Ovládající dovednost – to je základní dědictví po řeckém myšlení, které vládne Evropou a dnes velkou částí světa. Po značnou dobu se tato ovládající dovednost vztahovala ke skutečnosti, k tomu, co je. Vztahovala se ke skutečnostem světa – protože v řeckém dědictví to byl rozum, který uspořádával a skrze pořádání ovládal. Proto stálé návraty k Aristotelovi a Tomáši Akvinskému, i když mnozí (Augustin, Jan Duns Scotus a jiní) poukazovali na to, že v porozumění tomu, co je a co se děje (odehrává), nelze s pořádáním vystačit.
Novověk začal s Newtonem, který ukázal, jak se dají pořádat síly a hmoty měřitelných objemů – předmětů fyzikálního světa. Descartes pak provedl tutéž redukci na člověka samého. Redukoval myšlení člověka na pořádající dovednost. A pak, jak se to jevilo, šlo už vše svojí cestou, redukovanou na procesy, ve které nakonec skrze ovládající dovednost vítězí síla chtění, symbolizovaná v penězích, které jsou médiem moci, abstrahovaným, zcela vzdáleným skutečnosti.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se to trochu zproblematizovalo, vytvořily se dvě rozdílné cesty ovládajícího myšlení. Jedna stojí na porozumění zcela abstraktní moci, ta byla starší, ale málo komunikativní, ale v posledku převládla – směřuje k popření skutečnosti jako takové, bagatelizuje ji, prosazuje se tím, že vše je jen věcí převládajícího narativu. Nejde zde o to zabývat se tím, co je skutečnost. Vždy je důležité, co se ukazuje skrze ten správný, rozhodující narativ a to, co se skrze něj vykládá. Jejím předchůdcem bylo a dříve se zrodilo také narativní, ale stále ještě na skutečnost ekonomicko-sociálních vztahů uvázané dogma marxismu. Postupně se ale ukázalo, že tudy cesta nevede, proč by měl být ovládající narativ nějak „stálý“? Na cokoli vázaný? Vládnout lze přeci přes aktuálně vytvářené narativy, skrze převládající narativy lze manipulovat – stačí porozumět, že (podle postmodernistů) nic jiného než sdílené narativy nám neposkytuje možnost porozumět světu a žít s druhými. A kdo ovládá narativy, ten vládne. Mnozí vytýkají postmodernistům, že jsou ve své povaze marxisté – jistě zde jde o stejnou líheň, ale postmodernisté lépe pochopili narativ jako nástroj moci a klíčový základ pro tvorbu agendy, která nahradila agendu zpočátku přehlednou, marxistickou.

Ale myšlení šlo v zmíněném přelomu století ještě jinou cestou, přes Husserla a jeho otázky po vnímání a reflexi reálné krize vědy ve vztahu ke skutečnosti, a Heideggera, který analyzoval bytí pobytu, a přes celou řadu těch, kdo byli Husserlem a Heideggerem inspirováni, mezi jinými i Jan Patočka. Pro vztek všem narativcům popsal Buber a další klíčovou roli vztahu – reálného (!) vztahu já – ty. Důležitý tu byl odpor proti nihilitě a mechanistickému pojetí společnosti v marxistickém dogmatu a podobných filosofických redukcích týkajících se dění. Ale přes tento typ myšlení se převalila vlna již zcela od skutečnosti odtrženého (prý osvobozeného) postmoderního myšlení, takže dnes dědictví Bubera, Levinase, Husserla a Heideggera rozumí jen hrstka intelektuálů.

Podle mne jde proto v současnosti o to nejdůležitější – ukázat, že narativy postmoderny nejsou a nemohou být vše-vysvětlující, a hlavně, že ani nic vyslovovat nemají, jsou především nástrojem manipulace, která se ze své povahy vyčerpává, vyprazdňuje. Snažím se ukázat, že manipulativní narativy, které ovládají porozumění o tom, „co je“ a hlavně „proč to je“, jsou ze své povahy slepé a vždy bezmocné vůči tomu, co přijde, vůči budoucnosti. Pánem světa není to, co lze popsat jako jsoucí – protože to, co se děje, vzdoruje mrtvým narativům. Svět se nám otevírá v tom, že se musíme ptát tak, že nám žádný vládnoucí narativ nemůže postačovat, dávat přiměřenou odpověď.

