Vlastně nevím, proč jsem tuto tenkou knížku* neodložil, když jsem měl možnost ji odložit. To je docela důležité konstatování, které souvisí s tím, co jsem nakonec v Pichtově textu nalezl. Měl jsem možnost číst, začal, přestal a nakonec dočetl.
Měl jsem řadu jiných možností, ke knize se již nevracet, nechat se odradit všemi nudnými rozbory neustále se vracejícího Aristotela, které mi už lezou krkem – a tato možnost se nenaplnila, nestala se skutečností. Je to důležité? Protože se naplnila první z uvedených možností, mohu nyní psát tento článek, vlastně se naplnila celá řada možností – které by se ale skutečností staly jindy. A toto „jindy“ je jednou z mých hlavních výhrad vůči Pichtovi, ale o tom jindy.

Proč popisuji otevřený příběh mého čtení této drobné práce G. Pichta? Protože je o čase dějin a zkušenosti dějin – a našel jsem zde něco docela blízkého a vzácného: porozumění významu možného vzhledem k budoucímu. Časopis Možnost vydáváme s mojí ženou od r. 1980, desítky čísel ještě v samizdatu a téměř dvě stovky čísel od začátku. A když jsme časopis s tímto názvem vydávat začali, ptal se mne literární historik Jiří Brabec, proč Možnost, jak jsme na tento název přišli. Říkal jsem mu něco v tom smyslu, že se nechceme zabývat tím, co bylo, a tím, co už je minulé a jakožto dané vystavené neustálým re-interpretacím, ale chceme být otevřeni pro to, co je možné. Protože uvažování o tom, co bylo a je, vede k tomu, že se nám mnohé věci jeví jako nemožné. Ale budoucnost může ukázat, že možné jsou. Možnost může psát o tom, co bylo a je – ale tak, aby otevírala možnost možného, které nikdy nemáme pod kontrolou.

Možná jsem to řekl trochu jinak, nemyslím si s Pichtem, že je nám přístupná nějaká pravda minulého, pravda dějin, ale máme schopnost si minulé uvědomovat ve vztazích: uplynulé „nějak“ máme a máme je právě nyní. A jednou věcí je vlastní jednání (jsem přesvědčen, že v osobní historii nezmizí v „propadlišti dějin“ nic) a jiná věc je obor toho, co je přítomné jako vzpomínka, která na nás klade nárok, abychom nalézali souvislosti toho, co nastalo.
Nesporné je, že jsme název Možnost jako časopisu dali a že jsem odmítl dialektické omezení výkladu možného jako opaku nemožného a další podobné výklady.

A tím se dostávám i k Pichtovi, protože mne sice v mnohém potěšil (citované dílko pochází z roku, kdy jsem se narodil a to mě vždy fascinuje), ale z jeho metody a postupů vůbec nadšen nejsem. Stejně jako nejsem nadšen z Aristotela a jeho stínu, který s sebou Evropa nese od středověku.

Picht se zabývá časem a teprve ke konci, kdy probere celé dějiny filosofie, podrobně probere Kanta a jeho základní tvrzení, že čas je forma názoru – a dostává se k tomu, proč se čas v podobě, jak jej popisuje Kant, nemůže stát časem dějin: celá filosofická tradice od Řeků je kontaminována představou o nějaké neměnné podstatě – a Kant ji vidí právě v čase. Z toho se pak Picht odráží ke svému vlastnímu výkladu času dějin.

Nechci se pouštět do podrobných argumentací Pichta, důležité je, že na posledních asi třiceti stránečkách ze sta se pokouší popsat přítomnost tak, že to zcela přesahuje předchozí filosofické názory, vč. Heideggera, ke kterému se jako jeho žák hlásí. Sám bych řekl, že není dalek tomu, popřít jedno ze základních východisek celé řecké filosofické tradice (samu skutečnost neměnného), ale Picht to dělá velmi taktně, aby kolegy filosofy neurazil a vypadá to, že jeho pojetí je výsledkem předchozího podrobného rozboru tradiční filosofie. Je i není jejím zásadním překročením, Picht používá zavedený filosofický jazyk a tak trochu lavíruje.

Pravda je pravdou času, to už ukázal u Kanta, a Picht sám ukazuje na významnou věc: to, co se stalo, již se nedá změnit. A my žijeme v přítomném, kdy na jednu stranu vnímáme minulé jako to, co má svoji pravdu, minulé dává budoucímu jakési meze. V tom je stále v mezích povinné nezměnitelnosti. Ale říká, že budoucí před sebou máme jako otevřenost, jako možné. Svět tedy nestavíme z porozumění o tom, co bylo, neskládáme ho z minulých pravd, ale konfrontujeme současné (se znalostí minulých pravd) s tím, co přichází. Říká, že v jistém smyslu ze zkušenosti víme, že až to, co je před námi, nastane, bude to mít charakter neměnného, ale o jakou neměnnost půjde? To nevíme.

Vraťme se ke kantovskému tvrzení, že pravda je pravdou času: a v situaci přítomného, kdy máme přehled o pravdách minulého a ptáme se na pravdu současného. Picht tvrdí, že objevuje pravdu dějin. Ale nevidí, nebo v tomto textu zamlčuje, že pravdu dějin znovu aznovu hledáme, protože to, co právě nastalo, si vyžaduje, abychom to do dějin jako smysluplného celku „zasadili“. Pravda dějin se nedá myslet jako pravda uplynulé linky „skutečného“, skrze které svým myšlením „v přítomném čase“ procházíme. Pravda dějin je to, co se nás týká právě skrze to, co je možné – a nemáme žádnou sumu pravd minulého. Máme aktualitu, kterou je třeba „domyslet do dějin“, a přitom nám nic nemůže omezit nebo uzavřít otevřenost možného. Nestačí popsat člověka jako bytost, zakoušející otevřenost budoucího a tedy dějiny. (A já dodávám, že nestačí ani chápat člověka nad dějinami jako Chudoba.)

Bytí v čase skrze přítomné přijímáme za vlastní a s tím i možnost, že se s pravdou, která teprve nastává, budeme míjet! A to i v případě, že budeme vybaveni veškerou znalostí celých dějin filosofie.
To zde výslovně napsáno není, ale myslím si, že se z toho Picht docela bavil. Nechci se zde pouštět s Pichtem do subtilní polemiky, třeba jindy. A neodpustím si citaci posledních vět knihy. I když o minulém doposud mluvil jako o „zásobárně“ pravd o neměnném, z posledních slov je zřejmé, že rozdíl od mého porozumění minulému je minimální.

Člověk sice je v čase, ať chce, nebo ne; jeho podstata však musí být určena možností přijmout toto své ´bytí v čase´ výslovně za vlastní. A tato možnost je možností jen tehdy, může-li se s ní člověk také minout. …
Člověk je v čase tím způsobem, že jeho možností je stále nově se jevící pravda jevení jednoty v času. Člověk je bytost nacházející se v budoucnosti pravdy, která je jeho možností, jestliže se po ní táže. Člověk je dějinný, neboť se nachází v dějinách pravdy, a ze způsobu, jímž se v těchto dějinách nachází, se odvíjí ono drama, které nazýváme dějiny lidstva.
Řecký člověk se nacházel v epifanii věčné přítomnosti. Člověk, který v budoucnosti pravdy zakouší dějiny, se nachází v eschatologickém zjevení. V pravdě tohoto zjevení se pak nachází pouze tehdy, pokud má poznání pravdy podobu otevřené otázky.

* Georg Picht: Zkušenost dějin, Hermann a synové 2023