Bezrozpornost metafyziky

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Jeden rozměr encykliky FeR je nezvratný: neukazuje žádnou pravdu, která by šla „držet“, neodkazuje se na nic, co by ve světě jako pravda „platilo“. Ale to je naprosto nepřijatelné pro tradiční metafyziky, pro ty, kdo přeci dobře ví, co je pravda.
Číslo: 

Encyklika FeR neočekává oživení nebo nějakou aktuální re-formulaci velkých systémů středověku, snad právě proto, že nechávají tak málo místa pro individuální: Aristoteles a po něm všichni klasičtí metafyzikové začínají od Boha Stvořitele a svůj systém staví v kruzích, postupně se od něj vzdalujících. Kristus sice prolamuje všechny tyto kruhy tím, že se stává člověkem, ale ani to do hierarchického systému metafyziků nevnese dostatek otevřenosti a lásky. Středověké pojetí metafyziky obráželo takové pojetí člověka, ve kterém (téměř) každý člověk byl zakotven do pevných společenských struktur a „hodným pozoru“ byl až biskup a kníže – tedy ti, kdo samostatně odpovídali za panství: ti pak zastupovali své poddané.
Ve scholastické metafyzice je i téma Ježíšova lidství převedeno do abstraktních pojmů, Ježíš je plně člověkem v tom, že je „jiný než ostatní“, je výjimečný. Že přes jakoukoli výjimečnost jsou v něčem všichni lidé ve stejné míře subjektem vztahu – to, co nám dnes přijde samozřejmé – to bylo ve středověku zcela nemyslitelné. Ve scholastických systémech je „poslední“ od Boha Stvořitele odvozenou vrstvou „panství“: společnost strukturovaná do existujících společenských a hospodářských celků.
Metafyzické systémy jsou omezené v tom, že nemohou nabídnout dostatek prostoru individuální situaci – jejich hierarchická stavba od obecnějšího k méně obecnému se ke skutečně individuálnímu nikdy nedobere. Nutně je tedy v napětí s ambicí aktuality – a tedy i s ambicí encykliky FeR: právě z konkrétní situace je vůbec možné otázku po pravdě v pojetí encykliky FeR položit.
Byla to aktuální situace Tomášova, která mu umožnila položit tuto otázku jako otázku po hierarchickém systému. To mělo v jeho době obrovský význam. Ale Tomášova otázka není otázkou naší. Metafyzické systémy středověku jsou pro nás v jistém smyslu použitelné, protože nám umožňují pracovat s obrovským množstvím zděděné „materie vědění“ - a neměli bychom zapomenout, jak se dají používat. Ale již víme, že v rámci těchto systémů odpovědi na naše vlastní otázky nenajdeme. Naše vlastní otázky? Ano, jak jinak.

Encyklika FeR nám nedává žádný úkol ve smyslu vytvoření „metafyziky jako systému“ – i když jednoznačně předpokládá, že pravdu nelze nalézt jen v uzavřenosti světu: do myšlení je třeba zahrnout skutečnost, že svět ani svůj vlastní život jsme si nedali, ani základní pravidla, jako je desatero atd. Dává nám úkol neresignovat na schopnosti rozumu a na používání rozumu, rozumu, který není v rozporu s vírou.

