Identita a změna

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Beru tvrzení „toto je“ vážně, protože je to základ metafyziky, ale na druhou stranu tvrdím, že tento myšlenkový postup má jen omezený obor platnosti co se týče kultury - a že to, „co se děje“, nejde bez následků vytlačit z racionálního světa.
Číslo: 

Aby se mohlo něco měnit, musí být něco nositelem identity tohoto měnícího se. Aristoteles to dobře zařídil, a dodnes je to použitelné schéma, tak např. když nyní právní teoretici konstruovali právnické osoby pro nový občanský zákoník. Zvolili rozdělení právní osobnosti a právní osoby – osvědčený vzor látka-forma, byť obojí je pro ně svého druhu fikce. Jak jinak by mohla právnická osoba změnit svoji formu – co by bylo „nositelem její identity?“ Každá právnická osoba teď má svoji osobnost, aby se mohla proměnit např. z občanského sdružení na ústav a nebo z o.p.s. na nadaci – a je to přehledné.

Jenže je to řešení, které nic nevypovídá o povaze věci samé, a lecjakého právníka uvedeme do rozpaků, pokud se budeme dobře ptát „co je to právnická osoba“. Když se budeme ptát po skutečnosti. Dozvíme se nejspíš, že pro potřeby zákona i právní praxe stačí právní fikce, na skutečnost nemá význam se ptát.

A dá se říci, že podobně „druhotné a odvozené“ jsou téměř všechny aplikace hylemorfismu na naše běžné každodenní skutečnosti. Aristoteles a po něm sv. Tomáš řešili problém, jak ve světě stvořených věcí vůbec myslet změnu – a nalezli prvního hybatele a schéma, které použil také prof. Eliáš: prostě musí být „něco, co se mění“ (podstata) a my se setkáváme s tím, co aktuálně „nějak je“ – s uskutečněním. Je to dobré, ale jen těžko vysvětlovat, že „tak to skutečně je“. Kdokoli může namítnout, že to je myšlenková konstrukce vytvořená ex post – náš nástroj, který nám umožňuje rozumět věcem. Autor téhle koncepce Aristoteles myslel v dobovém rozvrhu a z našeho pohledu zbytečně a chybně na začátku pojal slovo „je“ staticky – a pak už se k tomu, co se děje, nemohl dostat jinak než rozdvojením podstaty a „případku“. Pokud vycházím z jiných premis než Aristoteles a Tomáš, vůbec takový problém řešit nemusím a mohu použít jiné myšlenkové nástroje. Jeden z myšlenkových modelů, který mi to umožňuje, je rozumět dění zcela jinak než jen jako „dění něčeho“.

Na přátelském diskusním večeru o tématech experiment a projekt (v rámci širšího tématu vztahu k budoucímu) zaznělo, že experiment je děj bez budoucnosti – tedy budoucnosti v pravém slova smyslu. Snaha vytvořit opakovatelné standardizované podmínky vede k tomu, že minulé ztrácí smysl jako minulé a budoucí jako budoucí. To, co se odehrává v donekonečna opakovaném experimentu převedeném do „výroby“, už není děj. Je to proces, ke kterému nemám žádný jiný vztah než techné – ovládající dovednost. A takový „proces“ je přímým protikladem děje. Dokonalým protikladem, příkladem děje je jakýkoli pohádkový příběh (skutečné pohádky, ne „Rumcajse“ nebo „Kubo, Anče, hajnej“), tedy to, co se děje s otevřeným pokračováním – které není libovolné a nahraditelné, i když není jasné, „jak to bude dál“ a proč je to právě takhle (ne jenom „jak to dopadne“ – to je typické pro dnešní ikonický sport).

Ale je možné vrátit se na počátek. Něco se děje tak, že „logika“ tohoto dění lze nalézt až zpětně, ale ani v průběhu dění o celkovém smyslu dění nepochybujeme. Nepotřebujeme se ptát na řady příčin a následků.
Když čteme hned na počátku Genese „viděl, že je to dobré“, pak nás nic nenutí ani k tomu, abychom toto „je“ viděli staticky, ani k tomu, abychom toto „je“ viděli mechanisticky, jako „ono to funguje“. Celé je to obraz o hodnotícím vhledu.
Chyba, kterou podle mne dělá spousta racionalistů, spočívá v tom, že se na jakýkoli děj pokouší aplikovat postupy, které odpovídají procesu, tj. jde o chybnou představu, že jakýkoli děj je proces a dá se tak či onak provést jako experiment (a problémem je jen standardizace podmínek). A tahle chyba je důsledek původního hylemorfismu, který za dějem vidí „něco“ statického, co umožňuje, aby se „na tom“ jako na podkladku řadily příčiny a následky.

