Zde se skrývá i možnost „přemalování“ naší minulosti… (Hogenová)

Minulost není nic daného, minulost vztahujeme k tomu, co se děje a čemu chceme porozumět v souvislostech. V tom i mnohém dalším s Annou Hogenovou souhlasím, ale – tato věta je uvozena slovy, ze kterých se úplně kroutím. A proto zvýrazňuji absolutní soud, kterými se kniha jen hemží: K naší přítomnosti vždy náleží i kometární ohon retencí v různých modalitách jasnosti… Je to jazyk, který není můj a podle mne nemůže sloužit k tomu, abychom nalézali to, co je nám vlastní. Rozumím tomu tak, že právě o to (co je nám vlastní) autorce jde, ale opravdu se sami k sobě dobereme tím, že budeme opakovat tři výše zmíněné filosofy?
Citoval jsem z její knihy Čas jako problém* a zaujalo mne, že v knize samé slovo problém vůbec není předmětem zájmu. Vypadá to, že autorka vidí problém jedině v tom, že současnost se propadla a stále více propadá do karteziánského zpředmětnění světa. Že je to možné vidět jako tragédii, s ní souhlasím, souhlasím i v řadě jejích analýz, ale nemohu přijmout její trochu učebnicový výklad toho „správného“ postupu myšlení, který podle autorky vede k hledání pravdy. Při vší úctě k uvedeným autoritám, kterými jsem byl ovlivněn v osmdesátých letech, když jsem rozum bral, ale vůči kterým jsem se postupně kriticky vymezil.

Především mi čtení těchto autorů nevnutilo představu, že jsem (jako ostatně všichni) frustrát a deprivant, že „svět se nám otevírá nejpůvodněji ve strachu“. Nemohu akceptovat tvrzení, ničím nepodložené, že člověk je prvotně určen privací. Domnívám se, že svět se nám otevírá tak, že se nám nabízí, a nabízí se nám ve významech, které nás dříve nebo později mohou dovést k poznání, že žijeme v dění, na kterém se podílíme. A jsme-li upřímní, musíme uznat, že obcujeme se silami, které nás neměřitelně přesahují. Ale proč bychom z toho měli být deprivováni? Autorka podle mne ne zcela správně vyhodnocuje Heideggerovu ohroženost pobytu, ale i vůči Heideggerovi lze v tomto ohledu mít výhrady, protože jeho bytí pobytu směřuje k takovému porozumění člověka, který je sám, který je izolovaným ostrovem sebe-vědomí, je ve svém základu stejný jako ostatní. Z takové představy je jenom jedna cesta, která nás vede k pravdivosti: transcendence, přesah přes sama sebe vlastní silou, vzmachem. Přes privaci (nedostatečnost), anamnesis (rozvzpomínání se), přes obecný rámec intencionality, skrze to, co se vrací jako kruh. Navíc téma kruhu u Hogenové vůbec není reflektováno jako silně související s časem. V textu autorka tvrdí, že každý počátek je stejný, je návratem do neskrytosti (původní?). Co je to potom za počátek?

Nejde mi o to rozebírat dopodrobna její text, to, jak nerozumím transcendentálnímu epoché, resp. jak vidím abstraktnost takové konstrukce. Myslím si, že představa cesty myšlení člověka k jakési „čistotě“ skrze transcendenci je jen náhražkou za konstatování toho, co je nám přístupné (jistě ne jednoduše) jako metafyzické, dané, nezávislé na tom či onom „vzmachu“ či „blesku ve štěrbině“. Jsme účastni takového dění ve světě, které se nevztahuje jen k uzavřené monádě nás samých. Podílíme se na tom, co nás přesahuje, a příkladem k tomu může být podle mne právě sokratovské tázání a jeho jistota.

