Blázni mají navrch

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Célinova cesta do hlubin noci a Řád křížovníků s rudou hvězdou
Anotace: 
Céline jen ukazuje, co znamená rozpustit se v dění, usvědčuje nás, že všichni předstíráme a podílíme se na nepravdě světa svými větami, které říkáme jen proto, že je druzí očekávají. Právě tím, jak se chceme „zabydlet“, se propadáme do humusu a lži.
Číslo: 

Motto:
Blázni, blázni, blázni, blázni
Blázni mají navrch

Tento text tvoří podstatnou část refrénu písně, kterou zpíval někdy na začátku osmdesátých let přítel Petr T. Vypovídala o špíně mezi panely a obludném hnusu, který je mezi lidmi – chovají se jako blázni, zlí blázni, chtějí mít navrch a škodí si navzájem. A ze své malosti identifikují cokoli, co jim není na dosah a vybíjí si na tom svoje frustrace. Kdo by to neznal, situace, kdy se lidé propadají do hnusu a zloby. Vidíme to okolo sebe, když se zkusíme ptát „proč to nebo ono nejde…“. Proč? Pro lidskou malost, ve které se i ti poslední manipulovaní peóni každý po svém podílejí na zlu a podvodu sebe i druhých.
Čtu ze studijních důvodů po 40 letech znovu Célinovu Cestu do hlubin noci a je to „poslední román“ – jeho ich hrdina Ferdinand se přihlašuje ke zbabělosti, ale takové, která sama sebe nezakrývá žádnými sebechvalnými nátěry, zbabělosti, která je přiznaná a která demaskuje pokrytectví, kam se jen podíváš. Ano – pokrytectví je horší než zbabělost, je horší než cokoli jiného, protože umožňuje sebelež, umožňuje „vyjít z toho bez ztráty květinky“, umožňuje to NÁM“– všem, které Céline usvědčuje, že tak nebo onak zavíráme oči, aby náš obraz o nás samých a našich blízkých byl co nejlepší. Lidé lžou tím, že dělají a říkají to, „co se dělá a co se říká“.
Céline nepropaguje beznaděj, jen svědčí o své neschopnosti žít uprostřed lidí, a nezaujatě přitom (mimo jiné) svědčí i o výjimečných „krásných lidech“, kteří se v jeho okolí vyskytují, v tom hnusu a zmaru pro něj září jako nezapomenutelné hvězdy – ale co jsou jednotlivé hvězdy v tom temném moři noci, do kterého on sám kráčí… Je to „poslední román“, protože je to román posledního romantického hrdiny – nehrdiny, člověka, který se neumí z hnusu a malosti lidí jakkoli pozdvihnout, protože je sám. Proč je sám? Protože se „spálil“ jako dobrovolník v první světové? Tak jednoduché to není, ale to už se netýká tohoto článku. Jen nám Céline ukazuje, co znamená, rozpustit se v dění, usvědčuje nás, že všichni předstíráme a podílíme se na nepravdě světa svými větami, které říkáme jen proto, že je druzí očekávají. Právě tím, jak se chceme „zabydlet“, se propadáme do humusu a lži.

