Dodatky k Salve 2/09

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Salve 2/09 vyšlo s tím, že jeho obsah bude doplněn na webu: to se stalo poprvé a nebyl to žádný předem chystaný počin – úvodníkem v tištěné verzi avizované články se na webu objevily až po dlouhé době několika měsíců. A daly zajímavě nahlédnout do redakční kuchyně a myšlení šéfredaktora.
Číslo: 

I.
Co se to stalo, že šéfredaktor Salve a biskup Dominik Duka měl potřebu se v editorialu vymezit vůči obsahu čísla?

Mám obavu, že jsme se pustili na příliš tenký led. Téma totiž nastoluje jakoby oklikou základní otázku o vlastním poměru rozumu a víry. V samotném katolicismu je toto téma stále nejen otázkou diskuse, ale i sporu, jak o tom svědčí pluralita teologických škol od starověku do dnešního dne. Náš záběr je širší: přes pohled na západní rozdělené křesťanství, kde je veliká část protestantské tradice, hlavně myšlení Martina Luthera a jeho nedůvěra v lidský rozum, vůči římskému katolicismu protimluvná, se dostáváme se k dialogu teologů a současných nekřesťanských filosofů. Jaké může být východisko? Doporučuji prostudovat článek Klause Müllera „Rozum, moderna, papež“ – najdete ho jako dodatek k číslu na internetových stránkách Salve – který prezentuje typické katolické stanovisko slovy kardinála Josefa Ratzingera při kolokviu na pařížské Sorboně v roce 1999: „in principio erat verbum“ – na počátku všech věcí je tvůrčí síla rozumu…

Co je vlastně obsahem tohoto tak složitě formulovaného a nejasného úvodu?
Biskup a šéfredaktor má obavu. Z čeho? Z tenkého ledu, ale je tak jednoduché z jeho textu pochopit, co je míněno tímto tenkým ledem? Pokusme se o interpretaci výše uvedeného textu:

Teze 1) O tom, jak je to s vírou a rozumem, existuje nejen diskuse, ale i spory, a to je dlouhodobý stav.
Komentář: to samo o sobě žádný tenký led nezakládá.

Teze 2) Náš záběr je širší.
Komentář: Není jasné jaký záběr – je to záměr, kterému autoři tohoto čísla nedostáli? A vůči čemu je širší – vůči nějakému „úzkému“ záměru? To je nejasné, ani v této tezi nenalézáme odpověď na otázku tenkého ledu zmiňovaného čísla Salve.

Teze 3) Přes nedůvěru v lidský rozum (protestantskou) se dostáváme k dialogu teologů a současných nekřesťanských filosofů.
Komentář: opět to jen potvrzuje náš výklad předchozí teze, protože toto vymezení nepopisuje realitu čísla, které je o něčem zcela jiném. Má tedy být tato Dukova věta načrtnutím toho, jak mělo číslo vypadat? Mělo jít o dialog s „nekřesťanskými filosofy“?

Teze 4) Téma nastoluje oklikou základní otázku po poměru rozumu a víry.
Komentář: má tedy být tenký led v tom, že je téma nastoleno oklikou (ale co a jaká je to oklika?), nebo že je zvolen špatný půdorys, totiž příliš „úzce katolický“, který nebere na zřetel tezi 2 a tezi 3 – nezačíná na rozvrhu dialogu, do kterého vstupují různá východiska?

Zdá se, že zde nalézáme rozpor: katolické východisko zmíněného čísla údajně není dostatečné a je nám nabízeno jiné, založené na širším dialogu katolíků s nekřesťanskými filosofy. Dominik Duka se jako šéfredaktor víceméně distancuje od čísla, které podle něj vstupuje na „tenký led“, ihned nás tedy napadne, že vše vysvětlí článek, na který se odkazuje spolu s citací papeže Benedikta XVI. Po jeho přečtení se ale mnohé naše pochybnosti jen prohloubily.

II.
Müllerův článek se na webové stránce Salve ocitl až v pozdním podzimu, několik měsíců po vydání tohoto čísla, zdá se tedy vysoce pravděpodobné, že o jeho překladu bylo rozhodnuto teprve přitom, když šéfredaktor psal editorial. Spolu s ním se na webové stránky dostal ještě jeden text, A.J.Freddoso: Dvě úlohy katolických filosofů, který se však svými východisky v zásadě neliší od přístupu Alvina Plantinga, tedy klíčového textu celého čísla (viz Trivium 3/2009). Ten je také podle nás, dalo by se říci, „fundamentálně katolický“. Ale co s Müllerem? Proč o něj Dominik Duka tak stál? Nepřekvapí nás, že jde o text, jehož autor se zásadně vymezuje proti Benediktovi XVI. v pojetí rozumu a role rozumu. Kruh se uzavírá.

