Samuel a Sokrates
V minulém Triviu jsem jeden z článků* ukončil tím, že budu muset o Samuelovi a Sokratovi napsat knihu. A když jsem přemýšlel o jejím začátku, stéle více se mi vnucoval jeden obraz z Terry Pratchetta a jeho knih o Zeměploše. Pratchett totiž ve svých knihách vytvořil geniální nástroj, který mu umožnil podrobně a plasticky popsat „pouhé“ čarování, skutečnou magii, téma předurčenosti a danosti, smysl věštby, paměti, předjímání toho, co bude, ale i povahu kreativity a technické představivosti, imaginace a obrazotvornosti. A také vztah mezi tím, co je skutečností v plném slova smyslu, co za skutečnost považujeme – a to vše je nutně spojeno s důvěrou ve skutečnost. A to vše uprostřed dění, ve kterém se protíná jednání lidí se silami, se kterými jsou lidské síly nesrovnatelné. Již jsem o tomto autorovi psal, ale to není důležité. Teď jsem byl postaven před pokušení postavit Samuela a Sokrata do světa Zeměplochy, kde by se podle mé vize nestali totálními dezorientovanými trosečníky, ale hlavními hrdiny podivuhodných otázek a odpovědí, účastníky skutečného rozhovoru.
Samuel jako náboženský reformátor by mohl hrát zásadní roli vedle přihlouplého zahradníka Bruty v příběhu Malí bohové; Sokrates, s ním je to složitější, to by byl v jistém smyslu Mrakoplaš sám, jeden z hlavních hrdinů celé první série pratchettovských knih. Jako ten, kdo bere vážně to, co nikdo jiný vážně nebere, co všichni chápou jen jako rámcový ornament skutečného, jakousi domluvu konstituující svět, ve kterém je možné jen žvanit.
Samuel (jako Bruta) bere vážně Boha, dělá to, co mu Bůh říká, ale vůbec tomu až do samého konce nerozumí. Sokrates (jako Mrakoplaš) bere vážně vše, co se ve světě říká o tom „jak to je“ a „co je správné“, ale nedává mu to žádný smysl, netvoří to žádný celek. To ho vede do situací, se kterými by si nevěděl rady, kdyby nenalézal jistotu a oporu v silách, které mu zabraňují, aby spadl do propasti šílenství nebo resignace. Oba (Samuel i Sokrates) lecčemu nerozumí, ale v důvěře, že rozumět je možné.
Bohužel tenhle příběh Samuela a Sokrata ve světě Terryho Pratchetta má jednu zásadní vadu: Ti, kdo znají svět Zemělochy a jeho příběhy, možná mají povědomí o jménu Sokrates a asi jen náhodou zařadí někam do Bible jméno Samuel. Jen proto, že o tom, co vypráví Samuelova kniha, zpívali Voskovec a Werich (Jak na žida přišla veliká bída). A naopak, ti, kdo něco vědí o Sokratovi i Samuelovi, nebudou asi chápat nic z toho, co je samozřejmé v příbězích Zeměplochy, jen stěží četli Malé Bohy, Lehké fantastično a další související knihy. A to je vždy zásadní problém kultury.
Setkal jsem se s nářky, že se dnes kultura jako celek rozpadá, že už dnes existují jen různé kulturní okruhy, které mezi sebou nemají mnoho vazeb, navzájem se neznají. Ale myslím, že je to pláč na špatném hrobě. Když jsem na konci sedmdesátých let bydlel v Táboře, znali tam všichni intelektuálové z naprosto rozdílných prostředí stejná divadelní představení, stejné koncerty: trampové, andrgrouďáci, lidé okolo muzea a jiných kulturních institucí – všichni četli podobné okruhy knih a sledovali stejné kulturní zdroje. Pak jsem se dostal do Prahy a v osmdesátých letech to pro mne byl šok – bylo tu jen pár základních bodů, o které se dalo v kulturním slova smyslu „opřít“ jako o sdílenou kulturu v užším slova smyslu. Můj kamarád dělal v antikvariátu, a tak vím, že překryv toho, co sháněli lidé ze zcela rozdílných okruhů, byl stále ještě velký. Na konci devadesátých let už bylo důležité jen pár „sloupů“ společensky sdíleného – a když se dívám na knihu 1000 filmů, které musíte vidět vím, že se shodnu jen s malou skupinou lidí, když řeknu, že z té tisícovky znám jen pár desítek filmů, které: Silnice a Řek Zorba, Zvětšenina, později Karlík a továrna na čokoládu, Jarmuschův Mrtvý muž a ještě pár dalších. Stačí na to, abych našel styčné body s většinou lidí? Myslím, že ano. A je mi někdy až k zblití, když se obrovské množství intelektuálů dodnes baví citacemi ze svěrákovských filmů, které jsou svým způsobem úspěšné, ale podle mne do značné míry svět a dění kastrují pohodlným mainstreamem osmdesátých let.
Kultura vytváří velmi podivná pole, která mají tendenci udržovat leccos, co je obecně přístupné a může to být přitom zároveň obecně „blbé“. Kultura na druhou stranu umožňuje nalézat to, co je „zasuté prachem“, ze své povahy nekomunikativní. Vlastně vytržené ze souvislostí, ale přesto živé. Proč jinak bych (mimo jiné) psal v Revue Trivium občas o filmech, které kdysi prošly kiny, ale dnes je prakticky nikdo nezná? A šance, že si takový film je po přečtení mého článku někdo najde je takřka nulová? Kultura je prostředí, které je otevřeno k tomu nalézat. Nemusím cílevědomě chodit „na houby“, a přesto mohu občas nalézt krásného hříbka nebo křemenáče, jen tak, vedle cesty. Vedle cesty, kde už prošly desítky lidí, ale každý měl své starosti a nedíval se „na svět“.
Každý film si může najít svého diváka, pro kterého otevírá svět, každý text si může najít svého čtenáře, pro kterého se skrze něj otevře nějaký podstatný vhled do světa. Nikdo předem neví, co je banální a co důležité. A tak jsme se dostali zpět k prvním článkům tohoto Trivia. Je to význam a banalita, mezi nimiž oscilujeme ve svém vztahu k věcem světa.
Kniha o Samuelovi a Sokratovi se rodí pomalu, a kdo ví, jestli spatří světlo světa. Nejraděj bych ji začal v Zeměploše, tam, kde se před mrtvými otevírá jen beznadějná šerá pustina, pláň a mrtvý ví, že bude muset (každý sám) touto beznadějí dlouho jít, se vším, co patří k únavné chůzi, při které nevidíme žádný cíl. Že musíme jít jen s nadějí, že jednou dojdeme ke světlu. Žádný světelný tunel hned po skončení života, který nás vede někam vzhůru za zpěvu andělů. Pustina, a v ní neseme (jen) celý svůj život; tou pustinou ho musíme pronést s tím, že její konec nevidíme, netušíme. A v této pustině se (kupodivu) setkávají Samuel a Sokrates. Mohou jít spolu. Setkávají se se všemi otázkami, které jim v jejich životě zůstaly nezodpovězeny. Snažím se být účastníkem tohoto rozhovoru. Za oba.
* Revue Trivium 25/3 Tajemství je vstupem do bohatosti života
http://revuetrivium.cz/clanek/tajemstvi-je-vstupem-do-bohatosti-zivota