Spaemann: Štěstí a vůle k dobru

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Nesnažme se dělat dobro
Anotace: 
Ten, kdo se ptá otázkou „co mám dělat teď a tady“, je zároveň a právě v tomto aktu nositelem důvěry ve skutečnost světa, která je zcela nezávislá na té či oné manipulaci. I kdyby nás zrazovala všechna slova, která sdílíme s druhými, v této otázce se snažíme naslouchat hlasu, který nás vede a vede nás skutečným světem a naším skutečným životem. Právě zde máme východisko, které nám stále znovu a znovu ukazuje svět „moci“, svět ekonomické a mediálně manipulativní moci jako svět klamný. Otázka „co mám dělat teď a tady“ je skutečnou otázkou ve světě právě v okamžiku, kdy k ní překročíme od otázky „co mám dělat, aby…“, kdy se zřekneme projevů své vůle a svých (často zmanipulovaných) projekcí toho, co se má stát skutečným.
Číslo: 

Vstup
Jde o paradox. Jsem rád, že jsem si tuto knihu přečetl, ale nemohu ji doporučit nikomu jinému, než tomu, kdo se chce profesně zabývat etikou, rozmnožovat tu dlouhou řadu těžkých textů, jejichž čtení navíc předpokládá základní znalost a orientaci ve filosofické tradici. Téměř nic nám tato kniha neříká k naší reálné situaci, a nepomáhá nám ani k tomu, abychom ji odpovídajícím způsobem popsali, prezentuje rozvrh, který je obsažen v obecném povědomí, ale nepomáhá nám v otázkách správnosti jednání, které aktuálně pociťujeme.
Ano, je třeba se vzdělat v etice – minimálně proto, abychom viděli, kudy cesta nevede, abychom viděli, že formulace základních etických otázek již od sokratovských dialogů je pro nás víceméně nepoužitelná, že celá tradiční struktura etických tázání od klasické filosofie až po moderní dobu je v něčem nedostatečná. Snad si po přečtení můžeme lépe položit otázku „proč je to tak“, jen málo nás ale orientuje v otázce „jak jinak“.

V celé této knize je neustále hledána obecná platnost výpovědí a každý takový pokus je konfrontován s tím, že existuje celá škála přístupů k jednání, které upřednostňují individuální, solipsistické hledisko; nejsou sice založeny na důkazu obecné platnosti, nelze je racionálně zdůvodnit, ale na druhou stranu je nelze racionálně vyvrátit. Klíčová je pro Spaemanna vůle k dobru, která tuto patovou situaci etiky jako takové změní ve prospěch etického jednání: I zlý a nebo bezhodnotový úmysl, má-li být naplněn, se musí „zdařit“ a zdar věci je nepochybně hodnotové určení. Bůh pak dokáže každý (i zlý) úmysl využít ve prospěch celkového dobrého směřování v rámci dějin spásy, v celku všeho jednání. V posledku tak je dobré vše, ale nikoli z hlediska jednání: špatné jednání zůstane i v tomto rámci něčím, co je „proti dobru“. Konkrétní jednání proto můžeme soudit z hledisek, která máme k dispozici jako etické zásady a rámce, ale poslední soudní instancí je Bůh, který vidí celý kontext daného jednání. Toto se dlouho učilo jako katolická „pravda“, ale právě toto je podle mne výrazem etické resignace.
Jaká je tedy „platnost“ jakýchkoli morálních příkazů? Jaká je „platnost“ jakýchkoli pokusů ukázat, co by obecně lidé „měli dělat“? Kam se podíváme, kde kdo ví, co by měli dělat druzí!

I.
Autor nám svoji obsáhlou a komplikovanou knihou nepomůže, neboť vůbec nepopisuje, jaké kroky můžeme udělat v naší konkrétní situaci, jak tuto starou obecnou konstrukci aplikovat na náš život. Jím navržený přístup nám totiž neumožňuje se zabývat naší situací jako situací „právě naší“. Dnes máme ambici, aby obecné řešení umožňovalo individuální aplikaci v konkrétních situacích, které se od sebe liší. Když se ptáme na správnost jednání, neptáme se přeci nikdy obecně, ale vždy teď a tady, kdy „nevíme“, nejsme si jisti, co je správné udělat. Etická otázka je otázka pokládaná v nejistotě a odpověď by měla umožňovat hledání aktuálního vedení v situaci nejistoty. Nejde přeci o sumu mouder, která by nejistotu odstranila, to by byl konec života jako takového (!).
Doposud byl k dispozici pro jakoukoli aktuální (individuální) otázku jeden okruh odpovědí, přesahujících individuální řešení – obecný odkaz na vůli k dobru, k tradičním hodnotovým orientacím v Desateru a dalších obecně platných etických kodexech. Ptát se otázkou „co mám dělat“ znamenalo a nadále znamená ptát se v takto vymezeném prostoru. (Příkaz „nezabiješ“ nelze ničím nahradit a v tomto smyslu není třeba hledat nějaký jeho konkrétní výraz pro danou situaci). Zcela nový etický rozvrh ale vyplývá z toho, že se ptáme jinak než dřív, ve smyslu „co mám nyní dělat“ a to z hlediska obsahu jednání, které není snadné vztáhnout k onomu „platnému“ etickému rámci ani v případě, že ho neproblémově akceptujeme.