Jde o text v zásadě polemický vůči tomu podstatnému, co je obsahem řezenské přednášky a co je dále rozvíjeno v některých formulacích papeže Benedikta XVI. Nutno ovšem říci, že Müllerův text, jakkoli s ním musíme polemizovat, je velmi erudovaný a poměrně přesně postihuje některá důležitá místa, o nichž by se mělo dále diskutovat, ba dokonce se dá říci, že ukazuje na docela jasnou „výhybku myšlení“, popisuje jakýsi „prubířský kámen“, na kterém se podle něj zkouší ti, kdo to myslí se světem „dobře“ a odlišují se od těch, kteří tak či onak od světa utíkají, odvrací se od něj. Přitom ale je u něj seriozní argumentace velmi profesionálně míchána s vytvářením dojmů: tak je papež představován jako trosečník, který jedná v tlaku traumat, která mu byla způsobena v minulé době (v 60. letech se mu vzbouřili studenti, nezabránil rozkolu s Kněžským bratrstvem Pia X.), na druhé straně je zde předkládán tvrdý argument, který je na hranici korektnosti: copak papež nevnímá, že Bratrstvo odmítá rozum a jeho roli i v té podobě, jak se jí snaží sám představit?

A co je podle Müllera onou zásadní výhybkou myšlení? Opět argumentace, která se en bloc jen těžko odmítá. Přeneseně řečeno – moderní evropské filosofie, zejména německý idealismus, výslovně zmíněný Kant atd., nesporně obohatily současné myšlení a to nejen v tom, co je vázáno na „moderní“, úpadkovou podobu světa. Současný trend návratu ke komplexnějšímu myšlení, jak je nalézáme ve středověku, by neměl být důvodem pro to, aby bylo „zahozeno“ vše, čeho rozum dosáhl v posledních stoletích. Argument proti postupu papeže je jasný: jestliže odmítneme hodnotu něčeho, na čem jsme sami vyrostli, jak vůbec můžeme brát svůj vlastní rozum vážně? Pokud je rozum spojen se základy světa tak jak to říká papež, pak není možné, aby nám byl po staletí tak špatným průvodcem. A i kdybychom chybili, protože jsme zapomněli na to, do jaké míry je rozum vázán na další vrstvy lidské přirozenosti, nemůžeme „jen tak“ opustit to, co se stalo, neboť i to patří k dějinám spásy. Žádnou cestu v tomto smyslu nemůžeme „lehce“ prohlásit za omyl – vždy tím také něco ztrácíme… atd. Takto a podobně si mohu převést do srozumitelné řeči některé námitky Müllera vůči Benediktovi XVI. Jde jen o to, do jaké míry skutečně oponují papeži a do jaké míry sugerují a pak vyvracejí něco, co Benedikt vůbec netvrdí.

III.
Duka musel znát Müllerův článek v originále, nebo mu ho v rámci redakčních diskusí někdo předložil jako to, co se do Salve „nedostalo“ a co mělo být klíčové. A zjevně se s Müllerovými výhradami a argumentacemi ztotožňuje, viz citovaný úvod. Katolické (v podání Müllera a Duky) je tedy stanovisko, ve kterém bereme vážně katolictví a zároveň dějiny, v nichž se projevuje jakási „tvůrčí síla“. A ta nás dnes vede k dialogu teologů a současných nekřesťanských filosofů. Rozum a víra, jak je chápe Benedikt XVI. v jednotě vycházející ze stvoření, podle tohoto názoru „nejde znovu ustavit“, protože ji moderní filosofie rozložila a není cesty zpět. To si takhle naplno autor nedovolí formulovat, ale troufám si tvrdit, že přesně tohle je cílem celého jeho článku. Spor o povahu rozumu, to je hlavní, o co tu jde. Všemi dostupnými prostředky se zde „bojuje“ o to, zda je rozum nasměrován ke světu a předmětům světa nebo ke stvoření.
Tohle je klíčové místo celého textu.
Duka chce udržet představu, že hlavní pole pro používání rozumu leží mezi katolíky a „nekatolickými vědci“, v dialogu Církve se světem. Benedikt XVI. nechává roli rozumu těm, kdo přemýšlí – ale přidává k tomu podstatný apel: pro to, abychom mohli rozumem směřovat k pravdě, je podstatné ztišení se a pokora před stvořením

