Stará Boleslav a „dopis varhaníků“

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Dopis varhaníků nespadl z nebe – příliš dlouho byla krajina českého katolického myšlení deformována do podoby labské roviny a kdokoli se vymykal, dostal nálepku lefévristy. Papežská mše sv. v Boleslavi ukázala, že už se v mnohém „probouzí“ i doposud mlčící střed, ti, kdo se doposud vyhýbali konfliktům. Jaký je širší kontext této věci?
Číslo: 

Adresáti:
Arcibiskupství pražskému
České biskupské konferenci
Sekci pro mládež ČBK
Apoštolská nunciatura
Na vědomí:
Svatý stolec, Kongregace pro bohoslužbu a svátosti
Katolická média
I.
(co se děje)
V tomto textu není cílem se zabývat tím, co se událo v Boleslavi, a zaujímat k tomu stanoviska, to je ilustrováno jakýmsi „myšlenkovým pásmem“ v dalším článku. Naším tématem není ani zapojit se do diskuse, která poté následovala – se vší iracionalitou, míjením se, expresivními vyjádřeními a zamlčováním. Ani tato diskuse, byť sama o sobě je velmi zajímavá, by nebyla dostatečným předmětem zásadní úvahy, i když ukazuje hodně o tom „jak jsme na tom“, co lze tematizovat jako věc, o které se mluví, a proč je tolik věcí, které jsou de facto zablokované, jsou „tabu“. Pokusme se nezávisle a v co největší šíři načrtnout souvislosti toho, co se zde děje.
Všichni, kdo nejsou ignoranti, nějak tuší, že se cosi odehrává, mění, a nemůže za to jen ta nebo ona jednotlivina, nesouvisí to „jen“ s očekáváním, kdo bude jmenován na místo pražského arcibiskupa, nebo „jen“ s mimořádnou osobností papeže Benedikta XVI.
Dopis varhaníků je krokem, ke kterému nějakým způsobem „muselo dojít“, protože vnitřní rozpory, doposud zakrývané, se stále více vyhrocují a v českém prostředí se neděje nic nebo jen velmi málo pro to, aby se věci začaly pojmenovávat, aby se hledalo, jaká jsou jejich pravá jména, pravé významy.
Jeden z autorů – signatářů dopisu to popsal takto: „ Asi bude dost důležité vysvětlit všem těm, kteří nepochopili, proč vlastně do toho s takovou vehemencí jdeme, že tady už nejde "jen" o Starou Boleslav, ale v podstatě o onen pověstný "pohár", který přetekl, a celá Stará Boleslav byla jen "poslední kapkou". “. Na tuto kapku reagovala skupina varhaníků a že tedy této konkrétní skupině jde o jeden konkrétní aspekt, který se týká liturgie, toho, jak je vnímána a prezentována, není důležité. Podstatné je, že
1) takový trapas vůbec mohl nastat
2) že to nebyla „náhodná chyba“, ale „chyba systému“
3) rozběhl se proces, který nelze jen tak jednoduše umlčet, zastavit, vzít zpátky
Jedná se tedy o takovou konstelaci událostí a aktivit, které dělají z této kauzy jeden z nejvýznamnějších momentů v posledních letech týkající se katolické Církve u nás, nejvýznamnější od doby sporů o teologickou fakultu. A ještě z odstupu půjde hodnotit to, jak se dnes kdo k této kauze postaví – kdo selže a kdo obstojí. Trivium není katolické medium – je to prostor pro kulturní reflexi katolické teologie – ale právě proto musí aktuálně reagovat. Zároveň budeme s velkou pozorností sledovat katolická media, která dopis dostala na vědomí, a očekávat jejich redakci.
II.
(Vnější souvislosti)
Kardinál Vlk ve svém projevu při příležitosti papežovy návštěvy u nás a v souvislosti s tím, že nepožádal podruhé o prodloužení svého mandátu v roli pražského arcibiskupa, bilancoval a hodnotil svoje působení jako víceméně neúspěšné – nemáme smlouvu s Vatikánem, nepodařilo se dosáhnout majetkového vyrovnání se státem atd. Zabýval se tedy spíše vnějšími věcmi a to je možné také chápat jako snahu zaměřit pozornost jinam, než kde bota opravdu tlačí. Nejen vnitrostátně.