Hledáme totiž odpověď, která je správná nikoli jen z hlediska systému, ale která je individuálně správná. Je možné si klást otázku „co mám dělat já, teď a tady“, nikoli ve smyslu „abych nepřekračoval hodnotové rámce“, ale proto, že chápu význam jednání ve smyslu hodnotově jednoznačně vymezených možností: mohu ve svém jednání obstát a selhat.

Správné jednání se tedy nedá posuzovat jen „zvnějšku“, podle toho, zdali jsem při něm „vyhověl etickým normám“ (a to bez ohledu na všelijaké pasti typu „Sofiina volba“, které opakovaně prokazují, že to do důsledku není možné). Pokud byl jedinec v pevně uspořádané společnosti ve všech podstatných věcech svázán každodenním během věcí, byla tato otázka výsadou některých jedinců, vyplývala jen z omezeného okruhu situací. Moderní dobou vytvořená svoboda jednání přibližuje každého člověka k takovéto otázce kdykoli, kdy „nemusí“ bojovat o svoje přežití, což jsou situace opravdu vzácné. V dnešní svobodě (která je rubem vykořeněnosti) se prakticky stále vztahuji k onomu celkovému hodnocení svého jednání, k onomu celkovému posouzení svého života (jednání), které jednou proběhne z pozice toho, který vidí všechno. Zdaleka už proto není tak důležité, jak moje jednání posuzují druzí. O to důležitější je sám se správně rozhodovat tam, kde by bylo vůbec obtížné druhým vysvětlit, že (pro mne) jde o závažné a ve své povaze etické dilema.

II.

Novou situaci tu je třeba popsat, porozumět jí. Ještě ve schématu, který využívá Spaemann, je předpokládán protiklad mezi řešeními, která jsou individuální (solipsistická), a těmi, která se snaží etiku založit na obecně platných hodnotových rámcích a na „vůli k takto vymezenému dobru“. Ale my dnes především nevíme, co je ono dobro, kterým se máme nechat vést v té které situaci! A vůle? Ukazuje se, že právě ta tu vůbec není dobrým rádcem.

Ano, jedna možná odpověď na otázku „co mám dělat“ je tradiční – nedělat to, co je zjevně špatné. A tam, kde není nijak jasně dáno, co je špatné, snažit se směřovat k dobru, hledat dobro. Mimo jiné z toho vznikla celá škála ideologií, které špatně skrývají, že v nich jde především o to mít moc nad lidmi právě skrze společenskou formulaci toho, co je ono „dobro“. Obecné dobro se stalo bičem a etika, nemá-li selhávat, by na to měla reagovat. Právě v tomto kontextu vyniká význam již popsané individuální otázky „co mám dělat“, ale nikoli ve smyslu „abych páchal dobro“, nějaké obecné dobro podle nějaké ideologie, ale co mám dělat tak, aby to bylo správné, aby to bylo právě to, co dělat mám. Předpokladem je zde vnitřní jednota mého života: mám-li jednou stát na soudu, kde bude „vidět“ všechno, celek mého jednání, tak to znamená, že jsem MOHL obstát, že jsem mohl najít to jednání, které bylo v dané situaci správné, to pravé.
Nejde tedy v posledku o nějakou solipsistickou situaci, ale naopak, o důsledné promítnutí situace zcela obecné. Pokud si takovou otázku s důvěrou kladu, jde o výraz důvěry v řád světa a výraz víry v Boha. Nemá totiž smysl si klást otázku jakkoli podmíněnou, otázku „co mám dělat proto, aby…“, kde si sám formuluji nějaký dílčí cíl. Taková otázka je banální a není svojí povahou etická, ale pragmatická. Nemá tu vůbec smysl zahrnout do hry nějakou mojí vůli, která by směřovala k čemukoli ve světě.