Klasičtí metafyzikové (s odkazem na to, co nás překračuje) ve strukturovaném celku vytvářejí systémy tvrzení, které se má člověk naučit – v mnoha ohledech to bylo přínosné, protože to pomohlo institucionalizaci Církve. Ale dnes se z pomoci stala brzda. Problém filosofických metafyziků „klasického střihu“ je v tom, že na jejich systémy jsou navázány teologické pojmy, ve kterých jsou zformovány pravdy víry – a tito metafyzici se domnívají, že právě proto jsou nejen strážci bezrozpornosti „své“ metafyziky, ale i strážci víry. Myslí si, že pokud neudrží ve svém systému např. „pravdu“ aristotelského pojetí substance a akcidentu, ohrozí to katolické pojetí eucharistie a proměňování. Atd. Tváří se, že oni se svojí klasickou metafyzikou jsou jedinou hrází proti moderním relativistům. Tato jejich sebedůvěra je ale sebepřeceněním, je zcela mylná, péči o pravdy víry by víc měli přenechat Duchu svatému a nespoléhat se pyšně na svoje intelektuální síly. Samozřejmě je třeba velmi opatrně nakládat s řečí, ve které jsou formulovány pravdy víry, a není možné zcela demontovat významová pole, ve kterých jsou pravdy víry formulovány. Ale i zde je třeba konstatovat, že to není nějaké „jedno“, bezrozporné významové pole, ve kterém by bylo formulováno celé bohatství toho, co Církev věří – jde o velmi složitě strukturovaný celek, který je v mnohém se středověkou metafyzikou v napětí. Metafyzickým systémům rozumu je zde nadřazeno tajemství, ze kterého se teprve odvíjí smysl toho, co můžeme jen s vírou přijmout, toho, co plyne z Písma a tradice.
Metafyzici dokládají svoji bezrozpornost jako nutnost, bez níž by se vše propadlo do relativismu, bez níž by se otřásla budova dogmatu. Možná by takový otřes byl velmi potřebný, a zdá se, že právě v tomto smyslu nás encyklika vede k otevřenosti a hledání, neboť nás nevybízí, abychom okolo metafyzických systémů chodili „opatrně“ nebo je nějak významně respektovali. Encyklika říká, že středověké metafyzické systémy byly svým způsobem obdivuhodné plody rozumu a víry – ale z hlubšího kontextu vyplývá, že nejsou cestou, kterou je třeba hledat, že dnes neodpovídají a nemohou odpovídat na otázky, které musíme řešit v souvislosti s krizí rozumu a víry.

Starým metafyzickým systémům lze vytknout ještě jednu věc, které jsme se dotkli už na začátku: středověk byl oslněn objevem řeckých abstraktních pojmů, tedy možností takového využití řeči, ve které se rozum v jistém smyslu zbavuje zátěže reality (konkrétních věcí) a aktuálního času (pojmy vypovídají „mimo čas“).
Jenže právě konkrétní věci a reálný čas, ve kterém žijeme a rozhodujeme se – to nás nyní dohnalo do skepse k možnostem rozumu. Statistická věda nemá vůbec nástroj na to jakkoli pomoci v případě, když zrovna já jsem tím, koho se týká 1% nepravidelnosti, zdánlivé náhody: právě zde je třeba klást otázku po smyslu – a je třeba, aby rozum měl nástroje, které podepřou víru.
Jistý odstup od pojmového myšlení a z něho vyplývajícího pojetí času a „mimo-času“ pojmů je proto nutný. A z toho vyplývá i nové zadání pro metafyziku, protože je jasné, že myšlení se bez metafyziky neobejde. Rozum je jistě nástrojem, který může popisovat i to, co nás přesahuje, ale neměli bychom opakovat chybu starých metafyzických systémů, s Aristotelem začínat u Boha Stvořitele a nevědomky tak identifikovat (ztotožnit) ne-časovost, kterou dosahujeme v metafyzice při práci s pojmy, s mimo-časovostí Boží. Zdánlivě nadčasové pojmové struktury starých metafyziků měly až příliš velkou ambici: jejich nadčasovost jako by se dotýkala Boha, jako bychom s pojmy pracovali ve stejném odstupu od času, v jakém Bůh stvořil svět. To je projev neskutečné pýchy. Aktuálně můžeme o metafyzice přemýšlet teprve tehdy, když si připustíme, že ať pracujeme s pojmy jakkoli, je to stále jen naše myšlení, myšlení tohoto světa - a myšlení Boží je zcela odlišné, doslova „není z tohoto světa“. Bůh v našem myšlení je jen v té míře, kterou se nám dává. Staří metafyzikové si mysleli, že vysledují Boha skrze strukturu vlastního rozumu, protože ten „je odrazem“ přirozenosti světa, stvoření. Nic proti tomu, abychom znovu promýšleli, co je to např. adequatio. Ale musíme být hodně skromní, když z povahy našeho rozumu budeme usuzovat na to, co souvisí s Božím rozvrhem. Náš rozum se může zaměřit na otázku o povaze individuality andělů (viz nedávno u nás vydaná Tomášova práce), ale daleko lépe by bylo, kdybychom se víc zamysleli nad povahou individuality vlastní – nad zdrojem a východiskem toho, k čemu jsme v encyklice FeR vyzýváni.
Formulace a výroky, ve kterých bylo zakotveno to, v co Církev věří, jsou výroky závazné, ale vždy je třeba ještě vyložit, jak jim v časné řeči rozumět, osvojit si jejich význam. Nejsou to výroky v systému, který je pravdivý sám o sobě a dá se jednou provždy „naučit nazpaměť“, jak si to představují staří metafyzikové.

