Fides et ratio pokračovatelkou Dei Filius

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Článek, který pro toto číslo Revue Trivium napsal Michal Černý
Číslo: 

Hovořit o významu encykliky Fides et ratio je do určité míry velice obtížné, pokud se nepodíváme na její přímou předchůdkyni, tedy dokument Dei Filius, který dodnes vzbuzuje nemalé emoce a spory o interpretaci. Jan Pavel II. v tomto směru zásadním způsobem nepokročil, ale ukázal problematiku ještě z jedné – neméně významné - stránky. Proto bychom se také my rádi zaměřili na tuto encykliku z pohledu konstituce Dei Filius. Obě si totiž kladou stejnou základní otázku – jaký je vztah mezi rozumem a vírou a do jaké míry může rozum poznat Boha. Jde tedy také o diskusi vztahu mezi poznáním přirozeným a nadpřirozeným. Z hlediska teologie je zde pak důležitá otázka její samotné výstavby jako vědecké disciplíny a jejího vztahu k vědám dalším.

Důkazy existence Boží
Jak jsme již naznačili, ještě dříve, než se pokusíme učinit několik poznámek k samotnému vztahu rozum a víry, rádi bychom se zaměřili na problematiku, která je v centru zájmu konstituce Dei Filius – lze rozumem dokázat Boží existenci? Myslím, že samotný výklad dokumentu ukazuje složitost otázky a je nepochybně škoda, že se jí nemohl sněm (z důvodu svého rozpuštění) věnovat podrobněji a lépe ji vyložit.
Formálně první důkazu Boží existence se pokusil vytvořit svatý Anselm. Ten nabízí ontologický důkaz na základě toho, jak myslíme. Říká, že Bůh je to, nad co většího není možné myslet. Podstatně dokonalejší důkaz ontologický nabízí později Duns Scotus a je předmětem úvah až do dnešních dnů. Je možné jen vyjádřit politování nad tím, že se mu nevěnuje téměř žádná pozornost. Vychází přitom jen z požadavku na kauzalitu a existenci příčin a následků. Důkaz je velice pěkný, přehledný a obtížně vyvratitelný. Pět cest Tomášových je všeobecně známých. Na tomto místě snad stojí za zmínku alespoň jejich rozdělení na apriorní a aposteriorní.
Mezi filosofy se těší větší vážnosti tradičně důkazy apriorní, mezi přírodovědci aposteriorní. Také proto můžeme dnes vidět stále dvě silné linie těchto důkazů. Vrcholem důkazů apriorních je slavný Gödelův důkaz, který stojí na modální logice a teorii množin. Sám autor jej nikdy veřejně nepublikoval a považoval jej spíše za intelektuální cvičení, které ukazuje význam a hloubku modální logiky, než za nějaký přesvědčivý argument pro nevěřící. Ostatně také jeho složitost jej z oboru běžných evangelizačních prostředků vylučuje.
Druhou velkou skupinou důkazů Boží existence jsou aposteriorní, tedy ty, které se opírají o stvoření a jeho řád. V padesátých letech byl moderní koncept inteligentního designu, který u nás zastávala řada osobností, jako je profesor Vácha. Základní myšlenka je fenomenologická – stvoření je natolik dokonalé, že není možné, aby vzniklo na základě náhodného vývoje. Musí za ním stát nějaký designér. Již Kepler argumentoval složitostí oka člověka, které se nemohlo vyvinout prostou evolucí.
Jisté vědecké opodstatnění získal tento směr až s rozvojem nerovnovážné termodynamiky. Prigogine ukázal, že vývoj živých organismů je možné chápat jako nerovnovážný termodynamický systém s bifurkacemi. Ve vývoji organismů nastávají situace, které mohou skončit dvěma či více způsoby, a není možné předpovědět, jak dopadnou (například kvadratická rovnice, která je popisuje, má dva reálné kořeny). Vývoj složitých struktur živočišného charakteru stojí na tak velkém množství mimořádně subtilních jevů (změna gravitačního pole o jednotky procent by měla zcela fatální následky, stejně tak třeba teplota či tlak) a bifurkacích. Designér může být tím, kdo o řešení rozhodne. V rámci matematicky či fyziky je vše v pořádku a život i člověk mohou vzniknout.
Když I. vatikánský koncil hovořil o tom, že je existence jednoho Boha a Stvořitele poznatelná rozumem, neměl k dispozici nic z moderních důkazů. Vrcholem byl Tomáš a jeho pět cest. Jeho snaha o to, najít rozumnou pozici mezi fideisty a racionalisty, budí do dnešních dnů pochybnosti a diskuse. Dodnes nikdo neví, jak přesně tento výrok magisteria interpretovat. Koncil by k němu jistě řekl ještě mnohé, kdyby nebyl rozpuštěn.
Je dobré si všimnout toho, že žádný z autorů (snad až na Tomáše, u kterého je interpretace složitější) nepovažoval důkazy za nějaký zdroj své víry. Anselm poměrně pěkně poznamenává, že svůj důkaz vytvořil proto, aby svým bratrům ukázal, že víra není v rozporu s rozumem (na tomto místě nechme stranou zcela oprávněnou kritiku důkazu v podání I. Kanta). Ještě dále šel Gödel, který svůj důkaz nikdy ani nepublikoval.

