Demokracie a elity

Asi stopadesát let se v Evropě dařilo přesvědčovat „lid“, že se výrazně podílí na vládě, ba že skoro vládne – a dařilo se vládnout skrze rozšířenou představu, že existuje několik různých přístupů k tomu, jak spravovat společnost – více či méně sociálních, kapitalistických nebo etatistických; o tom, jaký přístup převládne, se rozhoduje při volbách. Někteří vynikající jedinci už od počátku věděli, že je to podvod (u nás to např. jasně pojmenoval Jan Hertl v třicátých letech). Demokratická diskuse a volby jsou jen pláštíkem, diskutovat může mít smysl jen tehdy, pokud má diskuse rámec, pokud hlasující ví, že o pravdě se hlasovat nedá, a v posledku se nehlasuje ani o tom, co je dobré.

Moderní demokracie byla na počátku 20. století pro mnohé příslibem, ale selhala; jsou to elity, které vytvářejí základní rozvrhy, o kterých se následně hlasuje, jsou to elity, kdo vytvářejí rámce pro demokratické mechanismy, a vytvářejí je jen tak dlouho, dokud je to pro ně výhodné. Bez víceméně skrytých vládnoucích elit by demokracie vůbec nemohla vzniknout a bez jejich zájmu trvat. Dá se to ukázat i světových (např. na USA) i na našich dějinách – Masaryk dal rámec naší demokracii, formuloval její zadání a jasně deklaroval, že se všichni mohou podílet na naplňování tohoto rámce (viz Čapek, Hovory z Lán). Méně jasně už deklaroval, že na ty, kteří jím daný rámec zpochybní, se bude hledět jako na antidemokraty. Snad právě proto se československá meziválečná „masarykovská“ demokracie udržela jako jedna z mála „nových“ demokracií ve střední a východní Evropě, nebyla totiž co do povahy demokracií nijak naivní. Reálně byla stejně jako v Americe povaha vlády oligarchická. Ti, kdo se navzájem shodli, že jsou demokraty, se také dohodli, že se dohodnou. Začalo se to rozpadat, až když se zformovala Henleinova Sudetoněmecká strana a spolu s komunisty začaly masarykovský koncept (jehož nositelem byl v té době už spíše Beneš) ohrožovat.

Ale začnu ještě jednou. Proč demokracie selhala? Více než sto let se dařilo přesvědčovat lid, že vládne. Jak se tedy dospělo ke konci víceméně dojemné shody elit a lidu? Kdo nyní skutečně vládne? A hlavně jak?
Odpověď není jednoduchá. Demokracie je zřízení, ve kterém se odpovědnost moci skrývá, rozmlžuje, zapírá, protože elity více či méně zakrývají svoje rozhodování bez odpovědnosti za rámce, ve kterých jsou umožněny zformalizované „demokratické procesy“.
Do základu moderní demokracie byla postavena premisa, podle které všechna moc vychází z lidu, nikde se v ní proto žádná odpovědnost nezrodí; odpovědnost je rozptýlena a vysublimuje do prázdna. Jsem odpovědný za svou volbu při volbách? V pravém slova smyslu ne, a nebyl bych odpovědný, ani kdyby šlo dokázat, že jsem volil tu nebo onu stranu. Odpovědnost volby je jen morální – jde (mi) o to, zda jsem volil podle svého nejlepšího přesvědčení. Nikdo jiný to nemá a nemůže posuzovat. Má tedy odpovědnost „většina“, právě jen ti, na základě jejichž hlasů byla ustavena exekutiva? Také ne, zcela jistě ne tam, kde se různé strany dohadují na koaliční vládě a nutně pak popírají programy, se kterými kandidovaly, oslovovaly voliče.
Má tedy odpovědnost vláda, exekutiva, přímo volený parlament? Ale opět: parlament jen v míře, v jaké podpořil vznik vlády, opozice si jistě bude vyklepávat opánky, i když v tom či onom pak kooperuje a lobbuje za ty nebo ony zákony; v mnoha oblastech se většina pro schválení toho či onoho v parlamentu skládá z částí koalice i opozice.
Je to snadné: vláda má politickou odpovědnost jen v té míře, v jakém plní vládní programové prohlášení, na základě kterého získala podporu sněmovny. Většina rozhodování státní správy je v režimu tzv. „vrchnostenské správy“, tedy rozhoduje anonymní úředník na základě zmocnění v zákonech, zejména v prostředí správního řádu. Odpovědnost za výkon moci, se kterým se denně setkáváme (pokud nejde o formální chyby, které se dají postihovat), tak nemá nikdo.

