O víře, která nechce ztrácet čas diskutováním

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Tentokrát je třeba zvýraznit, že s trochou nejistoty začínám modlitbou: Bože, dej, abych dokázal vnímat, že i tohle máš nějak zahrnuto do svých plánů, že i tohle se nějak podílí na Tvojí oslavě… Název článku je převzat z podtitulu článku Marka Orko Váchy, katolického kněze a přednosty Ústavu etiky 3. lékařské fakulty, přírodovědce, a téma se ho přímo týká.
Číslo: 

Orko Vácha není žádný mladík, v pětačtyřiceti se do téhle várky kritik dostal především proto, že dlouho „žil“ ve stínu Tomáše Halíka a jako jeho kaplan (farní vikář) u Salvátora tam byl a je relativně skryt. Jednou jsem „naživo“ sledoval jakousi veřejnou diskusi o vztazích mezi vědou a vírou a zařadil jsem si ho rámcově do okruhu „marné“ – tedy že v jeho případě jde o věc, do které je nepřiměřené investovat duševní energii k jakékoli předem zcela ztracené snaze alespoň navázat nějaký kontakt, najít něco společného. Ale teď jsem jednak narazil na mnohoslovný a téměř slizký článek v Respektu, a zároveň při svých cílených toulkách webem na stránku MOV (nikoli olympijského výboru). A to mě vedlo k rozhodnutí toto bytostně odpudivé téma otevřít, s ním spojené martyrium podstoupit.

Nejprve ten článek. Odhadem 2 000 slov napsaných proto, aby byla zpochybněna naše schopnost popisovat slovy, aby bylo zpochybněno leccos, například jestli je správné říkat o Bohu, že je osoba (snad záměrně se tu mate a nemluví o třech osobách?), jediné slovo tu nemá obrys, tvar, vše je vytváření dojmů, odkaz na chvění, miliardy let a motýlí křídla, stačí mezititulky „Dlouhé ticho“, „Temná píseň“ a „Křivá zrcadla“. Do toho temná láska, miliardy z Vatikánu a touha, abychom měli čisté srdce, odkaz na jakýsi zážitek … „na okamžik zaslechnout temnou a tichou melodii, to je víra, která už nechce ztrácet čas diskutováním“ !!! Atd.
V celém tom kolotání a zajíkání se chtě nechtě musím zastavit:

Je to celé „báseň v próze“? To ne. Nebo nějaké „pojednání“? Asi ano, ale o čem? Rozhodně to nechce být „tvrzení“, na které by bylo možné odpovědět – je to „signál vědoucího“, vyslaný pro ty, kdo porozumí jazyku, ve kterém se nediskutuje, ale souzní? Jisté je, že je zde okázale dáváno najevo, že žádný způsob kritiky se tu vést nemá a nedá, snad jedině opět plynoucími asociacemi, ve kterých se nad stejnými (ale jak to poznat?) miliardami let ticha bude šklebit Ďábel a rozesměje se děsivě v okamžiku, kdy člověku v rámci evoluce vyrostou narcistně elfí uši, jak bude naslouchat té Váchově „temné, tiché melodii…“
Orko Vácha sem tam něco konstatuje, například že „máme obdivuhodnou schopnost nevidět důležité věci“. A pak to s podivnou lehkostí opouští, zase mne to svádí se nad touto jeho formulací zamyslet, zastavit běh textu a ptát se. Ale to se zjevně nemá, nebo je to podle něj jistě zbytečné, pokud jsme nejdřív nepochopili. Ale já se přeci ptám, proč je použito nesporně pozitivně hodnotové slovo „obdivuhodný“ a ne podivuhodný – které by bylo alespoň neutrální? Vždyť se přeci jedná o něco zjevně negativního – „nevidět“. Proč je to podle Váchy hodno obdivu? Je to jen hyperbola? A co má zvýraznit? Pokud je člověk zvyklý přemýšlet, drhne mu jazyk MOV jako písek v botě, tedy pokud čte dál, pokud nepochopí, že tento text je napsán pro někoho jiného než pro ty, kdo se zamýšlí nad obsahem slov, a že je napsán „jinak“.

