Jak uchopit katolickou literaturu

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
M.C. Putna, II. část
Anotace: 
Putna bere jako základ v hodnocení velmi pohodlný postoj, mainstream, hlavní proud. V něm se dějiny valí bez ohledu na překážky - a v něm se tedy ukazuje dějinná „pravda“. A on se k ní jako vykladač přimkne a stává se tudíž použitelným, citovatelným, etablovaným v současném akademickém světě.
Číslo: 

"Ale Putna …nad svět nijak neční: je v pohledu na svět stejně statický jako ti, které kritizuje, jeho „svět“ je jen putnovských schématem. Ať se Putna snaží, jak chce, partnerem je mu jen obraz světa, který „ovládá“, a skutečný svět ho tímto jeho vlastním obrazem podvádí. Všude tam, kde Putna okázale dává najevo, že „ví, jak to je“, tam se mu za zády šklebí ďábel a dodává tak pitoresknost nic netušícímu šklebu Putnovu."

Tak jsem mimo jiné popsal vztah M.C. Putny ke světu, když jsem v minulém čísle Revue Trivium psal o jeho knize My poslední křesťané. Za dvacet let se změnilo mnohé, ale tento přístup ne. Jen je Putnův statický postoj ke světu překryt obrovským množstvím materiálu, protože Putna se rozhodl, že bude vykladačem kultury, syntetikem, a proto s neuvěřitelnou pracovitostí pročítá obludné množství textů a stejně obludné množství textů píše: dějiny katolické literatury 19. a pak i první půle 20. století, výbory z díla Jindřicha Středy (Karla Schwarzenberga) a další. A protože se opírá o znalost velmi rozsáhlého materiálu české i světové literatury zejména katolické, daří se mu přesvědčovat mnohé čtenáře o tom, že jeho výchozí pozice je velice „pevná“, není již zlobivým dítětem, je to vědec, profesor, zvládá metodu práce s celkem, který je nepřeberný, prakticky neuchopitelný. Podívejme se ale na jeho „vědeckou metodu“ podrobněji. Jako východisku si beru knihu Česká katolická literatura 1918 – 1945.

