Poslání, povolání a výzva

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Proč tolik lidí podléhá praktikám nejrůznějších sekt? Proč tolik lidí propadne islámské náboženské praxi? Protože jim to poskytuje oporu, na základě které mohou „odmítnout“ obraz evropsky fungujícího světa, vymanit se z něho. V pravém slova smyslu vymanit, protože to je ovládající obraz, který je v postavení pána našich životů.
Číslo: 

Svádí nás to přijmout poněkud apokalyptický obraz intelektuála, který s hrdě snášenou beznadějí vzdoruje mainstreamovému myšlení:
Loď jménem Evropa se tváří jako loď výletní, má na palubě tenisové kurty a v barech se pije na bezčasí – ale kdokoli jen trochu přemýšlí, ví, že je to podvod. A jen málokdo si přiznává, že je to loď směřující do otrokářského přístavu.
Nikdo neví, kde sídlí kormidelník a kapitán, protože diskutuje se jen o podobě jídelního lístku, nastavení klimatizace a podobných zásadních věcech. I ti, kdo jsou podváděni, se podílí na podvodu, protože je tak pohodlný…

A ti, kdo celou věc takto vidí, zpravidla stojí u zábradlí a dívají se do prázdna. Neví jak změnit směr, neví, jak se domluvit s těmi, kterým tohle vše vyhovuje, kdo se neptají, kdo vyznávají „No future“.

Tenhle obraz je dobře znám a mnohokrát popsán. A my, jestli se chceme z této marnosti dostat, musíme se se od něj osvobodit. Myslíme si, že hladina v tomto obrazu je skutečnost, ve které se zrcadlí obraz nás samých, jak se nakláníme přes zábradlí, ale to je stejný klam a podvod jako loď sama. Je to obraz skutečnosti, který nám je vnucen, a my z něj můžeme vystoupit. Jen to vyžaduje radikalitu prvních kroků.

Nežijeme přeci ve světě, který by nějak „sám od sebe fungoval“ tak, jako fungují stroje. Vše kolem nás je možné vnímat jako to, co se odehrává. A odehrává se to tak, že nejsme diváky, ale herci. Odehrává se tak, že se setkáváme s lidmi, kteří nám něco říkají a více či méně se nám otevírají, a v mnoha ohledech si můžeme uvědomovat, že to, co prožíváme, má jakousi vnitřní jednotu – spojitost. Záměrně nevolím slovo „logiku“, i když se nabízí. Použijeme-li v tomto případě slovo „logika“, vede nás to právě k obrazu lodě, lidského výtvoru, obklopeného beztvarou prázdnotou. Slovo logika je až příliš zatížené představou že cosi „funguje“ nějak nezávisle na nás.
Svět se děje, a týká se nás, spíše jako výjimky trčící do prázdna vnímáme momenty absurdity a opuštěnosti. Není třeba si namlouvat, že takové okamžiky neexistují, ale právě ty ukazují, že přirozené je pro nás vnímat svůj život tak, že má smysl. Svět, jakkoli upadlý a zranitelný zlobou, je vším jen ne lidským výtvorem, i kdybychom celý život prožili v plechovkách a sytetických hmotách..