Antropický princip
Encyklika Jana Pavla II. začíná parafrází svatého Řehoře, že totiž víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Toto tvrzení je dle mého názoru velice přesné a inspirující také pro současný svět a dovolím si tvrdit, že také pro vědu. V současné době se stále více prosazuje antropický princip, který za východisko zkoumání světa staví člověka. Hledání teorie velkého sjednocení ve fyzice či teorie strun již dlouho nepřinášejí žádné významné přesvědčivé výsledky, a tak je zcela legitimní se ptát, zda by program vědeckého bádání neměl být orientován také jiným směrem.
A právě tuto možnost nabízí antropický princip, jehož základní tezí je lidská existence. Vesmír, ať již vznikl jakkoli, musel být nastaven takovým způsobem, aby se (po 15 miliardách let) mohl zrodit člověk, jako myslící bytost schopná jeho reflexe. Hledání fyzikálních konstant, kosmologických modelů či jiných zákonů přírody musí být vedené otázkou, co se stalo, že zde nyní může stát člověk. Domnívám se, že jde o směr, jehož zastánci – Carter, Tipler, Eddington či Barrow - rozhodně nepatří mezi fyziky druhé kategorie.
Naopak lze říci, že je to právě antropický princip, který dokázal pěkně definovat pole, kde můžeme poznávat pomocí rozumu a kde je třeba použít víry. Je zajímavé sledovat, jak řada kritiků tohoto principu postupuje metodologicky takovým způsobem, že ze sebe sama dělá astrology moderní doby, opět využívají nejrůznějších vzorců a pozorování k tomu, aby za pomoci hvězd učinili výpověď o osudech lidí.
Z tohoto důvodu si myslím, že právě v přírodních vědách dochází, snad také díky encyklice Fides et ratio, ke kultivaci a definování prostoru, rovnovážné situaci, kdy teolog respektuje přírodovědce a ten zase teologa. Kdy pohled na svět očima speciálních věd představuje jeden pohled na realitu, který ale musí být doplněn také univerzální vědeckou disciplínou. Mohli bychom užít obrazu, kdy fyzika rozumí struktuře a vlastnostem elementárních stavebních kamenů a teologie nabízí pohled na celek, vypráví příběh dějin spásy.

Tajemství
Za dost možná nejvýznamnější téma celé encykliky ale považuji pojem, který je z hlediska poznání zcela klíčový – tajemství. Tajemství není něčím, o čem nelze nic vypovědět – o Trojici lze napsat řadu monografií či odborných článků, které jistě budou reflektovat skutečnost. Tajemství je něco, co nelze rozumem pochopit, učinit předmětem, který můžeme zkoumat. Bůh je tím, kdo se dává poznat, kdo odhaluje tajemství svého vlastního vnitřního života – imanentní Trojce.
Řada věřících přírodovědců může mít tendenci místo všech svých otazníků dávat slovo Bůh. Jako by to byl on, kdo stojí proti poznání a pochopení světa. Myslím, že právě toto se snaží encyklika překonat. Je to naopak Bůh, který poznání umožňuje a to dokonce nejen v rovině rozumu samotného, ale na základě zjevení. Právě klíčový pojem tajemství by tak mohl být předmětem dalších úvah, programem pro další diskuse o vztahu rozumu a víry. Ostatně právě v této linii pokračuje také Benedikt XVI., který z ní učinil jedno z klíčových témat svého pontifikátu.