Prázdnota logiky

Setkávám se s tvrzením, že logika je jako „zkumadlo“, tedy s její pomocí se dá ověřit pravda výroku a ukázat kontradikce v předpokladech výroku, tedy falzifikovat pravdu výroku. Logik si tento nástroj hýčká a odvozuje, že jiný způsob, jak nabýt jistoty, není třeba brát v úvahu. Proto ho vlastně nezajímá, co druzí říkají: zkoumá jednotlivé výroky druhých, formuluje předpoklady takových výroků, a pokud najde rozpor, s jásotem „dokáže“, že druhý nemá pravdu, neboť z hlediska logiky jako systému byla prokázána rozpornost v jeho tvrzeních, předpokladech.
Ale mluví logik vlastně o pravdě? Zajímá se o ní? Mluví o pravdě, která se týká světa – stvoření? Jak došel k tomu, že to, co z jeho konstrukcí „vyjde“ jako bezrozporné, je totéž, co pravda? Nanejvýš mu můžeme uznat formální správnost jeho výroků, především tam, kde obsahy slov nahradíme prázdnými, jen od sebe se lišícími znaky.
Jestliže A, pak B – zdá se to tak jasné, na tom se dá stavět s naprostou jistotou!
Proč nás tento typ logiků zajímá z hlediska encykliky Fides et ratio? Mezi křesťany je velké množství těch, kdo logiku jako formalizaci postupů rozumu berou vážně – a očekávají od ní víc, než co může dát. A ti pak encyklice FeR nerozumí. Necítí se v krizi rozumu, netuší, o co jde.Všichni, kdo se cítí logikou zajištěni (v tomto případě mají pravdu jasné a nezpochybnitelné metody), nemohou pochopit, proč jim encyklika … „nedává za pravdu“! Jistě – činí jejich nástroj „hodný zřetele“, v encyklice se píše „Pohleďte na systémy logiky“ – a ukazuje je jako cenné plody rozumu. Ale to, s čím se encyklika obrací na biskupy (a věřící), je úkol – bez ohledu na to či ono, co už se nám v historii podařilo dosáhnout, bez ohledu na formální logiku, která je tváří v tvář současné krizi rozumu nepoužitelná. Jsme nyní v situaci, kdy jako bychom měli začít znova – encyklika nás vede k optimismu rozumu při hledání pravdy a k nebojácnosti víry. V přesvědčení, že právě to je nutné hledat, abychom překonali současnou krizi rozumu a víry. Nevede nás k tomu, abychom „logicky zkoumali“. To má svůj důvod.
Nejde o to odmítnout logiku, jen je třeba ukázat, jaké je její místo a tedy uvidět, že je „děravá“ co se týče otevřenosti k pravdě, že je v mnoha ohledech vůči pravdě slepá. Situace logika, který tvrdí, že logika je víc než jen jeden z nástrojů rozumu, je zacyklená, beznadějná. Takový logik nechce vyjít z řeči, protože pro něj „je“ logika mimo obsahy slov a nad nimi. Vypracovává svou logickou konstrukci, aniž by bral v úvahu, co je jazyk a obsah slov, ale opomíjí, že k tomu nepoužívá slova bez obsahu. Nechce rozumět „smyslu“ a dokonce nebere v potaz, co je obsahem slova rozumění a smysl. Ve své konstrukci vytvoří počáteční pravdivou větu, třeba „(toto je)“, která, pokud platí, nemůže platit její opak, nebo jiná věta, která by ji popírala. Například „(toto již není)“. Podle své představy pak tuto větu „(toto je)“ pomalu zpřesňuje a naplňuje významem. Skvěle. A dokonce může ve své oddělenosti od světa začít i na jiných místech – a dojde ke stejně bezrozpornému systému – jen již předem musí myslet a rozumět obsahu svých tvrzení. Jaký je ale smysl původních pochyb o rozpornosti a následné bezrozpornosti, ve kterých logik rozumí onomu JE v jeho principu identity, sporu atd.? Logik tvrdí, že nejprve poznává logiku jako systém, a pak naplňuje tento systém obsahem, zpřesňuje ho. Jak ale rozumí tomu, čím toto „JE“ výroku zpřesňuje? Kde začíná? Čím je přitom veden? Mnohý logik odpoví „logika je založena metafyzicky, protože je to přirozená forma, v jaké lze myslet“ – odpověď na to už patří do jiného článku, podstatné zde je, že to není „nic logického“.