Klíčem k prolomení vlády narativů, kterým jsme denně vystavováni, je otevření se budoucímu. Narativy vládnou minulému a skrze minulé. A tak cíleně zakrývají a deformují to, co se děje, to přítomné. Ale vzhledem k budoucímu je to postup zjevně prázdný, nedostatečný, ideologický. Postmodernisté mohou popsat pokusy ukázat na skutečnost jako chybné narativy druhých, učinit z nich cosi nepřijatelného, odporného atd. Mohou se z pozice svých převládajících narativů vysmát filosofům, jdoucím po stopách Husserla a Heideggera. Ale nemohou popsat jako nesprávný a odsouzeníhodný narativ takové myšlení, které se vztahuje k budoucímu, k tomu, co se v přítomném teprve ohlašuje. Vždy jsou až „za vozem“, vždy přicházejí pozdě, dění samo usvědčuje jejich narativy z prázdnoty. Musejí „látat díry“, a tyto záplaty se ukazují jako reálné, skutečné.

Stačí se přestat zabývat zdánlivými příčinami, přestat se nechat manipulovat výklady, proč je skutečnost taková, jaká je, přestat se zabývat minulým, ze kterého údajně skutečnost „vyplývá“. Každodennost nás přesvědčuje o tom, že je to nesmysl. Budoucnost nás překvapuje – není to dost dobrý začátek pro myšlení? Přítomnost je spoluurčena tím, co se chystá, ale ne tak, že to „někdo chystá“! „Máme to pod kontrolou,“ říkají ti, kdo ovládají tabuizované narativy. Ale stále častěji musí tyto narativy prosazovat silou. Budoucnost nás překvapuje a překvapuje i ty, kdo si myslí, že jsou strůjci budoucího. A my jsme schopni přiměřeně jednat, i když se neopíráme o minulé, ale o to, čím je minulé zásadně překračováno. Můžeme být kreativní a předjímat to, co se v plném slova smyslu teprve objeví, co se stane tak, že je to počátkem nového. Není v moci držitelů narativů, aby nám v tom zabránili.

Podíváme-li se zpátky, můžeme se bavit nad tím, jak se vládnoucí narativy proměňovaly tak, aby alespoň zhruba polepily to, co se vymykalo z jejich ovládání. A těším se, až někdo napíše historii vládnoucích narativů a jejich směšnosti. Historii marných pokusů dostat dění (skutečnost) pod kontrolu těmi, kdo jsou aktuálně pyšnými držiteli moci a kdo jsou z odstupu směšní.
Je mi zároveň líto těch, kdo se na půdorysu husserlovské a heideggerovské filosofie snaží vzdorovat postmodernismu, legitimujícímu ovládání druhých skrze manipulativní narativy. Svůj spor prohrávají a je příznačné, že se samotný Heidegger v šedesátých letech do klíčového sporu s postmodernisty nepustil (tvářili se jako „filosofové“, ale byli to jen adoranti moci a nabízeli se moci k tomu, že jí budou sloužit). Musel to vidět, vidět přerod sartrovského marxismu na postmoderní narativismus, ale nic z toho nepojmenoval. Proč?

Postmodernisté se svými narativy jsou dodnes služebníky reálně vládnoucím elitám, ale co mají skutečně pod kontrolou? Ekonomiku, instituce, média. Veřejné mínění? To už jen zčásti a zbývá jim jen vytvářet sanitární koridory vůči těm, kdo se proti jejich narativům bouří a snaží se opírat o skutečnost. A postmoderní narativci? Nedokážou se vzdát, to je nebezpečné, nedokážou se sklonit před tím, že Duch vane, kudy chce, zvykli si na svou moc a nedovedou si představit, co by se stalo, kdyby se jim jejich moc zcela rozpadla. Ale proč bych se měl zabývat tím, jak se vyrovnají se svojí prohrou, až se ukáže, že narativy nejsou všechno a že moc už v rukách nemají? Až se ukáže, že každý narativ je ze své podstaty „starý“ a aktuálně nepoužitelný a nic v tom nezmění žádná doposud sloužící ovládající dovednost.
Zatím svět jako cosi skutečného pouze popírají – budou svou moc držet do poslední chvíle i za cenu skutečného zničení světa?