Salve 2/09: Křesťanství a filozofie

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Časopis Salve se začíná vymykat z dosavadního českého průměru a šedi: jeho redaktoři se nebojí HLEDAT, nebojí se klást si otevřené otázky – v protikladu ke všem zajištěným a předem vymezeným přístupům obhajujícím hotová ideologická schémata. Zejména se to projevilo tam, kde je předmětem zájmu myšlení samo, vztah křesťanství a filosofie. D. Duka, trochu polekán, se v úvodu řečnicky dotazuje, jestli se redaktoři v tomto případě až příliš nerozkročili. Trivium říká naopak - konečně něco svěžího v české kotlině.
Číslo: 

Šéfredaktor Dominik Duka OP píše hned v druhé větě editorialu „Mám trochu obavy, že jsme se pustili na příliš tenký led“ a doporučuje, aby si čtenář ještě „navíc“ přečetl i článek, který není v samotném časopise, ale je na internetu http://salve.op.cz. Proč zde není přímý link na doporučovaný článek, je prosté – redakce nestíhá, článek ještě po měsíci od vydání na webu ve skutečnosti nevisí. Ale to vše svědčí o tom, že zde nebyla úplná jednota v tom, jak „zeširoka“ měla být pojata celá věc, zvlášť když v čísle jsou velmi „staré“ texty a naopak citelně chybí cokoli o postoji Benedikta XVI. k roli rozumu.
Po přečtení však můžeme konstatovat, že v jistém smyslu je volba redakce pochopitelná a má jasnou vnitřní logiku. Tedy pochvala redaktorům Norbertu Schmidtovi a Martinu Bedřichovi? Jistě, protože jejich práce byla důsledná a toto číslo Salve vyplňuje mezeru, která zde byla a kterou mohou cítit mnozí, kteří papeži „nerozumí“ a vidí jen bipolaritu mezi Benediktem XVI. a jeho důvěrou v rozum na straně jedné, a např. Tomášem Halíkem na straně druhé (viz např. Trivium 2008/1).
Jimi zvolená koncepce totiž alespoň hrubě mapuje jakýsi nečekaný „kolotoč“, který prodělalo filosofické myšlení od sedmdesátých let, kdy bylo převážně zaměřeno na liberalismus a postmoderní filosofická východiska.
Než ale budeme pokračovat s mírnou chválou redakce ve volbě příspěvků, ukažme si přeci jen cosi symptomatického, co ukazuje „podmíněnost“ jejich přístupu: zřejmě až v poslední redakci byla v překladech důsledně nahrazena filosofie za filozofii, a to zřejmě mechanicky, protože se „z“ dostalo i do citace v italštině. Filosofii najdeme např. v příspěvku Ladislava Hejdánka a Tomáše Machuly, ostatní vč. Lenky Karfíkové píší „z“. Překvapivé. Jaké je to pojetí jazyka a jaké pojetí filosofie?
Celkový pohled na sestavení čísla
Úvod obstaral tentokrát dobře napsaný článek Karla Šprunka „dějiny použití pojmu...“, který ukazuje, že filosofie byla v křesťanství až do novověku pojmově obrácená ke způsobu vztahování se ke světu – tedy nikoli jako novověká věda, ale jako životní praxe křesťana, zejména v pojetí mnišského ideálu. Filosofie pak v křesťanském prostředí má svůj jasně tradicí formovaný obsah – jednota ve vztahu ke světu a tomu, co svět překračuje. Tato jednota je samozřejmě vedena Duchem a rozum v ní hraje nepopiratelnou roli: v míře, v jakém je možné světu přitakat jako stvoření. Tím se jasně odlišuje od teologie, která má svoji roli v tom, aby bylo pokud možno precizováno to, v co Církev věří a následně to, co Církev učí. Filosofie jako „věda“ se formovala současně s nástupem novověku. Tak tu zaznělo to podstatné – pokud vstupujeme do diskuse o povaze filosofie s „filosofy“, kteří chápou filosofii jinak, pak již musíme mít jasno v tom, že žádná formální filosofická konstrukce ve smyslu nějakého filosofického systému nemůže nahradit vnitřní jednotu myšlení a jednání, která je vlastní křesťanství.
