Znovu Te Deum a Nové paradigma

Te Deum 5/2023 je svým způsobem mimořádné, jeho tématem je bázeň boží, ale to by ještě nemuselo nic znamenat: Bojíme se všichni, a čím víc se věci světa zdají vytržené ze svých kořenů, tím více svůj strach zakrýváme – není od věci se nad tímto strkáním hlavy do písku zamyslet. Ale to by určitě nebylo dostatečným důvodem, abych o tomto čísle časopisu Te Deum napsal článek do Revue Trivium. Důvodem by nebylo ani to, že v redakčním úvodu reaguje šéfredaktor Čejka na dopis čtenáře – ten nalezl na webu článek z Revue Trivium 2/2022 a ptal se Čejky na názor. Není třeba se tím zabývat, jen nemohu pominout, že se zde Čejka dopouští zcela zjevné dezinterpretace mého textu. Necituje úvod mé věty až k dvojtečce (v něm se přiznávám k absolutním pravdám) a uveřejní to, co je za dvojtečkou jako by to bylo moje stanovisko; dokládá tak, že zastávám relativitu pravdy! To ať si řeší se svým zpovědníkem.
Ale toto číslo Te Deum obsahuje několik zajímavých článků, a jeden z nich by stálo za to učinit předmětem podrobnějšího rozboru, zde alespoň načrtnu šíři a význam problému.

Autor článku Nové paradigma se staví na radikálně ortodoxní stanovisko a někdo by mohl říci, že celkem prvoplánově napadá tehdejšího profesora Ratzingera (pozdějšího prefekta Kongregace pro víru a papeže Benedikta XVI.) jako jednu z klíčových osob Druhého vatikánského koncilu. Nebylo by to ale přesné a hlavně nesměřovalo by to k jádru otázky, které spočívá v tom, jak vůbec chápat to, co se ve světě a v Církvi odehrálo v šedesátých letech, mimo jiné i na zmíněném koncilu. Mnozí konzervativci by se rádi vrátili před tento koncil a vše, co se stalo při něm a po něm prohlásili za blud, směřující k pádu Církve. Pro všechny, kteří hlavně chtějí mít jasno, se tato cesta zdá čím dál tím víc přijatelná, už proto, že dnešní stav vedení Církve už je „do nebe volající“.

Ale.
Právě toto ale bychom neměli ztrácet ze zřetele. Je opravdu tak jednoduché říci, že vše, co je nové, je špatné? V článku Nové paradigma (jde o úryvek z knihy polského autora Pawla Lisického Dogmat i tiara) je popsáno, jak naivně se katolíci chovali v době koncilu, kdy již bylo zřejmé, že ve světě se nedá čekat nic dobrého, kdy nastupovaly síly postmodernismu spojeného se společenským liberalismem, kdy se formovaly levicové síly se svým programem destruovat západní kulturu – a připitomělí katolíci, ovlivněni Teilhardem de Chardin snili o tom, že budou diskutovat s marxisty. I my, Češi jsme v tom zabředli dost a dost, redaktorem římských Studií Skalickým počínaje. Ale to vše je povrchní, politická slupka, pod kterou je možné nalézt zásadní otázky: Lisický se odkazuje ke Kantovi jako vrahovi tradiční metafyziky a ukazuje, že jím zahájený důraz na subjektivitu je tragickým průlomem do stavu světa, do „starých pořádků“. Autor neargumentuje nijak konkrétně, ale tento obraz stojí za celým článkem, ze kterého pak profesor Ratzinger vychází jako jeden z hlavních autorů a jako osoba odpovědná za celkové vyznění koncilu.

Podle mne Lisický správně odhalil základní problém, který koncil řešil – že bez ohledu na přání tradicionalistů již nebylo možné udržet tradicí sice „posvěcené“, ale ve dvacátém století již neudržitelné pojetí společenské praxe, ve které tradice byla tím určujícím. Lisický se, jako mnozí tradicionalisté, snaží postavit na základy tomismu. Tím ale nevyřeší to, co skrytě připouští: ve skutečnosti tradice církevního myšlení dostala zásadní smrtící rány již v době, kdy na jedné straně Francouzská revoluce postavila Církev mimo stát a Josef II. v zemích Rakouska postavil Církev naopak zcela do područí státu, nehledě na ve stejné době zrozené Spojené státy americké, které Církev ignorovaly jako ke státu neutrální právnickou osobu.

První vatikánský koncil (o sto let později) se mnohým jeví jako zasazení základního kamene návratu k tradicionalismu a jistý triumf, vzepření se vůči nastupujícímu modernímu světu, ale je otázkou, zda se jen nevyhrotila situace, která pro Církev nemohla dopadnout dobře: Svět se mění bez ohledu na zdánlivě neprůstřelnou hylemorfickou konstrukci, mění se myšlení a není cesty zpět, zpět nevede ani ta cesta, kterou se snažil založit První vatikánský koncil. A už vůbec není cesty zpět před Druhý vatikán.