Problém začíná tam, kde se výkon skutečné moci začne řídit podle pravidel, která jsou „lidu“ nepochopitelná, nepřijatelná, nejde vysvětlit, proč by předmětem rozhodnutí moci vůbec měla být. Problém rozpadu moderní demokracie se objevil tam, kde skončila modernita, jak se v 60. letech 20. století začal do společenské praxe prosazovat model postmoderního (a předtím strukturalistického) myšlení. Pokud se významy uzavřou do relativizujících „horizontů“a pokud se z rozhovoru stane (skrze dekonstrukci významů) postmoderní jazyková hra, navíc ve valné části mocenská, nezůstane nic, o čem by se mělo smysl mluvit, vést politickou diskusi. Pokud je vše jen jazyková hra, přestává mít smysl (cenu) zpřehledňovat mocenské pole. Ale právě o to v moderní demokracii v jejích začátcích šlo. Nyní již jde jen o to politické pole mediálně manipulovat, vytvářet jeho „realitu“ dle mocenského zadání.
Máme prý přijímat migranty, máme se zbavovat hotovosti a přecházet na virtuální platby, máme opouštět svoje zvyky (např. máme přestat jíst maso), máme být „uhlíkově neutrální“ atd., máme být „duhoví“… ale proč? Kdo to vše za mne rozhodl a přikázal? Vzniká voličský potenciál, který by mohl vést k odmítnutí takových mocenských rozhodnutí, odmítnutí rámců, ve kterých „smím“ uplatňovat svoje volební právo. Přitom nějak je „jasné“, že na nic z toho se voličů nikdo neptá a ptát nebude.
V ústavě máme stále ještě větu, že veškerá moc vychází z lidu, ale už dávno neplatí: veškerá moc vychází z „odbornosti“, která je pouhou děvkou ve službách elit. To odborníci dnes říkají, co se „musí“ a o čem se smí hlasovat.

„Uvědomělí inženýři“ postupně nahradí politiky, kteří se až doposud mohli živit tím, že se uměli „zavděčovat lidu“. Uvědomělí inženýři vědí, co je dobré pro druhé, podle toho se poznají, a neví to nějak „ideově“, ale ví to, protože umí porozumět objednávce mocných, analyzují trendy, předjímají, co hrozí a čemu že je třeba se vyhnout. Ze své povahy se odmítají bavit o jiných věcech, než jen o tom, co je nutné udělat, nebo co se dělat nesmí. Zažil jsem namyšleného blba, který v televizi bez uzardění pronesl něco v tomto smyslu: „Když jsou lidé hloupí a nenechají se poučit, tak jim zkrátka budeme zakazovat žárovky, uhlovodíky a maso.“ Je to jistě smutné a směšné, takový skoro-Bůh, který „ví, jak to je a co je dobré“, mně je ho spíš líto, je pouhým užitečným idiotem. Myslíte si, že si tenhle apoštol „nové doby“ k jídlu kupuje nejekologičtější zrní, netopí doma víc než na 16 stupňů a rozčiluje se, že vláda ještě nesubvencuje elektromobily pro fyzické osoby? Tomu nevěřím. Spíš se v klidu cpe stejky a jezdí v off-roadu, létá na dovolenou do Thajska – protože jen dělá svou práci, za prachy hraje postmoderní jazykovou hru (dělá ovládané voly z druhých). Umožňuje přechod k jinému modelu společenského uspořádání, než byla demokracie snad ještě do 70. let.

Takový model ale není tak docela neznámý: je podobný socialismu komunistického ražení, který jako jedno z mála společenských zřízení jasně deklaroval (v rámci demokracie), že každý má právo a víceméně i povinnost přitakat ve své deklarativní volbě budoucnosti, protože (to ví přeci každý) vše podstatné vyplývá z dialektiky skryté v zákonitostech vývoje. Ten, kdo volí (demonstrativně), přitakává reálně těm, kdo tuto zákonitost odkrývají a takříkajíc ji reprezentují, zhmotňují. Tenkrát to byli „jen“ odborníci na marxismus a dnes už jsou odborníci „na všechno“.
My se dnes pohybujeme v jakési zóně diskontinuity. Zdánlivě se zatím nic neděje, jako by mezi pseudoelitami, které jsou závislé na volbách, a skutečnými elitami bylo jakési napětí. Jak se projeví? V čem tedy bude naše příští odlišné od socialismu, který jsme znali?