Sokratovské Daimonion nelze identifikovat se svědomím, jak to dělá (s mnohými) i Hogenová. Svědomí se vztahuje k minulému (zpravidla jako výčitka, špatné svědomí) a k aktuálnímu rozhodování, kdy odmítám takové jednání, které mi připadá špatné (nikoli jen nesprávné). Ale Daimonion je ve svém významu mnohem širší: Sokratovi zabraňuje, aby dělal to nebo ono bez toho, aby rozuměl proč. Ví, co nemá dělat. Není to možná ze své povahy špatné, ale „není to pro něj“. Sokrates dobře ví, že může bez obav přistupovat na rozvrh, který nijak nekontroluje a u kterého nemá význam se ptát „Proč?“. Budoucnost přináší to, co je nové, a my do ní vstupujeme tak, že jednáme jako odpovědné osoby. Ale právě sokratovské Daimonion ukazuje, že do budoucnosti nejsme nějak vrženi, můžeme ji sami předjímat, ale také může naslouchat hlasu, který nás vzhledem k budoucímu vede. Kolik filosofů už se snažilo tento rozměr sokratovského myšlení zakrýt, zlehčit, vyzmizíkovat! Bereme-li vážně sokratovské Daimonion, jak to spojit s husserlovskou intencionalitou?

Člověk není sám ve svém hledání pravdy, i když v mnohém souhlasím, že jde o Alétheia víceméně tak, jak ho popisují citovaní autoři i Hogenová sama. Problém vidím v tom, že tohle pojetí duše, privace a cesty k porozumění své pozici ve světě je statické a Hogenová tak předvádí to, co sama nejvíc kritizuje: v jejím pojetí jde o schéma, systém, obecně platný návod k strukturovanému myšlenkovému postupu – a v tomto smyslu stejná výtka platí i pro Patočku. Hogenová zpochybňuje ty, kdo se snaží dobrat jistoty: … a (ti co chtějí jistotu) přitom nevidí, že tato potřeba jistoty vede ještě hlouběji do chřtánu nejistoty… Ale ona sama nám nedává žádný prostor pro nejistotu naši, nejistotu čtenářů. Pokud sama nejistotu jako východisko přijímá, rozhodně se o ni se čtenářem nepodělila. Paradoxně po celou knihu v mnoha vrstvách (filosofujících, politizujících, edukačních) jen říká, jak by to mělo být, aby člověk naplnil to, čím má být (jako člověk „obecně“). Ale já nevěřím tomu, že jsou nějaké obecné návody, které by se takto daly „aplikovat“ na každé „já“, ani ten její, husserlovsko-heideggerovsko-patočkovský takovým návodem není.

Mojí zásadní výhradou je, že podobné analýzy by spíše než k obecným závěrům o tom, že tázání je osvobozující, měly směřovat k tomu, aby se každý člověk tázal sám za sebe, ale nikoli podle nějakého mustru, ale tak, jak je to správné právě pro něj. Aby rozuměl otázce, se kterou by se měl ráno probudit: „Co mám dělat právě teď dnes, co mám dělat právě já? Nemám přehodnotit všechny svoje plány, i ty dlouhodobé? Kam jsem veden, kam jsem volán?“ Zabřednutí ve své každodennosti je možné prolamovat spíš v takovémto tázání, kterého je schopen každý, kdo se otevře tomu, co ho přesahuje.
Jistě je dobré, že Hogenová ukazuje více než stoletou tradici myšlení, ve které bylo vytvořeno zrcadlo předmětnému myšlení descartovského střihu, do kterého se zdánlivě noříme stále více – ale podle mne Duch vane, kudy chce. Můžeme nalézat mnohem jednodušší cesty, jak reduktivní myšlení předmětů zájmu a chtění demaskovat, učinit ho neaktuálním, jak se s ním rozejít jako s něčím nepotřebným. **