Aktivně se přeci angažoval v mezinárodních strukturách, na liberálním křídle německé biskupské konference, byl tím, kdo s podporou německých kolegů čas od času veřejně prezentoval poněkud nečekané názory, např. když s despektem hodnotil proces volby tohoto papeže s tím, že očekával v konkláve „…že to bude určitý proces hledání, vybírání a hodnocení jednotlivých osobností“.
Jedním z podstatných bodů, který tvoří vytýčení rámce pro naší úvahu tedy je, že naše česká hierarchie pod jeho vedením byla z větší části aktivní v rámci jedné z mocenských skupin, která se snažila a snaží prosadit konkrétní pojetí Církve, odlišné od toho, který prosazoval kardinál Ratzinger. O těchto věcech se ale většinou mezi katolíky hovořilo šeptem, s jakýmsi nádechem disidentství. Ale stalo se (a jak jinak než pod vedením sv. Ducha), že se kardinál Ratzinger stal papežem a věc se ještě víc zviditelnila. Nechuť naší hierarchie vyhovět nařízení papeže a umožnit latinskou mši byla zjevná, odpor hierarchie a teologické fakulty v situaci, kdy papež sňal klatbu z Bratrstva Pia X., měl v sobě patologické rysy. Nestranný pozorovatel se může jen divit, že ti, kdo jsou ochotni k ekumenickému dialogu s kdekým a k mezináboženskému dialogu jakbysmet, trvají na exkomunikaci těch, kdo jsou jim z hlediska tradice nejblíže. Nebo snad právě o to jde ze všeho nejvíc, odříznout se od toho, co tradice nese?
Jaký však k tomu může být důvod? Benediktovy encykliky a celá jeho intelektuální práce pomalu ale jistě omezuje prostor, který by umožňoval liberální výklad konkrétních věcí týkající se Církve a její tradice, liturgie, myšlenkového základu, se kterým se Církev prezentuje ve světě. V tomto kontextu ztrácela a ztrácí naše hierarchie postupně manévrovací prostor. Rozhodnutí prodloužit kardinálu Vlkovi jeho působení ve funkci arcibiskupa pražského bylo tak možno vnímat jako strategický tah – namísto toho, aby se (se svými webovými stránkami „www.kardinal.cz“) stal aktivním mezinárodním oponentem papeže, musel si až do dna vypít kalich všech politických neúspěchů doma (tak hořce o nich mluvil) a navíc sledovat, jak jemu ubývají síly, zatímco o mnoho starší papež je na svém vrcholu a uzavírá postupně naděje liberálů, že by se jejich vize mohla uskutečnit.
Toto vše je nutné předeslat, jinak neporozumíme situaci, ve které jsme, protože Církev u nás se stala jakýmsi „rukojmím“ tohoto mezinárodního vzdoru a opozice vůči Vatikánu.
III.
(Liturgie)
Liturgie hraje v našem životě podstatnou roli, zejména proto, jak je většina lidského života sekularizovaná. Přitom jeden z aspektů dopisu varhaníků je fakt, že stav liturgické hudby u nás je tristní, že tristní je stav vzdělávání v tomto oboru na katolických fakultách – tedy zjevné náznaky toho, že je to tu podobné jako v „království Dánském“. To je pochopitelné, protože hierarchie neprojevuje nijak výrazný zájem na tom, aby liturgie byla „náležitá“. Varhaníci jsou trochu namyšlení – myslí si, že jako služebníci zůstávají opomenuti. Jen někteří z nich si uvědomují, že je to důsledek zvoleného postupu a širších souvislostí, resp. že je to výsledek konkrétního pojetí liturgie, ze kterého vychází naše hierarchie: liturgie je zřejmě chápána především jako aktuální projev působení Církve ve společnosti, jako společenská realita, se kterou je třeba pracovat pomocí aktuálně používaných společenských nástrojů. Autoři dopisu to podvědomě cítí, když formulují svoji otázku takto:
„tato líbivá a povrchní hudba přiláká opět především povrchní lidi, zatímco dokonale odradí lidi kulturní, vzdělané a přemýšlivé. Opravdu místní církev tyto lidi ve svém lůně nechce?