Uvedený článek se svojí základní argumentací v mnohém neliší od těch, kteří stále dokola opakují mantru „jediná jistota je tomismus“, jinými slovy není jiné cesty než popřít skutečnost změny, nám stačí porozumět podstatám! Změna je přeci pouhým případkem, na podstatě se nemění nic! Ale argumentačně je Lisický jiný: ukazuje totiž na klíčové místo dějin myšlení, které podle tomistů nasměrovalo lidskou představu o světě ze (správné) cesty tomismu. Je jím Kantova kritika dosavadní metafyziky. Podle Lisického je možné nalézt zlom myšlení u Kanta, který se snažil (podle Lisického chybně), zpochybnit dosavadní pojetí času a prostoru. Pro mne naopak je kantovský postřeh geniálním vhledem: naše pojetí času a prostoru jsou formami, skrze které rozumíme světu, ale nejsou a nevytváří zcela komplexní východisko k rozumění světu! Nelze přitakat ani Aristotelovi, ale ani Kantovi!

Nemusíme se trápit s tím, co je neměnné, a tím, co se proměňuje. Řekové (zejména pak Aristoteles) si to se světem zjednodušili, a leckdo na tuto zjevnou schematizaci „skočil“. Kant něco z této chyby odkryl, ale vydal se ve svém myšlení cestou jen málo od té Aristotelské odlišnou. Přesto ale zasadil tomismu zásadní ránu. My už můžeme zcela samozřejmě rozumět času a prostoru i „jinak“, komplexněji, bez závislosti na Tomášovi i Kantovi s jeho „věcí o sobě“. Lépe řečeno „z lepší pozice“. Nějak je nám přístupná pozice „nad“ nebo spíše „mimo“ kantovské „formy názoru“.

Kant se příliš nerozhlíží a po svém objevu (který zcela mění východisko myšlení) rychle směřuje k vytvoření „svého“ systému transcendence. Vytváří redukci novou, ale povahu redukce, kterou provedl Aristoteles, již si na základě jeho postřehu mohou uvědomit všichni, kdo se s tímhle kantovským „bodem obratu“ seznámí. Celá aristotelská hylemorfická konstrukce v tomto světle ztrácí smysl a zároveň se otevírá cesta k tomu, abychom se mohli zbavit zásadní chyby, která po staletí zatěžovala evropské myšlení a díky po-aristotelské vědě zatěžuje dodnes. Přestává mít smysl vázat se na vykonstruovaný model podstaty a uskutečnění – ten se týká jen časových a prostorových „věcí“, tedy toho, jak o nich přemýšlíme (a mimo jiné na tomto modelu vyrostla evropská věda). Nás zajímá svět, který kromě toho, že „je“ a to tak, že se „děje“ (tak to redukoval Aristoteles a po něm Tomáš), je také prožíván, vnímán, reflektován a to tak, že je možné o něm svědčit! Je možné v něm obstát a selhat! Porozumět blízkosti a radosti etc.
Je možné se v myšlení zcela osvobodit od diktátu prostorových a v abstraktním čase měřitelných věcí: o hylemorfickém modelu se (životem) svědčit nedá.

Že se touto cestou, cestou, ve které je možné zbavit se světa, redukovaného na objekt přírodovědy, dosud nikdo systematicky nevydal? Nevadí. Že se naopak leccos zcela tragicky rozpadlo v bezbřehém individualismu, který došel až do nenávisti k lidské svobodě? Že jsme zabředli v lidských ambicích? Ano, negativních procesů se dá ve světě ukázat nespočet, ale nebyly ve společenském prostoru přítomny i bez ohledu na to, co ukázal Kant? Pro mne je významné, že díky Kantovu postřehu máme možnost zbavit se zatěžující redukce světa, můžeme ho vnímat v jeho celistvosti lépe než skrze Aristotela, blíž k Sokratovi a hlavně k Ježíšovi. Ježíš totiž zjevně tomismus neznal a ve svém popisu světa a situacích, ve kterých se ocital, se bez něj docela dobře obešel. Dělám to také – a jde to docela dobře.

Diskuse s tezemi Pawla Lisického je třeba nechat na jinou příležitost, jedno je ale dle mého jisté: nemá smysl snažit se o „návrat“. Není kam. Nacházíme se ve světě, ve kterém se začíná rozmáhat strach, a souhlasím s tím, že lepší je přijmout to, co je zde popsáno, jako bázeň boží, než strach na jedné straně skrývat (a vytvářet si protiváhu v útocích proti čemukoli, co je jiné a co mne tedy ohrožuje), nebo se chovat nevypočitatelně jako zvířátko v koutě.

Napsal jsem před téměř dvěma lety v reakci na apologety tomismu:

Málokdo je ochoten si připustit, že tomismus a modernismus jsou jen nevlastní děti stejného otce: středověké představy o dokonalosti aristotelského popisu přírody.

Je třeba promýšlet svět pokud možno bez redukcí, které snad kdysi v raném středověku měly svůj důvod, protože bylo třeba zbavit svět polyteismu a každodenní magie, ale které dnes působí kontraproduktivně a v důsledku jen urychlují návrat magických praktik, na které vůbec nejsme připraveni.