Ukazuje se v dialogu otevřeném pravdě. Pravdu máme vždy jako to, co nás vede, v tomto smyslu je vně rozumu, lze na ni jen odkazovat.
Samozřejmě, že mnozí tomu, co říká Müller, „nechtějí rozumět“, protože nejsou otevřeni k pravdě dialogu, tj. neumí se s otevřeností vůči pravdě a bez namyšlenosti ptát „co tím (prefekt kongregace pro víru) chtěl říci“. Chybí jim dostatek pokory k nepředpojaté otázce. Nevidí důvod, proč by člověk neměl být k pravdě veden někým „znalým pravdy“ (samozřejmě jimi samými) a to třeba i oklikami, nechápou rozdíl mezi manipulací a formací. Ale to jde vykázat: manipulace je jakékoli ovlivňování, které indoktrinuje, které není otevřené vůči pravdě, kterou je třeba teprve hledat a která je přítomná po celou dobu tohoto hledání.

Ale tím nelze přesvědčit toho, kdo sebevědomě „drží“ nástroj pravdy, svůj rozum. Ten řekne: „proč bych se měl zabývat tím, kdo co proč říká v tom obecném rozkladu myšlení?“ (…) „Nezajímá mě, co proč říká prefekt kongregace pro víru, zajímá mě, zda mohu přitakat, tedy zda je to ve shodě s realitou. Zda to lze logicky podložit a vykázat. Kriterium „poznané skutečnosti“ je zde tedy poslední instancí, a snaha papeže je v tomto případě marná, snaha vybídnout k otevřenosti vychází naplano. Dějiny se nedějí, aktualita není aktuální, protože pravda je jedna (hotová, poznaná jednou provždy skrze mocnost rozumu a nástroj logiky) a pokud jde o dění? Vše, co se neděje v souladu s „jejich“ pravdou, je ke zkáze člověka. Je sice zřejmé, že zaujetí tohoto postoje vede k nekonzistentním závěrům vzhledem ke světu i magisteriu, ale to zřejmě logiky tohoto typu příliš netrápí.

Naši držitelé pravdy, kritici papeže i prefekta kongregace pro víru, totiž především nechápou smysl skutečných otázek, takových, které vycházejí z hledání pravdy. Nečtou papeže, nechtějí rozumět Müllerovi. Skutečné otázky nejsou jen otázky formálních sylogismů. Omezují „povolené“ otázky jen na ty, na které lze odpovědět statickými výrokovými větami typu „co je člověk“, aby si mohli odpovědět: „živočich“ a následně se ptát, jaké jsou podstatné atributy tohoto živočicha. Tohle je pro ně cesta k pravdě, nic jiného! Ale tak se přeci nikdo rozumný už dávno neptá. Neptáme se přeci na nic méně, než „co to je?“ ve smyslu „proč to je?“ a hlavně v situaci „co se to děje?“. A otázka „co to je?“ má smysl, když vypovídá o významu, který se nás týká, tedy jde o otázku „jak tomu lze rozumět?“, „jak to dát do souvislosti se vším tím, co mne obklopuje a čemu nerozumím?“. Atd.
Ano, ti, kdo prošli školskou indoktrinací, správně na formální otázku vypovídají, že člověk je živočich rozumný, jenže právě před tím Müller, potažmo Benedikt XVI., varují. Tato odpověď možná ještě před pár desetiletími napomáhala vytvořit vnější konstrukci smyslu, ve které se člověk mohl cítit „zabezpečen“ před děním světa, ale již od počátku 20. století, resp. první světové války a nejpozději od poloviny 20. století už většina inteligentních lidí pochopila, že to není nadále udržitelné.

Závěr? Dá se očekávat že ti, kdo skutečně „věří“ formální statické pravdě, povětšině vymřou. Zbude jen beznadějná rozptýlená skupina, infikovaná cyniky a zneužívaná. Převahu nabudou ti, kdo sice formální myšlení dokonale zvládnou, ale budou dobře vědět, že je to manipulativní systém, a tak ho také budou využívat (je jich už nyní v Církvi dost a právě před tím papež varuje).
Doufejme, že se postupně vytvoří i dostatečně nosný a „pročištěný“ jazyk, kterým půjde mluvit o tom, co se nás týká, jazyk otevřený otázkám. A statické (logické) výrokové systémy budou používány v té roli, která jim patří – tedy v rámci, jehož smysl je založen hlouběji než je jejich formální správnost.