Není nic divného, že většina lidí tak nebo jinak tuší, že celý ekoalarmismus je jen jedním z nástrojů tohoto probíhajícího přeformátování, pře-nastavení rámců pro veřejné procesy, kterým se říká demokratické procesy vládnutí. Každý analyticky myslící člověk vidí, že se do „nezpochybnitelných rámců demokracie“ (a tedy do témat, o kterých se nediskutuje) doplňují podivné globalistické prvky. Prvním z nich je světová redistribuce obyvatel. Migraci je třeba přitakat, jinak jste vyřazeni z demokratického rámce. Druhým takovým tématem je vydírání ekoalarmismem – je třeba opouštět některé typy výroby a spotřeby a nahrazovat je jinými „ekologičtějšími“ – což může být chápáno jednak jako pokus dát nové impulsy upadající ekonomice (prvním takovým krokem byla kapitalizace „emisních povolenek“, a čeká nás ještě leccos podobného), ale rozhodně to nevysvětluje celou tuto věc a její masivnost. Nezanedbatelným a možná ještě záludnějším důsledkem ekoalarmismu je útok na „střední třídu“, jejíž příslušníci jsou doposud více či méně svobodnými a nezávislými na přímém vlivu moci. Nejrůznější kroky států směřují k tomu dostat právě tyto skupiny pod tlak a kontrolu. A třetím, pro nás nejdůležitějším takovým globalizačním prvkem je snaha o omezení národních států jako samostatných celků formujících svoji vlastní politiku. V souvislosti s tím se „duhová revoluce“ jeví jen jako ornament – slouží jen k destrukci posledních prvků lidské „normality“, na které by bylo možné se odvolávat.

O co dnes jde v pokusech destabilizovat hospodářské vztahy, společenské vazby?
Tradici je třeba zasadit ránu z milosti. Malé státy je třeba zadlužit, strukturně rozložit a odstavit na vedlejší kolej, ekonomicky i mezinárodně je oslabit, zvyšovat jejich závislost na nadnárodních strukturách. A toto je pro nás nyní nejdůležitější. V základních právních dokumentech států (ústavách a právně ctěných tradicích) jsou totiž zakopány „miny“, které brání zavedení některých „globalizačních vymožeností“. Například Maďaři si dali do ústavy leccos antiglobalizačního a dokonce i Kurz v Rakousku vyhrál ve volbách s programem ústavně zakotvit Rakušanům právo na peněžní hotovost!

Tak nějak to nyní „vypadá“. Na analyzovaných procesech mě ale vždy zajímá ještě druhá stránka věci – v čem jsou příležitostí. Demokracie v podobě, jak jsme ji znali, vydržela o něco déle než sto let. Amerika zažila jakousi pre-demokracii, ale tu skutečnou zavedla až v občanské válce, zavedla ji na bodácích a po cíleném ničení, po zlomení odporu těch, kdo se na nezpochybnitelných rámcích „seveřanské“ demokracie nebyli ochotni shodnout (podřídit se jiné elitě). Jenže svět, přes všechnu globalizaci ekonomiky, není homogenní, Západ v něm nehraje nijak dominantní roli. Leccos zasabotoval Trump, leccos ukázala obchodní válka USA s Čínou, Rusko sebralo síly a postavilo se v mnohém stranou a hlavně – už je to „vidět“, už se nejde tvářit tak nebo onak.

Kdekdo už mlátí prázdnou slámu. Alarmistické předpovědi ala „přežijí rok 2000“ se nenaplnily ani omylem, na rozdíl od většiny si pamatuji prognózy z osmdesátých let, dnes už mělo být Holandsko pod vodou a u nás měla být poušť. Dnešní alarmisté jedou na plno, ale mají jen pár let, než se jejich strašení ukáže jako nesmysl, než ho začnou mít lidé „opravdu dost“. Dnešní pandemici mají ještě pár měsíců na to, aby dostali veřejný prostor v různých státech pod kontrolu skrze „nadřazenou pandemickou legislativu“, než se ukáže, že už čísla (hrozivě rostoucí) nemají kam růst, a situace ve státech, kde se žádná drastická omezení nezavádějí, není nikterak horší než tam, kde došlo k praktické likvidaci společenského i ekonomického života. Čas běží a nikdo není jeho pánem, ani ti nejmocnější ne.