Je třeba se podívat, jak jsou jeho texty „zkonstruovány“. Jde v nich o neustálý významový posun a hodnotovou relativizaci. Ať je kdekoli použito jakékoli slovo, musí být částečně nosné (je třeba ho brát trochu vážně), ale nesmí zůstat „pevné“, v dalším kroku ho další slova odsunou do polohy „pouhého obrazu“, pouhého nepřímého odkazu na smysl, který neleží ve slovu samém. Vše je třeba re-polarizovat, jako v tom „obdivuhodném“, co je vlastně „politováníhodné“, v tom „okamžitém“, co je vlastně naproti všem miliardám let „trvalé“ – ale pro svou okamžitost vlastně nezachytitelné… atd. A to platí i o celých odstavcích, které jsou překrývány a zasouvány do ztracena jinými odstavci; neustálý pohyb zdánlivě apodiktických tvrzení, která na sebe nijak nenavazují, může v některých čtenářích vyvolávat pocit procesu, kdy prochází „vlnami jazyka“ spolu s autorem. Zvlášť pokud je to mladý člověk vyškolený rychlým sledem střihů ve videoklipech. To platí i o citované větě týkající se zpochybnění Boha jako osoby – protože i tady je vlastně snižováno tvrzení, které je už předem vadné, posunuté. Ani tady nejde vzít žádné slovo „vážně“, spolehnout se na jeho obsah.
Ale o to větší destrukce, neboť nesporně tu namísto toho, abychom např. napříště cíleně přemýšleli o tom, co je to povaha osoby, tak trochu „mávneme rukou“, protože… se to dá přeskočit, přenést se do „vyšších rovin“, běžet s tokem řeči dál.

Orko Vácha se tu jeví jako eskamotér a pouťový kouzelník, který umí vydávat za skutečné něco, co skutečné není, co je v rozporu s naší zkušeností … ale co má člověk dělat, když má náhle evidenci králíka vytahovaného z klobouku? Podívá se, jestli tleskají i ostatní, a nechá to plavat, protože mu to nestojí za to. Dá se očekávat, že pokud si vůbec udělá nějaký závěr, tak matný, ve smyslu, „jsou to věci na světě…!“ A to je cílem?! Orko Vácha zřejmě nechce dělat závěry, nechce, aby jeho čtenáři byli schopni zaujmout nějaký postoj – chce, aby se naopak zbavili „závislosti“ na pevných obrysech slov, aby přestali používat slova jako pojmy, aby ho následovali jako krysy pištce.

Pokud odmítáme tuto polohu, musíme argumentovat. Přestat slova přímo využívat v jejich obsazích je kulturní sebevražda. Ano, „závislost na slovech“ je nebezpečná, pokud bereme obsah slov až příliš vážně. Pokud se slovům klaníme a necháme je „žít vlastním životem“, tak tu vedle nás najednou trčí „bezrozporné systémy výroků“, kterým nikdo nerozumí a nijak se nevztahují k našemu životu. Ale o tuhle kritiku tu Orko Váchovi zjevně nejde, protože to by používal slova jiná, naplněná, šlo by mu o to, aby nemohla ustrnout sama v sobě. Ale to nedělá. Sleduje opačný extrém. Rozpouští slova v pulsující bezobsažné řeči. A my můžeme ukázat, že právě takové rozmyté používání slov vede čtenáře k závislosti – k závislosti na cizích obrazech, na aktuálním kontextu, který může někdo zvnějšku snadno kontrolovat a manipulovat s ním.
Schopnost přiměřeně používat slova je třeba hájit a je možné ho hájit – tedy je možné diskutovat a je možné psát verše a číst poezii a je možné kritizovat postup Orko Váchy.