A především: jsme přesvědčeni, že jediné z pozemských věcí, co přivede lidi blíže k Bohu, je naše svatost a láska, která znamená přát milované osobě jen to skutečné dobré. Uchylování se k evangelizaci a především pastoraci prostřednictvím lacině líbivé hudby usvědčuje některé z nás z toho, jak malou důležitost lásce a svatosti přikládají.
Použití hudebního braku při liturgii nejen deformuje hudební vkus křesťanů a znevažuje mínění o Církvi v myslích mnohých nevěřících, ale především zásadně devalvuje hodnotu celé liturgie, neboť „hudba a zpěv jsou integrální součástí liturgie“, jak učí konstituce“
Trefa do černého. Varhaníci reagují na celkový koncept intuitivně správně a intuitivně správně sahají k tomu, co jako pokyny poskytuje apoštolský stolec. Nejde tu jen o jeden trapný hudební doprovod při mši sv. celebrované papežem. Jde tu o mnohem víc. Tento „trapas“ je trapasem systémové povahy.
IV.
(Povaha člověka dějin, společnosti, deficience metafyzického základu)
Je třeba se ptát, jak jsou formulována myšlenková, nebo chce-li kdo filosofická a teologická východiska těch, kdo mají na české reálie podstatný vliv. Bohužel, v kořenech myšlení mnoha rozhodujících osob je relativismus, nedůvěra v člověka a naopak víra v historické procesy, které se odehrávají „samy ze své logiky“, tedy jakýsi imanentismus. Společnost je podle těchto východisek ovládána mechanismy moci a manipulace, a teprve na tomto „základě je možné chápat cosi jako „transcendentní přesahy“. Slovo „metafyzika“ navozuje o lidí takto přemýšlejících husí kůži. Proč? Pokud by se ukázalo, že něco takového „je“, pak se tím boří vše, na čem vystavěli svůj život, podle čeho se orientovali, pak by jejich výjimečnost a transcendence nebyla ničím jiným než sebeklamem a zbytečnou hrou. Kdokoli začne brát dějiny vážně, musí se podílet na tom, aby se prosadilo to, co považuje za logický produkt dějinného vývoje. To proto tak velké konflikty poté, co velmi mnoho pomýlených katolíků prezentovalo II. vatikánský koncil jako „zlom“, od kterého se začne v Církvi respektovat proměna v duchu dějinného vývoje. Dnes současný papež vlídně a s láskou takové bludy vyvrací – co však mají dělat ti, kdo prosazování takovéhoto myšlení věnovali celý svůj život? Jak mají s důvěrou spočinout v metafyzické jistotě, že to, co je podstatné, je také podstatně přesahuje? Zatím, jak se zdá, stále důvěřují ve „svoje myšlení“.
Vedou taktiku ústupových bojů, a pokud jde o liturgickou hudbu, tak otevřeně vkládají svoje naděje v to, že se příštím papežem stane nějaký jejich příznivec, liberál (jako např. téměř výslovně P. Kunetka, viz článek Hudba a liturgie, Salve 2/08 v Triviu 2008/3). Problém je, že právě takoví lidé učí u nás na školách, že právě v tomto duchu se snaží formovat studenty. To jen posiluje bipolární charakter celé věci – jsou tací, kteří důvěřují hierarchii a kantorům a podobná východiska přijmou za své – a jsou tací, kteří si uvědomují, že taková východiska jsou v rozporu s jejich vírou a odmítnou je a stávají se v očích ostatních radikálními tradicionalisty – z vnějšku dostávají takovou nálepku.