Dlouhý úvod? Dostal jsem náhodně několik mailů, které z různých stran mluví o tomtéž – o průšvihu s křížovníky, kteří se chovají jako majetkový predátor. Řád jako majetkový subjekt je údajně zneužíván těmi, kdo se v něm „dostali k moci“, prý v rozporu s kanonickým právem. Nějakou dobu jsem to vypouštěl, ale pak jsem dostal přímou otázku, jak se k tomu stavím – a ta si žádá odpověď. Stavím se k tomu tak, že „blázni mají navrch“.
Jedna věc je nevzdávat se, nebýt jako Célinův hrdina Ferdinand, nebýt „srab“. Ti, koho se věc týká, by měli jednat a vydávat tak počet ze své odpovědnosti. Mohu v této věci něco dělat? Ne. Tak je to na modlitbu. Nic víc. Copak mohu za svět a mám ho napravovat? Copak mohu za to, že se dnes rozšířila obecná představa, že by se jakýsi abstrakt jménem „veřejnost“ měl zajímat o cokoli, co se děje, a přispívat k „nápravě“ věcí, které „volají do nebe“?
Je třeba pojmenovávat, ale především by to měli dělat ti, kteří jsou v dané věci odpovědní. Nemám nic proti „veřejnosti“ a svědčí o tom skutečnost, že po desetiletí se k lecčemu veřejně vyjadřuji v časopisech, které vydávám. Ale problém selhání jednoho z mnoha řádů v Církvi? Problémy selhávání Církve? Není spíš s podivem, že takovýchto kauz není mnohem víc, resp. že podobné věci v mnoha jiných případech zůstávají zcela „pod pokličkou“? Návrat církevního majetku v miliardových hodnotách musel způsobit slet všech možných supů, havranů a hyen – a ty si dovedou vybrat prostředí, ve kterém je jejich jednání bezkonkurenčně efektivnější než jednání poctivců. Než se dohodnou dva slušní lidé, uplyne mnoho času, dva hajzlové se domluví na to šup. Ale tak je to ve světě, jenže to není výpověď celá.

Célinův Ferdinand vidí okolo sebe, jak je svět prolezlý hajzlovinami, a nestará se, nezkoumá „světlé stránky“ těch, kdo jsou „nakaženi hnusem“. Jako špatný lékař nevnímá to, co je zdravé, vidí jen nemoci. Nechce rozvíjet tyto světlé stránky, tomu se není třeba divit, ale, a to je důležité, nechce je rozvíjet ani u sebe, konstatuje, že na to nemá sílu. U druhých by stačilo jen je hledat, vidět. Ferdinand ví, že jakákoli jeho „pozitivní cesta“ by přinesla nákazu, které se bojí, kterou téměř až hystericky odmítá. Nákazu společenské integrace, která spočívá ve formalizovaných vztazích, v neupřímnosti k druhým.
Nechce být vojákem, hnaným na jatka, nechce být zaměstnancem podvodného a lidi ničícího koloniálního obchodu, nechce být galejníkem, dělníkem „na píchačky“ (sirény označující začátek a konec pracovní doby mu nahánějí hrůzu), nechce být obchodníkem přivázaným ke svému krámu – protože to vše člověka zcela jasně odvádí od toho, co má být. Ale také a hlavně nechce být šíbr, ten, kdo „v tom umí plavat“, a vždycky, když se o to pokusí, tak selže a svůj „kout“ si nachází jen tam, kde jsou skuteční blázni – s těmi dovede žít. Je především tím, kdo se snaží pojmenovávat věci pravými jmény a to skutečným bláznům nevadí, dělají totéž a také mají podivně deformovanou perspektivu pohledu. Ferdinand neví jak si položit jednu zásadní otázku: jak po tomto všem očistném „dezinfekčním“ procesu, který prodělává, být člověkem?
Neselhává zcela: je zdánlivě beznadějným trosečníkem, ale ukazuje, kde začíná cesta: nenechat ze sebe okolnostmi udělat něco jiného, než co skutečně je. Kde je ale rozcestí, které nerozeznává a na kterém se vydává „do hlubin noci“? Neumím ho ukázat.

Ale vím, že je dobré se čas od času zeptat Célinova Ferdinanda „co tomu říkáš“. Mám ho v paměti jako jednoho z širšího okruhu konzultantů. A myslím, že v případě křížovníků by se jen hořce zasmál a řekl by – homosexuálové, kteří drží pohromadě – těch jsem zažil, a faráři a různí černoprdelníci – ti jsou mezi sebou stejně tvrdí a drsní jako kterákoli jiná skupina, kde jde o moc. V čem se liší od ostatních? Neidealizujte si je, nespoléhejte se na nikoho a hlavně si nemyslete, že tam nebo onde je to lepší, že ta nebo ona instituce je sama ze sebe spolehlivá, že lidem vládnou ideály. Ideály? Kdekdo si je tak trochu maže okolo úst, přibarvuje si jimi obraz sebe, světa, druhých „aby se v tom dalo žít“. Ale kde je majetek, peníze, vliv, moc, sex atd… tam vždy vládne sebeklam a přetvářka.

