Dějiny podle prof. Sousedíka
Profesor Sousedík se jako křesťanský filosof v mnoha svých pracech soustřeďuje na promýšlení světa, který nám umožňuje přístup k pravdě, dokonce k Pravdě s velkým P.
Velmi si ho vážím, jednak proto, že mu za mnohé vděčím, byl jednou z osobností, které mne velmi ovlivnily, a bylo pro mne velkým darem, že jsem mohl v osmdesátých letech chodit na některé jeho bytové semináře a strávit s ním nemalý čas v rozhovorech o povaze světa a nás samých.
Prošel jsem tedy pochopitelně i jeho práci o dějinách* a to mi umožnilo formulovat některé moje námitky, které jsem v osmdesátých letech jako mladíček ještě nedovedl dostatečně přesně zformulovat.
Dějiny chápeme odvozeně od toho, co je nám přístupné – tedy od dění. Přitom v přítomném (jak jinak jsme při tom, než v přítomném) nacházíme vše, co nám rozumění dějinám umožňuje. V tomto kontextu jsem s prof. Sousedíkem téměř zajedno. Jenže my v přítomném rozumíme dění tak, že se nás to více či méně týká. Přemýšlíme o tom, co bychom my sami chtěli, a snažíme se dosáhnout toho, že se to stane. A stejně tak chceme, aby se něco nestalo, a snažíme se, abychom tomu zabránili. Kromě toho můžeme vědět a zpravidla víme, že bychom se měli rozhodovat podle toho, co nás přesahuje, čemu by se dalo říci „správnost“. Jde tu o víc než jen o naše chtění – představu o tom, co by se stát mělo a co by se stát nemělo, sdílíme s těmi, kdo jsou přesvědčeni, že je to dobré.
Důležité je zde ono slovo „stát“ – ukazuje na statický stav, ukazuje, že již v budoucím se nějak vztahujeme k tomu, o čem budeme moci říci, že se to stalo, protože právě jen to, co se stalo, už „stojí“ za námi. Před námi stojí především naše rozhodnutí. Proč jsem nenapsal hned na počátku, že chceme, aby se něco „dělo“ podle našich představ, nebo aby se „dělo“ to, co se dít má? Protože v našem myšlení je hluboce zažit důraz na „stav“ – dosažený a tedy v jistém smyslu minulý. V mnohém se na budoucnost díváme jako na předpokládanou minulost. Právě to mne napadalo, když jsem knihu prof. Sousedíka četl. Ale co když tento důraz na „stavy světa“ vůbec není samozřejmý, co když je produktem nějaké naší chyby myšlení, kterou jsme přijali v celém kontextu racionálního myšlení?
Dějiny? Skutečnost nemáme jen ve vzpomínce, je založena v autenticitě dění – proto zde prof. Sousedík vykládá svoje vlastní zcela osobní vzpomínky, které mu slouží k tomu, aby se k otázce po pravdě událostí nakonec dostal. Ale vztah mezi autenticitou dění a pravdou minulého by podle mne měl být popsán důsledněji.
Dějiny podle mne nejde chápat jako posloupnost „zastavených stavů“, o kterých se dá bezproblémově pravdivě vypovídat. Jaké „skutečnosti“ v dějinách chceme uchopit tak, abychom je pravdivě popsali? Záměrně uvedu příklad nesmyslného požadavku na pravdu, který s dějinami vůbec nesouvisí – ale může se ukázat jako ilustrativní.