Nám zde stačí konstatování, že logiku nelze vyřadit z jazyka a nejde předřadit před jazyk, před otázku položenou v jazyce. Logik pracuje s identitou, které ne-rozumí dřív, než je identita zvolena jako základní kámen výroku – proč? Pracuje s následností, ale neví, jak je založena a jak chápat čas (jeho vzorce „platí mimo čas“) atd. Logik vždy začíná uprostřed a snaží se zakrýt tuto svoji pupeční šňůru, kterou je spojen se světem.
Dá se ukázat, že myšlení předchází logiku a že logika nenahrazuje myšlení; logika je použitelná jako abstraktní nástroj v rámci jazyka. Jistě. Ale jazyk sám je nositelem významu dřív, než se logika zformuluje i poté, co se logika pasuje na myšlení samo. Už i sami logikové uznávají, že logický systém není pochopitelný bez odstupu – bez meta-logiky, která ale již (to vyplývá z logiky samé) nemůže být vnitřně konzistentní. Nechme logiky, zhrzené tím, že se na ně encyklika neobrací jako na držitele formálně správných postupům, jak se dobírat pravdy a postupme v této úvaze ještě o krok dál.
Na pravdu se v řeči dá ptát, a dá se hledat ještě dřív a jinak, než s pomocí logiky. A není nic divného, děláme to stále. Konstatujeme něco, a pak hledáme význam toho, interpretujeme, snažíme se tomu rozumět, snažíme se pochopit, co to pro nás znamená. A důležitá není formální správnost postupu (konstrukce vět), ale hloubka znamená. A důležitá není formální správnost postupu (konstrukce vět), ale hloubka a originalita vhledu a přesvědčivost ukázané souvislosti vzhledem k celku (co to – obecně – JE) a k nám samým (co to znamená pro mne). A v tomto našem „obyčejném“ pohledu na věci světa se můžeme osvěžit pozoruhodným zjištěním: skutečný filosof se ptá podobně jako my. Filosof není logik (a logik není filosof), filosof se ptá – ptá se na svět, veden láskou k pravdě, s větší či menší znalostí toho, jak již byly kladeny otázky a co na ně bylo odpovězeno, začíná stále znovu, na začátku. Filosofova otázka zní „není to všechno jinak“? A tato otázka je ve svém půdorysu logicky rozporná – samozřejmě. Filosof se ptá vnitřně rozporně – protože ví, že jen tak se lze dozvědět něco nového. Filosof také naslouchá druhému, i když zpočátku nerozumí – snaží se porozumět obsahu, a nikoli ho formálně „rozbít“ poukazem k nějaké ať už zdánlivé nebo skutečné vnitřní rozpornosti – ta nemusí být vzhledem k obsahu významná, to ale logik nikdy nepochopí. Logik totiž popírá novost jako takovou a jinakost jako takovou – logické konstrukce jsou kompatibilní, zato myšlení jakýchkoli dvou lidí nikoli. Pro důsledného logika se výroky o světě vrší, spojují do čím dál bizarnějšího a nepřehlednějšího agregátu (tedy ty správné výroky) a ty ostatní logik odhazuje. O světě se nikdy nic nedozví, protože ke světu se nikdy nedostane, nedostane se tak blízko, aby se mohl ptát na něco jednotlivého. Důvěřuje, že skrze svoji logiku zachycuje to, co ve světě „funguje“, tedy co má logickou strukturu – a věří, že vše další lze odvodit… právě jen v agregování správných výroků. To je tragický postoj – ale do jaké míry se na něm podílí každý z nás? Třeba tím, že důvěřujeme přehlednému obrazu světa, který „funguje“?