Putna v ní vychází ze své starší definice katolické literatury, totiž že katolická literatura je „uměleckým a /nebo propagačním sebevýrazem katolického milieu neboli specifického segmentu společnosti, který se ve většině evropských zemích formuje během 19. století jako reakce na proces sekularizace.“ V tomto vymezení jsou skryty nejméně tři problémy, na které Putna uspokojivě neodpovídá, ba je zakrývá, ač je nesporně obeznámen s limity používání statického textu takovéhoto typu. Ví dobře, co je postmoderní kritika autority, ale to mu nebrání, aby si vytvořil autoritativní model, piedestal, ze kterého vykládá svět. Pozorný čtenář to snadno odhalí – a ostatní? Putna se jim vysměje, je jejich věcí, že ho berou vážně. A tak Putna staví „bez začátku“, aniž by to ovšem přiznal. Na začátku mluví o tom, že zkoumá „fenomén“, aby pak ale slovo „je“ (které používá ve smyslu odpovědi na otázku „jak to je“) identifikoval se „skutečností“. Putna píše o tom, co velice staticky „je“, a jeho tvrzení jsou apodiktická, prostě podle něj přiléhají ke skutečnosti, přistižené právě při tomto „je“.
Putna ale přeci musí vědět, že vždy, když mluví o světě, jde jen o pokus ukázat „něco ze světa“, nikoli „všechno, co je“. Jeho výchozí konstrukt jistě může sloužit jako východisko pro literárně-historickou práci, avšak neustále by zde mělo být přítomné, že jde o jeden možný výkladový rámec, skrze který se k tomu co „je“ dobrat nemůžeme, jen skrze něj můžeme uvidět některé zdůrazněné a na kontextu závislé souvislosti světa. Putna umí ukázat leccos zajímavého, ale někdy naopak vše „zazdí“, protože dané situaci nebo „jevu“ prostě nerozumí, nevejde se mu do jeho schématu.
Druhý problém tkví v samotném pojetí dynamiky, kterou sleduje, a třetí v pojetí hodnotového rámce. Nejprve dynamika literárních dějin – Putna se nezabývá literárními dějinami obecně a v přístupu ke katolické literatuře mu stačí konstatovat, že je reakcí na postupující proces sekularizace. Ale tím se smysl dynamiky dějin literatury nijak neobjasňuje, protože na rozdíl od Putny nevíme, co tím myslí, a jak proces sekularizace chápe. Je to cosi imanentního dějinám, a Putna je tedy představitelem gnóze (ve které tento imanentní pohyb „nahlédl“)? Nebo je to jakýsi dialektický pohyb materializace a pokroku – jak to chápou komunisté (a Putna je tedy post-marxistou)? A nebo ještě něco jiného? Jde o zednářský projekt nebo o samovolný „běh věcí“? Je možné se tomuto procesu postavit? Ovlivnit? Zřejmě ano, když se o to katolická literatura snaží a Putna jí v mnohém přiznává velikost (i když spíše té francouzské a anglické). A dá se tento proces zvrátit, je lineární nebo kyvadlový? To vše přeci výrazně proměňuje možnosti další práce s putnovským modelem, ale nic z toho se nedozvídáme, jako by to nebylo důležité.
Sekularizace jako dějinný fakt tu je prostě neproblematicky předpokládána, není třeba ji vykládat, jen se s Putnou můžeme dívat na to, jak si s ní poradí více či méně kreativní katolíci. Že tento přístup v mnoha případech vede k totálnímu neporozumění konkrétní situaci, je nabíledni. Putna je komparatista a tady provádí eskamotérský kousek. Vykládá katolickou literaturu z procesu destrukce společenských struktur středověku – aniž by to nejpodstatnější učinil předmětem byť i jen jediné otázky. Někdy to bije do očí – Putna nevyloží, proč je sekularizace na Moravě „jiná“ než v Čechách, a celkem voluntaristicky vykládá rozdíly v katolických postojích v Čechách a na Moravě v mnoha konkrétních místech knihy, od zrodu lidové strany, po spor Staška s moravským křídlem. Poválečnou situaci v Čechách charakterizuje tak, že se zde „nashromáždil antikatolicismus“. Překvapivé! To je konstatace hodná profesora.
A pak třetí problém a tím je, jak již jsem zmínil, otázka hodnot. Co je dobré a co špatné: Putna soudí, říká, co je morální problém katolicismu, hodnotí. Například hodnotí Durychovu při s Čapkem a staví se v tomto sporu proti Durychovi, hodnotí Čapkův pohřeb a staví se za ty, kdo ho pohřbili s církevními obřady. To může být relevantní, jen by to mělo být jasně podložené: ale podívejme se, jak je tu k obhajobě tohoto názoru nakročeno: pokud se pře mezi Durychem a Čapkem odehrávala v prostředí první republiky, pak to podle Putny bylo tolerovatelné (Kým? Jakým morálním soudcem?), protože to prý byla situace, v níž z této diskuse „nic neplynulo“. Byla to „jen slova“. A podle Putny už po Mnichovu byla situace jiná. To je odvádění pozornosti od samotného merita věci. Copak z diskuse „nic neplyne“? Co má znamenat, že šlo „jen o slova“? Vyslovovat a pojmenovávat znamená přeci podílet se na vytváření skutečného! Že tohle právě Putna marginalizuje? Je dobré to vědět, ale co je tedy pro něj v souvislosti s psaním hodnotou? Putna srovnává první republiku a situaci v republice druhé - po Mnichovu už byla situace jiné a to, co dělal Durych, bylo podle Putny štvaní. Čtenář má tendenci souhlasit, ale co je podle Putny „morální“? To, co za morální považuje on sám. A co je „normální“ – totéž. Normální je podle Putny přitakání procesu sekularizace v první republice. Normální je, že se katolíci příliš „nevzpěčují“ tomu podstatnému, totiž demokracii v podání liberálního (ahodnotového) střihu a vládě peněz.
První republika byla pro Putnu normální a samozřejmé, standardní prostředí: a umožňovala katolíkům, aby si „vydobyli tolik práv, kolik mohou“. Šrámek dokázal, že lidová strana byla nepostradatelná, a tak byli pro republiku nepostradatelní i katolíci. Sláva Šrámkovi, to je obsaženo v postoji Putny. Díky Šrámkovi mohli katolíci využívat poměrně velký prostor svobody. Ale je tu přeci i opačný pohled: První republika byl stát s potenciálem obrovské destrukce s výrazně protikatolickým založením, byla kulturně prostorem z většiny ovládaným socialisty, volnomyšlenkáři, zednáři a z křesťanů pak především nepřáteli Říma. A v souvislosti s tím (nebo snad na pozadí toho, nevíme) probíhal pro Putnu pochopitelný proces sekularizace, na kterém se všechny tyto složky více či méně záměrně shodovaly a který realizovaly jako svůj program. Podle Putny normalita?