Otázka „Jaká je délka Jaderského pobřeží?“ je zdánlivě otázkou oprávněnou, pokud předpokládáme pravdy světa v podobě verifikovatelných poznatků. Ale při bližším ohledání je ze své povahy nesmyslná a žádnou pravdivou odpověď na ní dostat nemůžeme. Na jednom jediném kameni rozbrázděném leptající vodou zde můžeme po milimetrech naměřit desítky metrů „reálné hladiny“. Můžeme si předem určit, v jakém měřítku provedeme zjednodušení (budeme měřit vždy jen celé metry pobřeží?), při jakém stavu hladiny (příliv a odliv). A to jsme ještě neurčili, kde vůbec začít a skončit měření, jak započítat přítoky, v jakém místě? U přítoků nám příliv a odliv měření zkomplikuje výrazně atd. Problémů, jak se dostat k správnému výsledku, najdu přehršel, a to nám Jaderské pobřeží celkem pokojně leží na dosah, proměňuje se jen málo, takže můžeme v pohledu z družice opravdu v jednu chvíli zaznamenat jeho „stav“. Ale když pak vyslovím hledanou informaci o jeho délce, musím na několika stranách popsat, podle jaké metodiky jsem k tomuto výsledku měření dospěl a jaká jsem použil zaokrouhlení v měřeních a jaké matematické postupy…
Celé tohle uvažování je zjevně nesmyslné. Klíčové je přeci, proč mne vůbec napadlo si takovou otázku položit. Pokud mne zajímá reakce mořské vody na pobřežní vápence jako linii kontaktu tří rozdílných prostředí (mořská voda, vzduch, vápenec), stačí mi laboratorně určit a popsat procesy, které tu probíhají na jeden měřitelný element kontaktu – a pak délku pobřeží znát nepotřebuji; pokud chci srovnávat délku pobřeží Jadranu s délkou jiného pobřežní podle nároků na nějakou infrastrukturu, budu postupovat docela jinak. Ale tohle vše je myšlení technické, které nás v tomto případě vůbec nevede.
Mne totiž tato otázka napadla, když jsem seděl na rozbrázděném kameni omývaném mořskou vodou a byl jsem fascinován bludištěm miniaturních dírek a nekonečnou změtí ploch a plošek vyhlodaných vodou ve vápenci. Kámen sám jako by byl houbou, a moje zjevně nezodpověditelná otázka vznikla jako výraz úžasu – vůbec nemáme v dosahu se ani jen zeptat na to, co je okolo nás! Byl jsem u vytržení z toho, jak se mi vše, co se mě týká, nemůže vejít do života! Vždyť je pro mne celým vesmírem i jen jeden kámen břehu moře, kámen, na kterém sedím.
Slibuji, že již nikam neodbočím a budu se zabývat jen dějinami. Mám jen svou přítomnost a v ní obrazně řečeno sedím na kameni rozleptaném během času dějin – zaměřuji svoji pozornost tam a nebo onam, ale v jistém smyslu si přitom mohu připadat jako zrníčko prachu v poušti přesýpajícího se písku. A přesto mám jistotu, že má smysl se vztahovat nejen k tomu, co se pro mne otevírá jako dění v přítomném, ale také k celku dění. Tahle jistota není nijak „zdůvodněna“, je spojena s důvěrou ve skutečnost světa a dění tak, jak se mne svět skrze dění týká.
A právě v tom se s postupem prof. Sousedíka začínám rozcházet.
Vůbec přeci není jednoduché, jak se teď a tady vztáhnout k minulému, jako k „součásti“ celku dění, když celek dění v žádném ohledu k dispozici ani ve schematickém náhledu nemáme. Jak potom pojmout „pravdu minulého“? Odkud? Mohu se postavit „mimo čas,“ nad něj? A proč se vůbec na dějiny ptám? Předpokládám, že celek minulého musí být z každé možné přítomnosti vnímán jako smysluplný? Nebo se ptám na fragment, který by měl mít významnou výpovědní hodnotu? Ale pak získávám, nepřekvapivě, obraz, který se v čase bude měnit! Na minulé se ptám a „u minulého“ se ptám, když se chci rozhodovat ve své přítomném čase vzhledem k budoucímu, v dění, které se mne ve větší či menší míře týká. Taková otázka má smysl – ale co se mohu dozvědět, co mohu tímto způsobem získat, když vím, že budoucnost je ze své povahy otevřená a vždy přináší to, co nás překvapí?
A musím jít ještě dále – jak se ptám, jak rozumím sám sobě? Ptám se jako ten, kdo nemá k dispozici nejen vhled do celku všeho dění, ale ani vhled do celku vlastního života. Jak tedy, sám neúplný, přemýšlím o dění dějin, které je pro mne (jsem omezen jen na své minulé) stejně tak neúplné?