Právě zde lze hledat jeden ze zdrojů současné krize rozumu, protože ve zdánlivých pravdách, které plynou z „fungování světa“ (statistika a pravděpodobnost), se jednak nelze vyznat a jednak nemají žádný individuální význam vzhledem k reálným otázkám, které si klademe.
Věřící, který na sebe vezme poslání, vyplývající z encykliky FeR, je v podobném postavení jako filosof, kterého jsme popsali: ví, že se na rozum samotný nemůže spolehnout, protože hledá vyvážený vztah rozumu a víry – a stejně tak se při posuzování rozumu nemůže spolehnout na víru. Má překonat svou malou víru a hledat s ambicí nalezení celé pravdy, ne jen „dílčí“, individuální, relativní. Nejde o to, aby si v namyšlenosti Hegela myslel, že je svým myšlením završitelem dějinného procesu „vyslovení pravdy“. Naopak. Jde o to, že každý člověk je postaven před úkol, který je svou povahou stejný: neselhat (negativní vyjádření toho „být pravdivý“), ale který má vždy aktuální, individuální podobu. Právě to je nosným prvkem encykliky FeR, vysvětlení toho, proč hledáme vyvážení rozumu a víry. A právě to není nic „logického“, je to danost, se kterou nelze nijak kalkulovat.
Pravda přišla na svět se zrozením Ježíše – v bídě chléva, neidealizujme si to, bylo to uprostřed rozšlapaných výkalů v pachu dobytka: a pravda nás vede rozhodně ne jen cestou skrze sály vědeckých pracovišť a korektností akademických diskusí, vyžadujících formální logickou správnost. Pravda se nezrodila v aseptickém prostředí a my se na ni, ve vyváženosti rozumu a víry, můžeme ptát. Ambice hledání nadčasově platné pravdy se týká každého z nás, protože se s pravdou setkáme - a nikdo z nás neví dne ani hodiny. Nejen biskupům, ale každému křesťanovi je určeno poselství encykliky: snaž se v úplnosti a s ambicí hledat celou pravdu – pravdivě odpovídat na ty otázky, kterou před tebe Bůh postavil, v roli, kterou pro tebe připravil. Tak můžeš přispět k tomu, aby důvěra v rozum byla vyvážená s tvou skutečnou vírou – nad kterou se nemudruje, vírou, která se dá slovy stvrdit, aniž by bylo nutné relativizovat řeč a obsahy slov. Logika? Může ti v tom občas pomoci.
Etienne Gilson ve své knize Jednota filosofické zkušenosti řeší jako první problém redukci řeči a filosofického tázání (a s ní velkou řadu problémů), kterou v raném středověku způsobili logici – tedy ti, kdo celý obor teologie a filosofie redukovali na logické postupy při práci s abstraktními pojmy. Dokonce ukazuje, kam tato redukce skutečnosti ve svých důsledcích nezadržitelně vede: k podcenění otázky po pravdě, k podcenění role rozumu. Gilson je katolický metafyzik a rozhodně brání rozum a víru v podobné konstelaci, jako encyklika FeR. Rozum musí mít ještě jiný korektiv, než jen nástroje logiky, a musí si připustit, že má i jiné zdroje, než jaké používají ti, kdo zbožštili logiku a formální správnost vědy a jejích zákonů. Gilson se drží se tomistického myšlení, ale je poslední, který by chtěl ostatním říkat „jak to je“. Při podrobnějším studiu by pravděpodobně bylo možné ukázat, že encyklika FeR v části svých východisek reaguje na to, co desetiletí před jejím vydáním Gilson zformuloval.