Katolíci tak z tohoto modelu vycházejí jako hlupáci, protože chápou zcela jinak svůj vztah ke světu. Nejde tu zdaleka jen o to, co Putna chápe jako normální a přirozený proces – totiž boj katolíků proti „větrným mlýnům“ převahy sekularizujícího se světa. Putna někdy připustí, že levičáci byli ještě horší nebo alespoň stejně hnusní jako katolíci, ale samozřejmě svoje oblíbené volnomyšlenkáře „šetří“ – ti byli vždy jako andílci, jen ten Beneš se nějak zapletl se Stalinem…
Putna bere jako základ v hodnocení velmi pohodlný postoj, mainstream, hlavní proud. V obrazu na jeho hladině se dějiny valí bez ohledu na překážky a v něm se tedy ukazuje dějinná „pravda“. A on se k ní jako vykladač přimkne a stává se tudíž použitelným, citovatelným, etablovaným v současném akademickém světě. Podílí se na tomto blátivém veletoku, odtud ukazuje katolickou literaturu.
Domnívám se, že pro dobrou interpretaci katolické literatury je naopak potřeba ukázat na pozadí aktuálních otázek. Dobrá literatura je výsledkem pokusu ukázat svět a nedílně k ní patří otázka „jak je to se světem“. Zcela jinak, otevřeněji než Putna, si katoličtí autoři různými způsoby kladli celou řadu otázek ve smyslu „jak je to se světem“, co se to děje“, jak žít v tomto světě s druhými" atd. A nebyla to „pouhá slova“, jak to zvláštním způsobem shazuje Putna. Katolíci se po první válce dostali do situací, ve kterých museli hledat – zaujímat postoje - a přitom nevěděli, co se stane další den. Šlo o otázku „co je správné“ a jak se postavit proti tomu, co je špatné. Šlo o otázku, do jaké míry dělat to, co by zajímalo mne samého a do jaké míry se naopak věnovat „věcem dne“, aktuálnímu dění. Šlo o způsob, jak reagovat na destrukci společenských a lidských vazeb, jak si vysvětlit procesy, ve kterých se prosazovaly autoritativní režimy atd.

Putna s velkou lehkostí vrší materiál, nutno přiznat s malým podílem faktografických chyb, ale jeho popisy jsou ploché, spíše zakrývají, než aby odkrývaly. Dělají neproblematickým to, co je ze své povahy otevřené, nesnadné. Putnu lze hájit argumentem, že tak velké dílo vyžaduje odstup, ze kterého nelze vyhodnocovat každý detail. Ano, ale odstup, nikoli ideologizující model.
Nikoli model, ve kterém Putna sice nepoužívá slovo „zpátečník“ a „pokrok“, ale obsahově u něj tyto kategorie hrají výraznou roli. Putna píše hodně, a tak mnozí nepostřehnou, co v masách textu, který je jím „vyplozen“, chybí. Nejlépe se to pozná podle toho, kdy a v jakých místech může čtenář být zaujat tím, o čem Putna píše. Kdy může získat dojem, že by si danou práci, dílo autora, časopis (atd.) rád přečetl, prostudoval. Moc takových míst zde nalézt nejde. Je to pochopitelné – pořád čteme Putnu, jeho zájem není ukazovat to, co je otevřené, naopak, jeho zájem je přesvědčovat nás, že správné je ukazovat každou věc jako uzavřenou. Zase jsme na začátku „Takto to je“ – Putna, ač má hlavu oholenou, se směje pod fousy, protože celá česká odborná veřejnost nemá jinou možnost, než čerpat z něj. Před dvaceti lety ukazoval, že umí napsat katolické pojednání lépe než většina pravověrných katolíků. Od té doby pokročil dál: diktuje. Asi ho to baví, nevím ale, jestli ho to uspokojuje.