Není proto náhodou, že varhaníci byli ve webových diskusích označováni jako příznivci latinské liturgie a jako extrémisté a fundamentalisté. To je jedna z pozičních výher liberálů, že se jim donedávna dařilo rozkládat většinu pokusů o to, aby se u nás otevřeně a nepředpojatě diskutovalo o tom, co jsou skutečné problémy.
V.
(Naděje)
To, co by nám nikdy nemělo chybět, spolu s láskou a vírou, je naděje a díváme-li se na současné dění, tak pro ni nalézáme dost záchytných bodů. Předně je třeba ukázat a stále dokola obhajovat, že tu nejde o spor tradicionalistů vůči zbytku světa. Ale naopak o to, aby se konečně odhalila malá skupina těch, kdo záměrně působí jako redukcionisté, snaží se bagatelizovat problémy a zakrývají, o co skutečně jde. Proti všem manipulátorům i těm, kdo se (třeba rádi) nechají manipulovat, je třeba ukázat, že tu nejde o nějakou bipolaritu, ale o to, aby se otevřel prostor pro diskusi o tom, co je v tom kterém ohledu správné.
Dosti dlouhou dobu jsme byli vystaveni mocenské kontrole, která ukazovala věci zcela obráceně, než jsou, až si na to mnozí zvykli. Křesťané vyklidili zcela zbytečně mnohé pozice jen proto, aby nebyli nařčeni z toho, že jsou „nekorektní“, mnozí se stydí za katolicitu v tradiční podobě. Na druhou stranu už ztratily svoji sílu a aktualitu myšlenkové koncepty, ze kterých vyrostli dnes mocní liberálové. Ti, kdo pohodlně žijí v jejich stínu, jsou čím dál tím víc jen pokrytci, kteří jsou ochotni dělat cokoli – a tedy na ně nikdo nemůže nějak zvlášť spoléhat. To je zranitelná a až na několik opravdu inteligentních podvodníků z vnějšku dobře identifikovatelná vrstva. Ale čím dál tím víc je těch, kdo především mají nebo získávají sebedůvěru. Proč by měli mít důvod přestat se ptát? Proč by se měli nechávat názorově vést, když jim smysl uniká, vedení se nejeví jako konzistentní?
Naši biskupové mohou mlčet a tak, jak se dosud tvářili, že se nic neděje, se i tentokrát tvářit, že se nic nestalo. Někomu „bouchly saze“ a ono to utichne. Ale tentokrát to tak není: něco se stalo. Jednak proto, že se vybudila vrstva „svazáků“, kteří jsou zpravidla tak hloupí, že nemlčí, a mají čím dál větší dojem že „vyhráli“. Chtějí vytěžit co nejvíc z faktu, že takhle vypadala papežská , a proto by stejně tak by měly vypadat i ostatní. Myslí si, že varhaníci to „přepískli“ a teď je bude možné pěkně zatlačit do kouta. O tom svědčí jejich články na diskusních serverech.
A pak také proto, že mnoha lidem se doposud podařilo mlčet a tvářit se jakoby nic jen proto, že se „nic nedělo“, že nemuseli vydávat počet; pro mnoho z nich už to dál nebude možné. To na hierarchii vytvoří docela nový tlak. Ať již to bude jakkoli, nebude to stejné jako dřív. Nemalé množství lidí už dnes ví, že trapas je předváděn jako standard, a to je jiný „kalibr“ než problém, který se dal bagatelizovat jako ultraortodoxní nesmysly a stanoviska radikálů.
Prokazuje se, že reálné problémy s tím identifikovat se s naší hierarchií má normálně myslící střed – lidé, kteří myslí svůj katolicismus vážně a tedy nejsou „jen“ ignoranty nebo naivními ovcemi. Nehledě na to, že všichni obhájci „mší jako společenských akcí“ si musí být značně nejistí, protože papež v této věci může kdykoli jednoznačně vystoupit, tak jako to částečně udělal už Jan Pavel II.