Encyklika FeR vyjadřuje jen to, co v mnoha podobách nyní slyšíme z úst Benedikta XVI. - kontinuita Církve nespočívá v tom, že budeme opakovat stále stejná slova, jejichž smysl nám bude stále vzdálenější: nejlépe je to vidět na II. vatikánském koncilu. Ten zcela v protikladu k tradici začal používat zcela jinou řeč a postavil tak před nás úkol, o kterém (mimo jiné a ne tak, aby to bylo prvoplánové) encyklika FeR mluví: je třeba vytvořit novou syntézu, ukázat, že i to, co je formulováno v řeči upadlého 20. století, je součástí „pokladu víry“. Většina starých metafyziků je v postoji v II. Vat. koncilu jednoznačnými negativisty, byli by rádi, kdyby se (naráz a nebo alespoň postupně) jeho výsledky „anulovaly“. To se nestane a hlavně, jejich postoj není pro Církev nijak přínosný, jen napomáhají rozkladu, který se snaží rozdmychávat všichni nepřátelé Církve.
Encyklika je nesporně dokumentem magisteria a vyzývá k nové syntéze. Benedikt XVI. se rozhodně, byť co se týče obsahu víry je zjevně velmi konzervativní, neopírá o staré metafyziky a nehlásá návrat k tomismu jako cestu z krize rozumu. Přitom jde snadno vyloučit, že by tyto systémy podceňoval proto, že je nezná. Stál u zrodu této encykliky a jasně ji vymezil tak, aby nedávala starým metafyzikům prostor právě proto, že tyto systémy dobře zná – a uvědomuje si jejich omezenost.
Jsem přesvědčen, že encyklika FeR je velmi cenný, správný a svým způsobem nutný krok, protože přes všechny přínosy není středověká metafyzika dostatečným nástrojem, který by nám umožňoval rozumět člověku jako individuální osobě, která musí začít sama u sebe, aby se mohla otevřít Bohu. Vstupujeme do doby, kdy Církev nebude vychovávat, nebude nad společenskou strukturou držet „ochranný plášť“. Staré metafyzické systémy měly hlavně jeden úkol – zdůvodnit a upevnit tuto její roli. Už dávno ji ztratila a II. vatikánský koncil na to reagoval – zcela jistě rozporně a zcela jistě tápavě. Ale ať už Duch svatý povede Církev kamkoli, těžko to bude k návratu „mimo čas“, k tradiční metafyzice a mocenské roli Církve ve světě.
Kardinál Ratzinger léta svého působení poblíž Jana Pavla II. i poté jako papež Benedikt XIV. zcela jednoznačně vede Církev k tomu, aby mohla začít hrát novou silnou a ve společnosti určující roli, jinou, než měla do novověku. V této církvi bude mít velký význam nalezení odpovídající syntézy víry a rozumu – v jistém smyslu je jistě pro Benedikta zklamáním, že reakce na encykliku se z odstupu zdají minimální. Ale z hlediska Církve nejde o roky a o viditelné efekty. Duch vane, kudy chce. A papež nám zcela jasně říká, že je povinností katolických intelektuálů odpovídat na výzvy, před které jsou postaveni.