Metafyzika a pobabylonská řeč

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jazyk po pádu samozřejmě v sobě není předurčen k blábolení – jsme kompatibilní s Bohem v tom, jak je řeč vůbec myšlena, a Bůh k nám mluví tak, že mu rozumíme, aniž bychom si jako muslimové museli myslet, že mluví arabsky.
Číslo: 
Témata: 

Statické filosofické systémy vycházejí z představy, že svět je nám „dán“ a naše pojmové myšlení se nijak zásadně neliší od myšlení Boha – stvořitele a prvního hybatele. Na tomto a podobných předpokladech je pak vystavěno leccos z tradičního racionalistického myšlení, různé varianty procesu poznání (ve smyslu shody rozumu s tím, co je věc sama) atd. Tyto modely napomohly stabilizaci středověké společnosti, přispěly k tomu, že vznikla novověká věda a postdescartovská filosofie, která v sobě stále nese nevysvětlitelný předpoklad, že ač jsme součástí světa, naše myšlení je nějak „kompatibilní“ s povahou světa, obráží ji. Zkrátka že naše poznání je poznání „skutečnosti samé“.

Čím více se ale zabýváme individuálním, tím méně nám takové myšlení pomáhá, protože vůbec nevysvětluje, co je život jako takový: o co se snažíme a proč. Náš jazyk je beznadějně po-babylonský, naše jazyky jsou zmatené. Kdyby byl náš jazyk totožný s jazykem Božím, nemohly by existovat tak zásadní rozdíly v různých reálně existujících jazycích – kde se nejen nekryje lexikum (význam slov – jednomu slovu v jedné řeči nelze automaticky přiřadit jeho ekvivalent v řeči druhé), ale hlavně existují i velmi rozdílné postupy v syntaxi – tedy při vazbě slov, stavbě vět. Nadšení z newtonovského světa bylo zapříčiněno oslněním z objevu, že „jazykem přírody je matematika“, aby se z tohoto nadšení opět vystřízlivělo: chyba lávky – nic nejde pořádně změřit a zvážit, matematika vypadá“jako skvělá řeč, ale ke světu nedosáhne, vše jsou jen „myšlenkové sondy“, které tu a tam ohledávají „hloubku pod námi“. To, co je předváděno v krásných vzorcích (jako je mc2) nebo naopak v ošklivých Schrödingerových rovnicích, jsou „jen“ nástroje rozumu, které jsou sice docela pěkné a použitelné, ale ne na svět celý, pouze na jeho část, fyzikální, nebo jinak řečeno „energeticky materiální“ – přiblíženou abstraktní matematice.

Jazyk po pádu samozřejmě není předurčen k blábolení – jsme kompatibilní s Bohem v tom, jak je řeč vůbec myšlena, a Bůh k nám mluví tak, že mu rozumíme, aniž bychom si jako muslimové museli myslet, že mluví arabsky. Ačkoli se pro nás svět vlastně „děje“, dokážeme se na něj ptát jako na to, co je – máme základní metafyzický odstup, ve kterém si můžeme uvědomovat , že ke světu zaujímáme postoj, a na druhé straně si uvědomujeme, že nás svět přesahuje, že ho nikdy nemůžeme mít celý, ba dokonce že nikdy nemůžeme vědět ani jen zlomek toho, co by o světě vědět šlo. Světu jako Božímu stvoření můžeme přitakat, protože jsme schopni metafyzického odstupu, jsme schopni mu rozumět v jednotě, jsme schopni rozumět kráse světa a dobru jako tomu, o co jde v jednán¨. Ale jiné trumfy v ruce nemáme.
Můžeme rozumět tomu či onomu rozvrhu světa, ba dokonce stále dopracováváme takový rozvrh, jak se orientujeme ve světě a v životě – ale jako bytosti rozehnané do různých míst jsme v různých situacích – a naše otázky nejsou stejné – i když se ptáme zdánlivě téměř stejně. Nejsme součástí jednoho projektu, naše myšlení se nepodílí na stavbě nové babylonské věže, naopak, je celkem zřetelné, že se míjíme a že společnou řeč vždycky jen aktuálně hledáme.

Svět se děje a my žijeme – předpokládáme, že náš život má smysl a také že běh (dění) světa má smysl – ale není nám jasné, jak oba tyto děje spolu souvisí, protože někdy ve světě velmi bolestně narážíme. A to přináší ještě jeden důkaz, že naše myšlení světa není zcela kompatibilní s myšlením Božím: nemůžeme rozumět povaze zla, a středověká filosofická klička, že všechno zlé je k něčemu dobré, je pro nás těžko pochopitelná tváří v tvář zlu samému, jako by ho relativizovala.
Poznávám-li svět takový, jaký je, pak poznávám dobré i zlé jako součást světa po pádu – a přitom jazykem po Babylonu. Jsou tu minimálně dvě vrstvy porušení – pád a Babylon – porušení světa samého a porušení předbabylonské, čisté řeči, která mohla být kompatibilní s Bohem a se světem (před pádem a jistě i po pádu), ale neunesla lidskou ambici být řečí projektu vlastní lidské slávy.
Žiji a myslím v porušené řeči. Ale žiji v důvěře, že někde uvnitř máme přístup k čistotě řeči předbabylonské, která mám umožňuje rozvzpomenout se na svou skutečnou mateřštinu – totiž řeč Boží, poslouchat jako proroci Boží hlas, rozpoznávat výzvy, nemíjet se se světem.
Nedomluvíme se mezi sebou, ale můžeme to zkoušet, můžeme poukazovat ke světu: nemluví řečí matematiky, je po pádu a vztahujeme se k němu porušenou řečí – ale nikoli sami, ztraceni. Ježíš je vykupitel prvotního hříchu, pádu – a Duch nás vede k rozumění i tam, kde je to zdánlivě nemožné.