Ano, svět se děje „v celku“, ale nikoli bez vazby k nám, a nemá smysl hledat takové souvislosti, které nemůžeme ovlivnit, naopak, zaměřme se na výzvy, které se před námi otevírají. Nejlepší je přijmout pracovní východisko, že všechno je jinak. Je to okolo nás opravdu ubíhající hladina dění, která nám neskýtá žádnou oporu? Jsme opravdu uvězněni ve vymezeném prostoru naší každodennosti? Opravdu je pro nás důležité se ptát „jak změnit směr“, kterým se vše řítí k jakési katarzi? Není právě už tohle okamžik, kdy se dopouštíme zásadní chyby? Nic z toho, co je ve světě věcí člověka ,není samozřejmé. Máme příslib, že kdyby naše víra BYLA JAKO HOŘČIČNÉ ZRNO, nic z toho, co ve světě „platí“, by nebylo neochvějné. Každý z nás jistě zažil věci, které se dají jen obtížně vyprávět a už vůbec ne vysvětlit, pokud ctíme fyziku a zákon pravděpodobnosti. Ale mnozí mají tak dokonalou „sebeobranu své zasazenosti ve světě“, že si sami nic podobného nepřipustí a takovéto zážitky vytěsní tak dobře, že už se nikdy nedostanou k poznání, že… svět funguje jen zdánlivě, jen je pro nás pohodlné ho tak interpretovat.
Ale ten příměr s hořčičným semínkem neukazuje jen to, že chce-li člověk uspět ve vztahu ke světu, stačí jen velmi málo. Musí jít o víru, která je sice z hlediska světa malá, ale je v ní skryta obrovská vitalita a sebedůvěra. Svět se nám jeví jako „fungující“ jen proto, že jsme ochotni ho tak vidět. Že je pro nás těžké a nepohodlné udržet vnitřní jednotu svého myšlení, když opustíme tento zdánlivě samozřejmý obraz.

Přitom vůbec samozřejmý není. Proč tolik lidí podléhá praktikám nejrůznějších sekt? Proč tolik lidí propadne islámské náboženské praxi? Protože jim to poskytuje oporu, na základě které mohou „odmítnout“ obraz evropsky fungujícího světa, vymanit se z něho. V pravém slova smyslu vymanit, protože to je ovládající obraz, který je v postavení pána našich životů.. Tento „racionalistický model sebestředné relativizace všeho" (kromě imanentních procesů fungujícího světa) je dlouhodobě neudržitelný, je stále prázdnější, nedá se v něm žít.
Ale úniky z tohoto světa do různých vrstev iracionality znamenají resignaci na evropské myšlení, která přeci není nutná. Jen je třeba se rozvpomenout na to, co je základní, co je nosné, a nově to formulovat.

Chceme-li zůstat věrni evropské tradici (a ta je spoluvytvořena Církví), musíme se snažit vytvořit takové porozumění světu, které bude otevřené, bude stavět na hořčičném zrnku víry a nezahodí nic podstatného z racionality, kterou jsme zdědili. Ale racionalita stojí na předpokladu komunikativity, vycházející ze skutečnost stvoření, které jsme schopni poznávat (v procesu). Dění nelze rozumět bez zohlednění Ducha, který vane, kudy chce. V tomto smyslu je komunikativita věcí úkolu a nikoli „oboru“, který se dá vyučovat ve školách. Duch vane, kudy chce, ale to neznamená, že se nelze ptát na smysl dění. Naopak, jen proto se na smysl dění ptát dá!
Myšlení je úkol – mnoho lidí to papouškuje, aniž by si uvědomovali obsah, radikalitu tohoto konstatování. Máme sdílet svět v tom, jak v něm jsme zasazeni – jak před nás staví své výzvy. Popravdě tohle je důležité, v tom je třeba si dělat jasno a hledat způsoby, jak se obejít bez statických pouček o „skutečnosti“, které už jsou dávno „zesvětštělé“, a v tomto svém zesvětštění zakrývají svět jako stvoření. Paradoxně jsou to křesťané, kteří stále ve společnosti upevňují obraz statických vztahů, fungujícího světa, to oni spolutvoří s velkou silou obraz společnosti jako lodi, která by měla kamsi plout. Klíčovou postavou, která prolomila tento stereotyp, byl kardinál Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI. – když upozorňoval na nový úkol myšlení (to on přeneseně vzato říká „při vší úctě nám tomismus dnes nepomůže“) a na to, že po zkušenostech, které máme, je třeba, aby se každý člověk ptal na své poslání, povolání.

Pro promýšlení svého zasazení ve světě máme tři pevné body:
poslání – jako to, co se mne týká a co již je rozvrženo do budoucnosti,
povolání - jako slyšení, průsečík aktuality, ve kterém rozumím hlasu „Pojď“
a výzva – to, jak rozumím budoucímu, které se mě týká ve vztahu k druhým.
V tomto smyslu bychom měli hledat porozumění sobě a světu.