Ne, čtenář se nemusí obávat, že bych byl zastáncem agnosticismu. Jen je třeba si zcela jednoznačně vymezit východisko. Na dějiny se mohu dívat jen proto, že bez nějakého vnějšího zajištění přijímám koncept dějin jako toho, co se mne týká. Ten koncept byl vytvořen v kultuře postupně na základě odkrývání rámujícího mýtu, ve kterém je čas (prožívaný lidmi) omezen začátkem a koncem stejně tak, jako je začátkem a koncem omezen čas (vezdejší) každého konkrétního člověka. K tomuto kosmologickému zastřešení našeho vztahu k dějinám patří důvěra ve smysl toho, co se děje – ve smysl času světa vcelku a času světa konkrétního člověka v celku jeho života. Pokud toto zarámování dějin odmítneme nebo i jen ignorujeme, nemůžeme vůbec mluvit o pravdě dějin a zároveň nemůžeme mluvit o smyslu našeho života.
Znám řadu lidí, kteří o dějinách vůbec nepřemýšlejí, protože se jich dějiny nijak netýkají. Žijí v takovém porozumění světu, ve kterém se orientují podle „aktuálních stavů“ toho, co vnímají ze světa. Pokud se zabýváme jen stavem toho nebo onoho, dějiny vůbec nemáme, a nestačí říci, že je nepotřebujeme. Nemáme je a to je stav myšlení! Znám jiné, kteří žijí v představě, že svět, jak ho vnímáme, je souhrn fyzikálních procesů zprostředkovaný nám smysly – z nichž vnímáme právě jen měřitelné stavy, i měřitelné stavy našeho vlastního organismu včetně mozku. Dobře jim tak, dějiny nemají, jen představu o nesmyslném fungujícím vesmíru, který ve svém nesmyslném pohybu časem po miliardy let „přežije“ lidstvo.
Jenže my (kteří dějiny a smysl svého života s jistotou předpokládáme), se v dějinách nezabýváme těmi nebo jinými „stavy“, které by se daly popsat. Výroky o dějinách, o které se pokoušíme a které mají ambici pravdy, se zpravidla vztahují k událostem (kdy se něco událo tak, že se cosi aktuálně změnilo), k obdobím (kdy se něco dělo tak, že se to dalo chápat jako „trvání“) a k rolím těch, kteří se na událostech a dění v daném období podíleli. Jenže jak s tím pracovat? Jak si vytvořit takový myšlenkový nástroj, abychom při myšlení o dějinách nezůstali omezeni jen na abstraktní výpovědi, ale zachovali to podstatné, co se nám otevírá v přítomném, abychom i v dějinách udrželi svůj kontakt s tím, co se děje jako otevřené, co se nabízí k lidskému jednání, ve kterém může člověk obstát a nebo selhat? Jak si i v pohledu na minulé zachovat, udržet porozumění otevřenosti tehdy přítomného?
Rozumím profesoru Sousedíkovi, proč chce ukázat skutečnost (a pravdu) dějin – ve svém způsobu myšlení. Neprokazuje chybnost přístupů jiných, to je chvályhodné. Dějiny jsou pro něj něčím, co není „pouhou“ materií, která se dá vykládat podle pohledu toho či onoho, svědčí o tom, že popis dějin není jen aktuální jazykovou hrou. Snaží se ukázat, že skutečnost dějin „JE“ a nikoli že jen „vedeme řeči“ o dění. A tak se ku podivu dostává k mýtu jako základu pro porozumění skutečnému – a mne překvapilo, jak je jeho popis základů myšlení dějin blízký doposud málo známému dílu Člověk nad dějinami Bohdana Chudoby. Začít u mýtu podle mne není špatné, samo sebou s tím, že se nám podaří ukázat vztah mezi mýtem a pravdivým popisem skutečnosti. A ukázat tedy roli mýtu v tom, co je přítomné. Ale je na tom ještě hodně myšlenkové práce.
* Stanislav Sousedík: Dějiny, dějepis a filosofie dějin, OIKOYMENH 2019