Josef a Mojžíš

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Kdo v sobě necítí ten zvuk praskajících desek, komu nepuká v srdci to, co jsme dostali od Boha, kdo si nedovede sám do sebe promítnout tento akt resignace na vlastní poslání spojený s destrukcí – ten nemůže rozumět rozdílu mezi odpuštěním Josefa Egyptského a smířením Mojžíše s hřešícími bratry, které vede.
Číslo: 
Témata: 

Josef Egyptský a Mojžíš. Je to téma na rozsáhlou komparaci a já do něho čas od času vstoupím „pro radost“.
Když se představuji, tak většina reakcí směřuje k Josefovi pěstounovi Páně, ale já se snažím oponovat – jsem spíše blízký Josefa Egyptského. Ale je jasné, že tak jednoduché to není –Josef byl příkladem prozíravosti a zároveň odpuštění, byl tím, kdo měl „přímou linku na Boha“, věděl vždy to, co má dělat, dnes bychom řekli, že měl dar interpretace, Pavel by řekl že měl dar „výkladu“, ale ve starozákonním smyslu prostě naslouchal Božímu hlasu.
Josefovi ale nejde rozumět bez souvislosti s celou egyptskou epizodou Starého zákona, která jím počala a která skončila s Mojžíšem, tím, kdo národ Jákoba z Egypta vyvedl. Jak odlišný byl od Josefa. Trosečník z vlastní viny, to on zabil a dostal se do emigrace v útěku před spravedlností. Nebyl zrazen a prodán bratry, jen, jak se zdálo, byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Ale v Božím plánu se právě tohle ukazuje jako správné. Právě v oné opačné, dobrovolně emigrační roli je Bohem osloven, aby konal. A koná vždy tak, jak chce Bůh, víceméně neochotně, smlouvá, vymlouvá se, ale nakonec přeci jedná. Když dojde k problému, vzdálí se od svého lidu a promlouvá s Hospodinem, je svému lidu prostředníkem.
Josef jedná jako ten, kdo má poslání. Sebejistě. Nepotřebuje žádné zbytečné dialogy s Bohem, nepotřebuje pokyny. Umí na počkání vysvětlit pekařovi a číšníkovi jejich sny. Umí napřímo odpovídat faraonovi, stejně tak, jako napřímo odmítl cizoložství a riskoval život. Jednal za sebe jako ten, kdo má požehnání Boha a příslib – jednal tak že byl zároveň prozíravý ale ne vychytralý, že se Boha bál, ale ne tak, aby ho to nějak omezovalo. Odpustil bratrům. Podle jeho vzoru Bible mluví o těch, kdo „chodili ve světle Hospodinově“.

Mojžíš byl vyvolen a po dlouhou dobu byl prostředníkem Boha na zemi, dělal to, co mu bylo přikázáno. A v jeho roli můžeme nalézt zásadní zlom, doslova zlom, totiž okamžik, kdy Mojžíš rozbíjí desky s Desaterem. V tu chvíli Mojžíš vzdává svoji roli prostředníka, protože se ukazuje, že je neudržitelná. Žádný člověk nemůže tuto roli hrát, protože mezi lidem nemá potřebnou autoritu. Mezi scénou rozbití desek a příchodem Mesiáše je ještě dlouhá pouť. Mojžíš je po rozbití desek znovu povolán, ale jinak. Už není zprostředkovatelem. Stává se „hráčem za sebe“. Bůh sice dále diktuje, ale na nových deskách už je Mojžíšův rukopis. I dál pak je to Mojžíš, který jedná, jsou to jeho ruce, která jsou vztaženy nad bojujícího Jozue, ty je třeba podpírat, aby byla bitva vítězně dobojována. Tady už není Mojžíš prostředníkem, našel svoji vlastní roli, jeho ruce jsou nenahraditelné, nikdo jiný nad bojující svoje ruce vztáhnout nemůže. Mojžíš se v závěru života přibližuje Josefovi, ale to, co se stalo během otroctví v Egyptě a během cesty pouští nelze pominout.
Mojžíš vede svůj národ do země zaslíbené, do dějin. Sám překonává svůj Jordán na Hoře, je to křest pukajícího kamene. Kdo v sobě necítí ten zvuk praskajících desek, komu nepuká v srdci to, co jsme dostali od Boha, kdo si nedovede sám do sebe promítnout tento akt resignace na své poslání spojený s destrukcí – ten nemůže rozumět rozdílu mezi odpuštěním Josefa a smířením Mojžíše s hřešícími bratry, které vede. Mojžíš se již paleokřestní očisty v Jordánu nedočká. Nepotřebuje ji. Je to očista od prachu puklých desek, který na jeho národu spočívá.

Kdysi jsem chtěl napsat obsáhlou komparaci Josef – Mojžíš. Bylo by to zbytečné. Jen je tu taková „sada oblíbených míst Zákona“, ke kterým je dobré se vracet, stále znovu a znovu. Třeba někdy zahájím další číslo Revue Trivium článkem o dalším z takovýchto oblíbených míst.