Již z toho vyplývá nutnost zásadní korekce toho, co Spaemann považuje za východisko etiky. Ale dříve, než v této otázce pokročíme dále, je třeba ukázat ještě druhou stranu věci – totiž zásadní změnu vnějším podmínek jednání, vnější kulturní kontext.

III.

Řekové a hlavně poté pořečtění křesťané vytvořili pro interpretaci „dobrého a správného jednání“ myšlenkové pole tvořené obecnými pojmy „etika, ctnost, dobro, správné (krásné) atd., vycházeli z jisté obecnosti řeči, která ale není samozřejmá. Vycházeli z předpokladu, že to, co je řečeno specifickým způsobem, „platí“, tedy nějak objektivně „je“. Je to platné a dostupné pro všechny, objektivně se „to“ dá poznat atd. A všechny takto formulované „platnosti“ jsou vázány na jeden obecně přijímaný model „racionality“, podle kterého má lidské poznání jeden obecně přístupný „předmět“, že v poznání jde o jeden celek.
Doposud nedoceňujeme důsledky toho, že se tento model spolu s křesťanským rámcem evropské tradice zcela rozpadl. Dnes se při použití podobných slov setkáváme spíše s nejrůznějšími vrstvami esoterismů, ideologických konstrukcí, manipulativních technik atd. Zásadně se proměnilo sebeporozumění elit, zásadně se rozevírají nůžky mezi tím, co je společné jako „vědění o světě“ pro jednu určitou skupinu či vrstvu a tím, co je „společné“ pro ty, kdo nejsou v tom či onom smyslu zasvěceni do … dílčího poznání. Jednota poznání (světa) je pro mnohé jen nedosažitelným ideálem a pro jiné specifickým nástrojem na manipulaci, protože sami takový ideál „kážou“ ostatním, ale ve skutečnosti se ptají jinak. Totiž ptají se „co je dobré pro nás“, kde „my“ je nějaká skupina reprezentující tu či onu esotericky vymezenou skupinu, oligarchickou vrstvu, zasvěcenecký okruh, lóži.

Přitom všichni, kdo používají označení „teorie spiknutí“, byli de facto napáleni, spadli do pasti. „Teorie spiknutí“ předpokládá nějakou obecnou platnost, a ve skrytosti (vzhledem k takové obecné platnosti) pak může být ten či onen „spiklencem“. To je samozřejmě směšné, a takový nesmyslný model jen zakrývá skutečnou povahu rozpadu hodnotových struktur světa. Premisou dnešního mocenského boje ve světě je zcela něco jiného: skutečné je pouze to, co se skrze mediálně-ekonomickou strukturu skutečným stane tak, že je to obecně akceptováno. Ale toto „obecně“ znamená jen a pouze „statisticky“. Vůbec tu není nějaký odkaz na řeckou filosofii a původní obsah tohoto pojmu. Mezi tím, co je skutečné, protože je to statisticky správné a tím, co je „skutečně skutečné“, zeje propast. Pro koho znamená skutečné to, co je statisticky správné, znamená tato správnost úspěšnost ve smyslu dosahování cílů. Teorie spiknutí je nesmysl, protože již samo vládnutí má dnes charakter, který by se jako spiknutí dal kdysi nazvat (v dřívější, už dávno vykořeněné, důvěře ve „skutečnost“ a její poznatelnost).
Zjednodušeně řečeno: tak dlouho byl uplatňován model „efektivně vládnout se dá jen podvodem“, až se praktikům moci ukázalo, že podvod je jediný obecný model, který je možno považovat za skutečný (statisticky platný). V racionalitě současné moci žádná skutečnost není – neuvažuje se s ní, jde jen o postupy, při kterých je to či ono tak či onak označováno a které skrze mediálně-ekonomickou manipulaci nabývají podoby pseudoskutečného.
Moderní doba tak na otázku po skutečnosti (a pravdě) odpovídá výsměchem: představu o tom, že něco nějak „obecně je“, berou vážně jen ti, kdo jsou ti nejubožejší, poslední manipulovaní, naivní. Všichni ostatní se snaží vytvářet to, co je, svojí vůlí. A čím větší v tom mají úspěch, tím více se (podle svého přesvědčení) podílejí na moci ustavovat skutečnost.

IV.