Dívejme se na to střízlivě. Křížovníci? Především by mohl a měl jednat pražský arcibiskup. Jenže Duka neví dne ani hodiny, a hlavně nikdy nebyl ten, kdo řekne v pravý čas „dost“. Přitom by se mohl vzchopit a využít to k pořádnému vystoupení, mohl by si nastáro „postavit pomník“. Ale takových příležitostí už měl několik a nikdy se nepochlapil – už těch pár jeho vět proti „diktované korektnosti“ mu jeho kritici mazali přes ústa, nepodrží ho koneckonců ani jeho biskupská konference – uměl by to ještě vůbec?
Řím je daleko a skoro vždy rozhoduje tak, že věci nechává vyhnít. Navíc podle všeho je Duka tak trochu Ferdinandem, nemyslím si, že by jeho obraz o lidech byl nějak „do růžova“ (tentokrát v původním slova smyslu „růžových brýlí“). Měl jako generál v řádu Štampacha, má tam Tomáše Petráčka, Benedikta Mohelníka a další, a na druhou stranu si vyzkoušel, že konzervativním tomistům se stejně nezavděčí, i kdyby se rozkrájel. Vidí okolo sebe dost nízkosti a malosti – a je zvyklý se pohybovat v diplomacii. Žil a žije v jiném světě, který se vůbec nespoléhá na to, že by se o čemkoli a jakkoli veřejně diskutovalo. A hlavně: myslím si, že je přesvědčen o tomtéž, co zpíval kdysi Petr T. – blázni mají navrch. „Veřejný diskurs“ je až příliš často jen manipulovaným křikem drůbeže na malém dvorečku. Je to v souladu s katolickým učením, neboť svět je po pádu a lidé jsou hříšní. A jsou to blázni – mluví o tom, co se jich netýká, a nemluví o tom, o čem by mluvit měli. Nemluví o tom právě proto, že se jich to týká a oni se toho bojí. Dnes řeknou tohle a zítra něco jiného, a co řekli předevčírem už si nepamatují.

V mnohém mohu s Célinovým Fardinandem souhlasit, i s Dukou, ale přeci jen… Každá takováto kauza dává příležitost promyslet a ukázat, ukázat ve smyslu „toto je“. Máme zcela nesplnitelné představy o tom, jak by měla „jednat“ Církev. Církev vždycky selhávala a selhávat musela už proto, že je tvořena lidmi a nabízí ve svém těle „moc“. Ale nikdy neselhala „do důsledku“ a má příslib, že úplně neselže – alespoň z nějakého naddějinného pohledu. Ano. Můžeme to či ono vyslovit, ale neměli bychom se přiřadit k těm bláznům, kteří chtějí „mít navrch“. Při troše pokory je možné nenechat se znechutit. Pokud jako lékař Ferdinand přicházím k nemocnému, který mne nenávidí, nechce, mám jen velmi malou možnost mu pomoci. A nebo naopak: mám alespoň malou možnost dělat to, co bych dělat měl – protože v daném případě nejde o to dát nemocnému lék na jeho nemoc, ale ukázat mu, že v kořeni jeho nemoci je jeho vlastní zlo. I s tím, že velká většina lidí se takovým pokusům vysměje – proč? Protože jsou to blázni a chtějí mít navrch. A ví, že si to musí užít, na toto své „navrch“ mají jen pozemský život. Pak, pak už žádné navrch nebude. Tedy pokud nejste muslim, ti prý mají „navrch“ nyní i navěky.