IV.
Pokud se jedná o to, jak se „poučit z bloudění rozumu v posledních stoletích“, pak se v jednom aspektu můžeme s Müllerem shodnout, viz článek o řezenské přednášce v Triviu 1/2008. Ale tento kritický postoj se týká dílčího aspektu celé věci – přílišné vázanosti papeže na universitu a akademické prostředí. Bloudění rozumu bylo velmi přínosné, protože nás zavedlo do míst, která bychom jinak nepoznali, a hlavně, ukázalo nám význam změny. Musíme brát vážně změnu, aniž by tím byla zpochybněna metafyzika jako taková, opravdu se již ke statickým metafyzickým systémům vrátit nelze a pokusy o to jsou vždy z nějakého ohledu deficientní. Můžeme se klidně shodnout na tom, že je velmi dobré číst Kritiku čistého rozumu a ptát se s Kantem například co je to formální názor, určitě nelze zahodit moderní filosofii jako hodnotu, která se den ze dne stala veteší. Ale důležité je udržet si (i proti manipulativnímu Müllerovu tlaku) kontext, tedy nenechat se vymanévrovat z důvěry v metafyzické založení rozumu a pravdy – byť bychom v mnoha ohledech dosud víc hledali, než věděli. Důležité je chápat (i přes dezinterpretace a snahy o redukci) hluboce provázaný rámec papežova snažení.
V tomto kontextu pak není třeba se obávat toho, že jedna část konzervativních katolíků (celá vyděšená ze všeho, co se v Církvi děje od 60. let) nechce mít nic společného s čímkoli, co jen zdálky zavání moderností. Jde jen o to připustit, že je to jeden autentický hlas, který zaznívá v celém spektru přístupů k problému, který před námi náhle vyvstal. Jde o jeden z mnoha hlasů, který nám nedává zapomenout, zlehčit. Nic víc. Je tu problém, který musíme řešit: optimistické myšlení světa, které vedlo k silným hnutím v 60. letech (a velmi silně ovlivnilo i Církev) vypadalo jako „nosné“, ale byl to omyl. Využívalo jen energii rozpadu. A je u konce s dechem, rychleji než by si kdo dokázal představit, prostě zmizí, nadále se na ně nepůjde spolehnout. Stále více lidí se osvobozuje ze svazujících myšlenkových schémat, jak o tom ostatně svědčí i citované Salve: Dějiny? Zapomeňte na jakékoli „pravdy dějin“, dívejte se okolo sebe v důvěře v Boží slovo a přemýšlejte. Ale mávat strašákem fundamentalismu? Je to už ohrané a směšné a nemá to smysl.

V.
Jistě, jsme všichni v něčem na tenkém ledě, v tom Dukovi rozumím.
Od jistoty, že mnohé lze předvídat a ovládat a že v nepřehledném terénu lze dosahovat cílů, se najednou dostáváme k situacím, které vyžadují daleko více pokory, k situacím, které jsme kdysi drželi „pod kontrolou“ a v nichž jsme najednou bezmocní. Nezávidím mu, zvlášť když se dá očekávat, že se mu svět postavený na iluzích 60. let bude rozpadat čím dál víc. Resp. rozpadá se svět, postavený na iluzích 60. let a kontrole čehokoli, co by tyto iluze mohlo oslabovat nebo ohrožovat. To ale neznamená, že zastánci těchto názorů něco „vzdali“. Jak je vidět, naopak.

Je dobré, že Duka pocítil pod nohama tenký led, je dobré, že na webových stránkách Salve jsme si mohli přečíst Müllerův článek - může nás to dobře nasměrovat a poučit pro další tříbení názorů. Od tradicionalistů v tomto smyslu mnoho čekat nemůžeme, jejich potenciál k promýšlení naší situace je velmi malý. Podstatné proto bude, jak se zformuje a zároveň rozrůzní myšlenkové pole uvolněné rozpadem jedné optimistické ideologie, která spoléhala na svět a dějiny a na manipulativní postupy, které se (údajně) v dějinách osvědčily.