Orko Vácha je antipodem všech, kdo se tak či tak snaží brát slova vážně – a oponovat se mu dá jen tak, že právě toto učiníme tématem: Orko Vácha nechce diskutovat o podobných věcech, tím méně o víře. Zdá se, že nechce nic tvrdit, chce jen stavět řeč tak, aby z ní jím míněné souvislosti „samy“ „vyplývaly“. Tak postupuje i ve svém „vědeckém“ oboru. A opět je v tom „přeborníkem“ a věrozvěstem nové vize řeči. Na stránce, kterou jsem navštívil, jsem narazil na webovou prezentaci hodnou montypythonovského cirkusu: konstrukce směřující k porovnání člověka a zvířete je sestavená z naprosto nehomogenních celků, které jsou vždy citacemi názorů „jakýchsi autorit“, naplňujícími vždy tak či onak obsah daného pojmu, a navzájem se přitom reinterpretují a dezinterpretují. Autor se tváří, že „jen“ odkazuje na jiné, ale jde o jeho sofistikovaný výtvor. Proti jakékoli části textu nelze vznést námitku. Na jakoukoli konkrétní námitku totiž může Vácha odkázat na to, že „jde jen o citát“, ale celková sestava, tedy jeho dílo – je tak vlastně diskusně „neuchopitelná“. Tedy samozřejmě až na celkový dotaz „proč jsi tuhle koláž sestavil tak, jak jsi ji sestavil?“ Odpověď je „pro slepičí kvoč“, jako v dětské říkance. Je třeba poměrně značného intelektuálního výkonu k tomu, aby byl popsán celek manipulativní skladby, a ukázáno, k čemu a jak manipuluje. Ale stojí to za to?
Výsledek je pro většinu čtenářů řada dojmů – a destrukce: samozřejmě mezi člověkem a zvířetem žádná zvláštní hranice není, protože ji Orko Vácha ve zvolených citacích nenachází, ba co víc, jsme mezi tím indoktrinováni několika vrstvami tvrzení, které využívají konotací staré = špatné, staré je špatné právě proto, že hranice mezi člověkem a zvířetem vytvářelo.

Máme se hlouběji zabývat textem? Důležitější je se ptát, co si vlastně Vácha „myslí“, co bere vážně. Sám sebe jako vědoucího a vědce? Ale jak vědoucího? Málokdo vystačí s tím, že je tak sám, aby nemusel sdílet alespoň zacílení svého jednání. Jen opravdu málokdo nepotřebuje druhé a nesdílí s nimi. Jak tedy rozumí „dobru“ toho, co dělá? Jakými slovy rozumí smyslu svého jednání?
Jeho starší kolega Tomáš Halík je proti němu koncepční a v diskusi korektní partner – i pro ty, kdo s ním v tom či onom nesouhlasí, i když občas „střídá“ roviny, ve kterých vtipně kombinuje svoje výpovědi tak, aby výsledek byl pro něj co nejpřijatelnější. Ale co Vácha?

Vystačí si tím, že je „esoterik“, a je si v tom či onom „jist“ bez ohledu na slova? Nebo to dělá tak, aby mu pozitivní efekt jeho vlastního jednání „vyplynul“ z jeho slov a postojů jako v textech pro druhé, je oslepen svým narcismem? Ale pištec přeci nejde za svojí píšťalou, a pokud ano, je to dost černý příběh. Ptám se a nevím: jak je Orko Vácha ve svém jednání „věrohodný“ sám pro sebe? Věrohodný je zde důležité slovo – když pro něj není věrohodná řeč, jak vůbec je schopen věrohodnost pojmout? Co je podle něj vlastně „hodno důvěry“, „hodno víry“?

Porozumět Váchovi – to je docela důležitý úkol, protože se bojím, že s podobnými „kreacemi“, jako byla ta v Respektu, se budeme setkávat stále častěji. Snad proto tento dlouhý komentář, stejně by dřív nebo později musel přijít.