Encyklika Fides et ratio proti relativistům

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Pravda o dané věci JE – a to tak, že se k ní přibližujeme, nebo se od ní vzdalujeme – objektivně. I když naše řeč je porušená, zmatená, i když mluvíme každý jinou řečí. Zaměňovat skutečnost, že každý mluvíme jinou řečí, za předpoklad, že svět je kulturní výtvor, který má polyparadigmatickou povahu, je manipulace u mnohých a omyl u těch, kdo si takovou destruktivní představu nechali vnutit.
Číslo: 

eden rozměr encykliky je nesporný: s naprostou převahou se staví proti všem, kdo by chtěli popírat pravdu jako rozumem dosažitelné poznání, které nelze nijak relativizovat, kdo by chtěli popřít, že lze předpokládat svět jako předmět pravdivých výpovědí. Jasně se staví proti těm, kdo tvrdí, že dějiny je možné chápat „jen“ jako neustále se proměňující obsah kulturních interpretací.
Jakýkoli relativismus pravdy je nepřijatelný, říká encyklika FeR jednoznačně, ba právě to je jedním z jejích hlavních motivů. Proto stejně tak, jako je nepřijatelná pro zastánce „poznaných pravd“, je nepřijatelná pro všechny relativisty. Ukazuje totiž, že u každé situace a každé dějinné události se musíme ptát, hledat její interpretaci, ale že pravda nevzniká až v průsečíku takových kulturních interpretací, že není výsledkem konsensu, nemá polyparadigmatickou strukturu. Pravda o dané věci JE – a to tak, že se k ní přibližujeme nebo se od ní vzdalujeme – objektivně. I když naše řeč je porušená, zmatená, i když mluvíme každý jinou řečí. Zaměňovat skutečnost, že každý mluvíme jinou řečí, za předpoklad, že svět je kulturní výtvor, který má polyparadigmatickou povahu, je manipulace u mnohých a omyl u těch, kdo si takovou představu nechali vnutit.

Jiná věc je, kolik ze skutečnosti, která je na nás nezávislá a neměnná, jsme schopni zachytit a sdílet, jde jen o míru toho, co jsme schopni rozpoznat. Obrovský společenský pohyb v posledních staletích a především desetiletích ukazuje, že „o něco jde“ – a že hlavní otázka v tomto smyslu má dvě polohy: objektivní – kdy je třeba interpretovat skutečnou povahu procesů a dějů, kterých jsme účastni, ale také stránku subjektivní, že my sami se musíme ptát, jaká je pravda našeho života, našeho poslání, máme se ptát na to, „jaký je můj osobní, individuální úkol vzhledem k pravdě“. Poslední staletí uvolnila člověka do dříve nepředstavitelné svobody a tedy i odpovědnosti – to není jen odpovědnost za to, žít křesťanským životem podle dříve vytvořených schémat: Kulturní prostředí pro přenášení těchto schémat do současnosti už neexistuje. Žít křesťanským životem v tuto chvíli znamená aktuálně se ptát na to, JAK má takový život vypadat, i s tím, že neexistují nějaké obecné, bezproblémově použitelné vzory. Jistě, některé vzory si uchovávají trvalou platnost – např. mučednictví, ale ty bych raději nepřivolával.
Vytvářet svým životem svědectví o lásce a pravdě je úkol, ve kterém je nedílnou součástí hledání této pravdy, protože se ocitáme v situacích a v reáliích, ve kterých nám žádné vzory nepomohou a nepomůže nám také žádný tradicionalismus.

To začíná u zdánlivých maličkostí. Ti, kdo resignovali na pravdu, nemohou doufat (věřit) v to, že pravda vyjde najevo, zaujímají zcela jiné životní postoje a strategie. V rozhodování se na první místo dostává taktizování, kalkulace na výsledek atd. Jen pro toho, kdo ví, že „pravda je“, má smysl, aby stál za svým slovem, aby nelhal – jaký by byl rozdíl mezi pravdou a lží, kdyby byla pravda „jen relativní“? Kdyby byla pravda pravdou „jen když se prosadí“? A když se neprosadí, tak co? Přijetí teze, že „žádná pravda není“, má při formaci mladého člověka fatální důsledky, a naopak, zjištění, že „pravda je“, se pak rovná aktu milosti, přijetí jisté formy víry. Dříve než se začneme zabývat obecnými filosofickými otázkami pravdy ve světě, je třeba obhajovat pravdu jednání, pravdu každodennosti, bez které není žádná osobní odpovědnost.