A právě v tomto smyslu začíná mít první část této analýzy zcela nový smysl. Ten, kdo se ptá otázkou „co mám dělat teď a tady“, je zároveň a právě v tomto aktu nositelem nezviklatelné důvěry ve skutečnost světa, která je zcela nezávislá na té či oné manipulaci, té či oné statistické skutečnosti. I kdyby nás zrazovala všechna slova, která sdílíme s druhými, v této otázce se snažíme naslouchat hlasu, který nás vede a vede nás skutečným světem a naším skutečným životem. Právě zde máme východisko, které nám stále znovu a znovu ukazuje svět „moci“, svět ekonomické a mediálně manipulativní moci jako svět klamný, jako kulisy, které nám brání uvidět to „skutečně skutečné“.
Otázka „co mám dělat teď a tady“ je skutečnou otázkou ve světě právě v okamžiku, kdy k ní překročíme od otázky „co mám dělat, aby…“, kdy se zřekneme projevů své vůle a svých projekcí toho, co se má stát skutečným. Kdy se zřekneme i otázky „co mám dělat, aby to bylo dobré“, jak nás k tomu vede Spaemann. Jestli pro mne Bůh má na otázku „co mám dělat teď a tady“ připravenou odpověď, tak není třeba ji podmiňovat nějakým dobrem.

Jinými slovy: Pokud je pro nás řeč ve své povaze pouze mocenským nástrojem, tak konstatování jakékoli platnosti (obecnosti), byť by mělo i etický charakter, vede jen k ovládání skutečného, k jeho zakrývání. Odpovídající by pak bylo mluvit nikoli o „platnosti“, ale o „účinnosti“. Kdokoli zůstává uzavřen v otázce „co mám dělat aby…“ se de facto stává příslušníkem skupiny, uvažující o stejném „aby“ jako on, skupiny, která nesdílí svět s kýmkoli jiným. Jde o post-ideologickou strukturu, ve které si každý takto uvažující může (oprávněně) uvědomit tuto ne-všeobecnost etických hledisek správného jednání. V takovém světě jde o to shodnout se s ostatními držiteli moci na onom „aby“, na onom „k čemu“.To je ex definitione dialog. Jeho cílem je shodnout se na nitrosvětských cílech s co nejširší skupinou mocných a podílet se tak na prosazování těchto cílů, shodnout se s tím, že každý z dohodnutých“ bude dál používat svoje slova.

V jistém smyslu se tu paradoxně navazuje na Řeky: staří Řekové sami sebe považovali za takovou myšlenkovou oligarchii, a Platon v posledku ukazuje jedno takové „aby“ resp. „k čemu“. Ukazuje senám tak, že celé téma etiky je ze své povahy nebezpečným amalgámem: na výlučnost řeckého myšlení, které je ze své povahy oligarchické a není schopné se ze svých vlastních východisek emancipovat od otázky „k čemu“ a „aby“, navázalo křesťanství, které jí dalo absolutní rámec. Právě tento rámec se ale nyní ve společenském smyslu rozpadá, zbývá obecná idea „lidských práv“, která jsou ale stále víc chápána nikoli jako projev a výraz zakládající křesťanské „platnosti pro všechny“, ale právě jako specifické „k čemu“. Proto je tak snadné z těch či oněch pozic vznášet pseudo-etické požadavky na druhé.
Dobře položená otázka „co mám dělat teď a tady“, bez jakéhokoli nitrosvětského ukotvení, bez „chtění“ a vlastní vůle je pak daleko víc než jen novým vstupem do problematiky etického jednání. Je vstupem k tomu, abychom byli schopni se vymanit z moci manipulativních výkladů světa, které se předhánějí v tom, jaké nabídnou ono „k čemu“.

Shrnutí:
Cesta k vlastní otázce „jak mám jednat“ nás dovedla k přesvědčení, které mimo jiné zcela jasně formuloval Benedikt XVI. Bůh má pro každého z nás individuální poslání a my se můžeme ptát radikální otázkou „co mám dělat“, aniž by bylo podstatné, jak hluboce či „správně“ předtím analyzujeme výchozí skutečnosti (světa), otázkou, která má smysl, aniž bychom si stavěli před oči nějaké světské cíle nebo nějaká dobra. Zároveň se na základě takto položené otázky stáváme zcela jinak kvalifikovanými v diskusi o povaze světa a máme nebo alespoň můžeme mít odstup od jeho manipulativních technik, které při každém jednání uvažují nějaké nitrosvětské cíle. V posledku nám přeci nejde o to, naplnit svoje potřeby, svoje chtění, dosáhnout nějakých (svých nebo cizích) cílů, ale naplnit svůj život.