Tajemství je vstupem do bohatosti života

Diskutovali jsme o tom, co je to svoboda a co je její rámec, o tom, co je dané, nezměnitelné. Vznikala z toho stará schémata, kterým jsem marně odporoval, protože vyhovovala těm, kdo se v tomto hovoru cítili „zajištěni“ trváním nezměnitelného. Ale na jeden můj argument neměli moji partneři v rozhovoru co odpovědět, týkal se budoucnosti a tedy i hodnocení toho, co je nezměnitelné: Budoucnost nás vždy znovu a znovu překvapuje právě proto, že se mění to, co považujeme za samozřejmé, za dané, za nezměnitelné. To, co vnímám jako nezměnitelné, je často „jen“ nezměnitelné mnou – je třeba to uznat. Ale…? Není mojí věcí, není věcí mojí omezené svobody, abych snad měl hledat způsob, jak měnit to, co se jeví jako nezměnitelné, ale vždy mohu k té nebo oné věci, která je tak a ne jinak, vyjádřit svoje disentní stanovisko – říci, že s tím nesouhlasím, že to není správné, dobré, že by se to změnit mělo. Zaujmout postoj. Právě to, co nemám pod kontrolou, co neovládám a co zdánlivě nemohu ovlivnit, mohu ovlivnit právě tím, že s tím nesouhlasím. A svůj nesouhlas a svůj jiný názor dám najevo, vyjádřím, stane se součástí dění světa. Nic na světě není tak, že by to bylo neměnné, neboť svět se děje a děj znamená proměnu. Porozumět této proměně je mnohem důležitější, než konstruovat nějaké neměnné „podstaty“, na nichž se proměňuje právě jen to „nepodstatné“. Tenhle model snad už dnes nikdo přemýšlející (dogmatici nepřemýšlejí o dogmatech, kterým nerozumí) nemůže brát vážně.

Budoucnost přináší proměny, které nás nutí znovu a znovu se vracet v otázkách, které jsme si položili a „nějak odpověděli“ již mnohokrát. Cokoli se stane tak, že nás to překvapí, nás vede k tomu, abychom „přemysleli svět“.* To není nic titánského, heroického. V jistém ohledu to děláme stále – přemýšlíme o tom, jak jsme ve světě, protože se proměňujeme my sami i naše situace, ale také proto, že se proměňuje rámec našeho porozumění světu, ve kterém se snažíme orientovat. Není nic složitého si to uvědomit – a každý si může zpětně, třeba po pěti, deseti, patnácti letech promítnout sám sebe a svět, jak mu v dané době rozuměl – že se do toho nikomu moc nechce? Proč? Protože by se mu začal rozpadat obraz světa jako pevného základu!

Pravdy světa jsou abstrakta. V našem životním prostoru jsme ale identifikování skrze reálie, skrze postoje, které musíme zaujímat v každodennosti. A podíváme-li se nazpět, pak nenacházíme příliš mnoho jistot, které by nasvědčovaly tomu, že v minulosti se můžeme zachytit něčeho neměnného. To, co přichází (budoucnost), přináší nečekané, nepředvídané. Dosavadním pravdám světa navzdory. Dění je spojeno s tajemstvím, kterým ve svých životech neradi bereme na vědomí, které se snažíme ze života odstranit. Ti úplně obyčejní lidé, kteří nepřemýšlí o smyslu, i ti, kdo se léta zabývají subtilními filosofickými tvrzeními. Tajemství je vstupem do bohatosti života a do požehnané a tvůrčí nejistoty. Do otevřenosti tomu, co přichází a co můžeme předjímat, čemu můžeme „jít naproti“.

Dění je spojeno s tajemstvím a Duch vane, kudy chce. Navzdory všem teologům; to, co se děje, se vysmívá všem filosofickým konstrukcím. Kdekdo se snaží myslet dění jako obludné, ale v detailu vždy nějak pochopitelné procesy, které mají svoji pravidelnost, jsou spojeny s funkcemi toho či onoho, jsou vypočitatelné. Prý je jich ale tak mnoho, že tuto vypočitatelnost „nestíháme“. Až jednou budou počítače dost rychlé… Ale představa, že je vše vypočitatelné a „víceméně statisticky pod kontrolou“ je jedním z největších omylů a dětských šidítek člověka. Kdokoli myslí dění bez toho, aby do něj zahrnoval i „kroky stranou“, nepředvídatelnost a tedy zázraky, chová se jako směšný namyšlený narcis, nebo jako indoktrinované dítě, které spoléhá na to, že jeho učitelé „ví všechno“.

Žijeme ve světě a v obrazu světa, který si neustále dotváříme a přetváříme. Netvrdím, že nemáme žádné jistoty, ale ve světě jich najdeme opravdu poskrovnu. A kdokoli se chce „přitulit k nějakému dubisku“ jistoty, je za svoje selhání trestán – je oddělen od dění samého, vždy znovu je manipulován, vždy znovu je překvapován, vždy znovu řeší, jak se vyrovnat s tím, že se změnilo právě to, o co se opíral, o čem byl přesvědčen, že je to nezměnitelné.

V souvislosti s tím je třeba vnímat pravdy víry.
Víra je dar, je zásadní změnou, skrze kterou fakt víry vytvoří rámec světa. Ale nijak nás ze světa nevytrhne a neposkytne nám žádné „dubisko“, ke kterému by se dalo přitulit a získat tak jistoty ve světě. A pokud to tak někdo chápe, může se dosti nepěkně míjet se skutečnou vírou.
Jako věřící víme, co bychom neměli dělat (Desatero), a dělat to, co dělat mám (co tak nebo onak vyplývá z Písma a křesťanské tradice).
Ale nejen že je těžké nedělat to, co dělat nemám a dělat to, co dělat mám. Velká většina našeho rozhodování se přeci odehrává zcela mimo takové hodnotové jistoty, je zcela mimo to, co je skrze pravdy víry zakázané a přikázané.

Paradoxně ve společnosti, která se opírá o ateistický výklad světa, mají mnozí věřící neskutečně velký problém, jak porozumět dění světa – jako by v Písmu nebyly popsány nejrozmanitější situace a děje, ve kterých byli Bohem vyvolení zkoušeni. Vždyť právě skrze víru je možné se odtrhnout od statického pojetí světa, který „nějak je“ a porozumět tomu, že svět se děje a to tak, že se nás to týká! Znovu a znovu se snažím upozorňovat všechny, kdo si nalezli nějaký „vyhovující“ kompromis mezi světem a svým vnitřním křesťanským životem, že právě pro ně je důležité naslouchat výzvám, být otevřen pro to, co může přijít jako hlas, který člověka vede – a vede ho mimo zavedenost (do které jsme se ve své pohodlnosti sami zavedli, svedli). Z povahy víry by křesťané měli být první, kdo by měli rozumět tomu, že budoucí přináší výzvy – ale jako by se báli chápat konkrétní výzvu, se kterou se mohou setkat jinak, než v zavedených a staletími osvědčených formách. Tedy jako to či ono konkrétní povolání v rámci tradiční církevní struktury.

Proto přemýšlím, že moje příští kniha bude o Samuelovi a Sokratovi. Naslouchat a jednat, neptat se jako Samuel, nebo naslouchat a ptát se tak, jak se doposud nikdo neptal? To záleží na tom, k čemu a v jakém prostředí je volán Samuel a k čemu a v jakém prostředí je volán Sokrates.

* Josef Štogr: Přemyslet svět, Nautilus 2025