Liberálové se snaží rozvolnit pojem pravdy, mluví a budou mluvit o jejím hledání jako o nějaké „teoria“, o něčem, co směřuje za reálný obzor, kam vlastně nelze dosáhnout. Je třeba jim neustále připomínat, že i kdybychom za obzor nedosáhli, o tom, že pravda nezáleží na našich domněnkách, není sporu. Bez ní by nešlo žít. My navíc věříme v příchod Ježíše jako spravedlivého soudce – a ten se nebude zabývat polyparadigmaty – vidí pravdu a bude vidět nás, jak jsme ji zrazovali, resp. jak jsme resignovali na to, že nějaká skutečná pravda je. Naštěstí můžeme věřit i v to, že milosrdenství vítězí nad soudem, ale to neznamená, že pravda nevyjde najevo: když vyjde najevo, bude to dostatečný soud.
Pravdu nemáme – kdybychom ji měli, zatuhli bychom ve své sebejistotě a namyšlenosti, jak se to stává mnohým, kdo si takové postavení nalhávají. Ale ti, kdo pravdu popírají, resp. rozmílají, subjektivizují – ti se staví proti pravdě jako úkolu, proti pravdě jako ambici – a ty je třeba „chytit za slovo“ – jaká je pravda jejich „omezeného paradigmatu“? Neplatí zde parafráze sv. Pavla – kdyby pravda nebyla, byl bych nejubožejším z lidí? Kdyby nebyla pravda, která se jednou ukáže, čistá a průzračná, pak by měli všichni zlovolníci navrch a nic by nám nepomohlo. A tato pravda ode mne není nijak definitivně oddělena, neustále ji zahlédám, stále znovu a znovu se mi ukazuje – jen si nikdy nejsem jist, do jaké míry ji ztrácím právě tehdy, když jsem spokojený s tím, jak jsem ji zachytil v řeči.

Ti, kdo hledají pravdu, jsou jen málokdy sebejistí – snad jen právě v tomto hledání – zatímco relativisté, ti se spoléhají na to, že jejich skrývání a manipulace nikdy nevyjdou najevo, že vše pomine a pravda je jen průsečíkem aktuality. V tomto smyslu nejde jít na kompromis a encyklika se v tom vyjadřuje jasně: rozum v nějakém ohledu odráží skutečné –byť nedokonale. A leccos se ukáže i ve světě, pravda není jen věcí Posledního soudu, i ve světě vychází najevo.
Navíc dodávám: všichni se nějak podílíme na tom, že to, co je, se ukazuje, ale také se podílíme na tom, že se ukazuje také to, co je podvrhem, klamem, podvodem: a to v té míře, v jaké jsme indoktrinováni, v jakém opakujeme mantry, které jsou lží světa, klaněním, tam, kde jsme malověrní, kde resignujeme na to, že by pravda měla smysl, kdy na ni zapomínáme jako na něco nedůležitého, kdy si daleko víc, než by bylo nutné, hledíme hodnocení věcí v očích světa.
Pravda znamená odpovědnost, protože jí nelze přinést omluvenku, znamená dospělost, protože sami sebe nemůžeme klamat dětskou lží vymyšlených skutečností. Relativisté se snaží vychovat lidi kolem sebe jako neodpovědné děti – které si svět kolem sebe přizpůsobují podle toho, co je pro ně pohodlné. Ano, jsou pak snadněji ovladatelní, manipulovaní a nakonec se necítí dobře bez někoho, kdo je vede. Kam?
Mnozí relativisté mohou mít mnohé cíle. Z hlediska encykliky FeR je jasné jen jedno – vedou od pravdy.

V tomto ohledu je třeba zmínit ještě jedno typické zmatení: tradicionalisté jsou velmi často velkými spojenci newtonovské vědy a moderní vědy vůbec. Tam vidí svůj záchytný bod, tam vidí jistoty výpovědí rozumu o světě. Není větší marnosti, a právě relativisté takové naivity rádi využívají. Snadno totiž mohou ukázat, že taková „jistota“ a „pravda“ je jen abstrakcí. Moderní věda už dávno ztratila étos myšlení, které umí odpovídat na otázky po povaze světa. Všechny modely, se kterými pracují učitelky celého světa, se při bližším zkoumání ukazují jako víceméně statisticky zajímavé nástroje myšlení, ale o povaze popisovaných jevů a jejich smyslu se zde nic nedozvíme. Jistě ještě existuje řada lidí (vč. zanícených vědců) přesvědčených, že věda odpovídá na otázky „proč“. Ale většina již zcela pragmaticky pracuje v zakázce formulované „jak“ – tedy jak dosáhnout požadovaného výsledku. Prakticky ve všech vědách existují řady konkurenčních teorií, které vedou k víceméně srovnatelným výsledkům. Náš svět už dávno není svět fyziky jako vědy o tom, co je měřitelné, ale je spíše technikou, je sumou poznatků o tom, jak dosahovat cílů. Spojitost s Pravdou, jak o ní mluví encyklika FeR, je zde minimální, naopak, přenesením těchto mechanismů do oblasti sociálních věd, zejména ekonomie a sociologie a psychologie, jen zvýrazňuje relativitu jakéhokoli poznání.

Věda, která není naukou o stvoření, ale má své vlastní ambice Pravdy, formulované v „zákonech“ (fyzikálního světa) nakonec rozpouští své zákony ve statistice a Gaussových křivkách, zajímá se jen o vhodné referenční rámce, definované prostředí: zajímá ji úspěch (statisticky vyjádřená úspěšnost), nikoli Pravda.

Ti, kdo se spoléhají na pravdu vědy, budou znovu a znovu zrazováni a vháněni do náruče relativistů, a kritika moderní vědy by měla přijít ruku v ruce s tím, jak budeme relativisty usvědčovat z toho, že nemohou mít pravdu, neboť by to byla jen pravda statistiky, tedy ne-pravda ve své povaze. Nepravda, která k tomu, aby byla použitelná, musí cosi zakrýt, pominout, shodit ze stolu.