Shoduji se, stejně jako mnozí, s autorkou, že život není technický problém a nelze ho na technický problém redukovat, ale lišíme se v tom, co z toho plyne. Na rozdíl od Patočky mne „chybějící podstata“ života vůbec netrápí, nejsem totiž hylemorfista aristotelského střihu a na podstaty se neptám.
Shodujeme se v tom, že počátky se rodí, ale neshodujeme se v tom, z čeho se rodí. Podle mne se rodí jako dar, a není třeba hledat řešení v transcendentních schématech, stačí jen porozumět povaze daru a jako dar ho přijmout. Právě to platí pro možnost: právě možnost nového je darem, nemusí mít nic společného s privací: tu potřebují citované autority, aby mohli ukázat, jak je uváděn do pohybu nějaký proces. Potřebují „příčinu“ – ale pak novému jako zrozenému nemohou rozumět. Nejde o to, že nám (někdo) podsouvá naše možnosti. To je pro mne terminologicky zcela nepřijatelné. Každodennost nás staví do situací, ve kterých se na své možnosti vůbec neptáme a pouze vyhodnocujeme nabízející se varianty jednání, které jsou dány tím, co „se“ dělá, co „se“ (heideggerovsky) nabízí, ale právě jen v upadlém světě. Můžeme objevit to, co je obsahem, skutečným významem slova možnost: právě jako to, co nemá vůbec žádné důvody a je to ze své povahy otevřeností novému.

A s tím souvisí i pojetí duše, odvozené od patočkovsky pojaté péče o duši – taková duše je zcela nehmotná, abstraktní, veskrze platonská. Jak se vztahuje k tělesnému? Nijak? Jak se vtahuje k tomu, že bych měl cítit apel, abych byl sebou samým? Ale vždyť k sobě samému dorůstám tím, jak jednám, tím, jak se tážu před tím, než se rozhoduji pro jednání! Vnímáme svět tak, že svět se děje a my se rozhodujeme a tím se podílíme na dění. Můžeme se snažit vyhýbat tomu, co je svou povahou nové, můžeme se snažit zakrýt si možnosti, které máme, ale nejsme ponořeni do nějaké všeobjímající neurčité intencionality. Již vždy se nás dění týká. Orientovat nás může právě to, co se rodí a to, jak se nám to nabízí. Včetně hlasu, který nás jako Sokrata jen varuje, nebo hlasu, který nás k otevřenosti pro to nové vede. Budoucnost není pro nás rozvrhem, i kdyby se o to všichni snažili. Rozvrh se vztahuje jen ke každodennosti a jejímu pokračování. A tak bych mohl nad textem polemizovat dál.

Kniha je to dlouhá, mnohoslovná, dokola se opakující, ale jistě se najdou čtenáři, které to posune. Kam? K porozumění tomu, že základem všeho je privace? Domnívám se, že základem všeho je to nové, co si nedovedeme, než to nastane, plně představit. To základní, co se nás týká, je radost z tvoření, které není výrazem či projevem chtění, není radostí z moci nad tím, co vzniká. To významné je možno nalézt v souznění s tím, co má vzniknout jako nové, a obecněji s tím, co být má. Právě v tom, že se to týká právě mne, teď a tady a právě jen já se na tom teď a tady mohu podílet. Tento aspekt času – podílet se na tom, co být má – se v této knize o „času jako problému“ vůbec nenajde. Proč se podle autorky nemůžeme otevřít budoucímu jako tomu, co ještě nebylo, co není jen věčným opakováním? Co se právě nás týká? S abstraktními konstrukcemi a rozvzpomínáním se na původní plnost věcí si přeci v pojetí kreativity nestačili ani staří Řekové.

Dodatek:
Od vysokoškolské pedagožky a němčinářky, která překládá, bych nečekal, že bude padat do rozšířené pasti češtiny, která nemá pevně daný slovosled ve větě. Takže si nevšimne, že věta „dobré determinuje vědění“, je ze své povahy dvojsmyslná. Čeština přitom nabízí elegantní řešení: stačí napsat „dobré je determinováno věděním“ nebo „vědění je determinováno dobrým“.

* Anna Hogenová, Čas jako problém, nakl. L. Marek, 2011
** Viz článek Spor o budoucnost, poslední tohoto čísla RT