Je třeba ukázat rozdíl mezi dějem, kde to, co se děje, je děj sám, a procesem, ve kterém je vždy předmětem „něco, co se procesuje“, mění. V obojím případě tu musím mít identitu – v prvním případě identitu děje, v druhém identitu materiální podstaty, která se proměňuje.
V našem příkladu právnické osoby je identita dána nejen přiděleným identifikačním číslem (IČ), ale především subjektivitou, jednáním. Osoba je osobou, protože jedná, zaujímá postoje, vstupuje do vztahů a stává se součástí toho, co se děje, vstupuje do dění jako aktivní účastník – tím se „formuje“. Není to uskutečnění podstaty, protože to by musely všechny potenciálně založitelné právnické osoby již svoji podstatu mít od stvoření. Ale nám jde o formaci odpovědně jednající osoby. Pokusy o aristotelské krkolomné vysvětlení tu byly, tento model vedl k tvrzení, že každá právnická osoba má jako svoji podstatu „duchovou osobu“, protože tak je to přeci u každé osoby, že je „složená“ z těchto dvou složek, jen člověk má ještě navíc nesmrtelnou duši… To už ale naštěstí téměř nikdo nedrží. Je tu vědomě použit myšlenkový nástroj, konstrukce.

Hylemorfický model umožňuje předpokládat něco, co se nemění jako základ pro to, co se ukazuje jako měnící se. A právě tady se skrývá ďábelské pokušení uzavřít se do statických tvrzeních o pravdách světa. Pro ty, kdo rozumí světu staticky, svět „je“, aby se prakticky jevil jako to, co „nějak probíhá“… a skrytě za tím jsou myšleny procesy – poznatelné procesy dílčích změn, které se týkají uchopitelných a popsatelných entit, které stále nesou svoji identitu. Pořád lepší tohle, než resignace myšlení a chaos, ale to není jediná možná myšlenková cesta, alternativa. V mnohém stačí se na vše dívat obráceně: svět se děje. A úkolem je dnes naopak rozumět tomu, co je neměnné! A navíc, obhájit to, ukázat životodárnost toho.
Abychom nevylili s vaničkou i dítě, je třeba zásadně ochránit princip identity tam, kde je oprávněný a nutný – bez něj bychom nemohli porozumět metafyzickému rámci, bez kterého se neobejdeme. Ale „samozřejmost“ starého statického modelu je pastí, která vede ke stále menšímu porozumění tomu, co je skutečné.

Jestliže byl boj na nebi a s drakem rval se Michael – pak je třeba rozumět tomu „je“ tak, že se to odehrává, je zbytečné složitě spekulovat o podstatě andělů a jejich individuality jako sv. Tomáš, odehrávání je jediný způsob, jak tomu rozumět, a toto odehrávání právě v modu neukončeném a přeci přístupném pak vztáhnout na sebe a vlastní srdce, kde má tento děj svůj odraz a pokračování.
Je třeba brát vážně, že se ve světě a v životě neobejdeme bez identity, bez jasného postoje a konstatování „toto je“ a „takto to je“. Beru tvrzení „toto je“ a „takto to je“ vážně, protože je to základ metafyziky, ale na druhou stranu tvrdím, že tento myšlenkový postup má jen omezený obor platnosti co se týče kultury - a že to, „co se děje“, nejde bez následků vytlačit z racionálního světa.
Pro náš život je daleko důležitější skutečnost postoje, významu slibu, než konstatace nějakých „věčných pravd“. Právě bazírování na věčných pravdách o podstatě všeho nám neumožňuje ukázat to, co se nemění při vší dynamice dění. Daleko důležitější je pro mě otázka po smyslu dění, než jistota těch, kteří ví, jak to je, a co je dobré a špatné. Hodnotový rámec pro svoje jednání jsem schopen přijmout jako danost i bez tomistického modelu. A měli bychom se spíš soustředit na to, abychom to, co skutečně staticky „je“, byli schopni obhájit bez toho, abychom se utíkali ke zdánlivě „nepochybné“ autoritě sv. Tomáše a Aristotela.