Následuje „sonda“ do myšlení několika českých VIP – křesťanských filosofů. I když by bylo možné představit si jiný výběr a jiné otázky, opět je výsledkem dosti vypovídající kolekce. Shodou okolností začíná liberálním Tomášem Halíkem a končí v myšlení tradičně usazeným Stanislavem Sousedíkem – s dostatečnými kroky stranou, jen J. Sokol zde působí trochu bezradně a jeho nestrukturovaný text, zdá se, může být pro tento set významný právě v ilustraci této polohy.
Článek Klause Müllera začíná u představy „dialogu mezi vírou a věděním“ ze 60. let a je zajímavým svědectvím o tom, jak liberálové, kteří byli ochotni jít ve vyklízení prostoru víry vůči světu velmi daleko, byli sami překvapování tím, že ku podivu netahají v této diskusi za „kratší konec“. I při vší úctě a respektu k mnoha moderním a postmoderním filosofům 20. století musí konstatovat, že křesťanství je nějak neoddělitelně spjato s rozumem v té podobě, jak mu rozumíme v evropské myšlenkové tradici. Přitom opět alespoň rámcově mapuje oblast, ve které docházelo ke kontaktům mezi teismem a křesťanstvím na straně jedné a moderním a postmoderním myšlením na straně druhé.
Článek provádějící nás reáliemi současného amerického a britského filosofování (spíš než filosofie) je opět zajímavou sondou - i když mnohdy zapadající spíše do odstrašujícího pojetí „filosofie náboženství“ – což je téma, které zpravidla nemá s křesťanskou filosofií nic společného. Zato se zde alespoň rámcově dozvíme o polaritě mezi americkými tomisty a liberály a o jakémsi „procesu obrody“, ve kterém si křesťanství znovu nalézá půdu mezi intelektuálními elitami a dokonce i na universitách. Připravuje se tak kontext pro klíčový článek Alvina Plantiga „Rada křesťanským filozofům“. Dá se předpokládat, že z jejich prostředí pochází kontakt na uvedený text. Je sice patrné, že oba autoři - Vlastimil Vohánka a Daniel D. Novotný - jsou mladí a nemají doposud vytvořené některé profesionální návyky, ale to je v jistém smyslu přednost, ve svém přehledu postupují „americky“, tj. nezajímají je zjevně hrátky běžné v evropském akademickém světě, tanečky kolem toho, co je a není korektní atd.
Klíčový text Salve od Alvina Plantiga pochází z r. 1984 – a pro tuto publikaci vyjednala redakce s autorem, že napsal aktuální předmluvu (!). To je skvělé, protože se nabízí, abychom se spolu s autorem podívali na to, jak se za posledních 25 let naše myšlenková elita „držela“ těchto rad, či spíše jak s nimi ve vlastních aktivitách „souzněla“. Zdalipak se zde našlo alespoň za mák sebedůvěry v myšlenkovém založení své vlastní křesťanské pozice, kdo a do jaké míry byl dost silný na to, aby jednoznačně odmítl s křesťanstvím rozporné nároky moderního myšlení, které jsou zcela samozřejmě nastolovány, ale nejsou nijak založeny? Kolik autorů „české teologické školy“ by obstálo alespoň v něčem? Čím je to, že apel vznesený před polovinou osmdesátých let nám připadá navýsost aktuální? Je to apel nadčasový, vychází z toho, na co upozorňoval úvodní Šprunkův článek: totiž křesťan může filosofovat, protože existuje křesťanská filosofie jako žitá jednota rozumu a jednání (křesťana).
Článek Gregora Busse pak má charakter medailonu, ať už je Taylor jakkoli společensky uznávanou osobou, a jeho smysl je tedy třeba vnímat vzhledem ke koncepci časopisu jako takového - je to v Salve běžně užívaná forma. Taylor je společenským vědcem mainstreamu, a to je také dobrá sonda, jen se obávám, že pro většinu čtenářů „nečitelná“, bez potřebného kontextu.
Problém vidím snad jen v posledním článku, a to nikoli proto, že by bylo nutné v celém kontextu čísla s ním nějak vášnivě polemizovat. Šprunk zde nemohl překročit svůj stín. Čtenář snad (kdyby byl náročný?) zde mohl očekávat nějaké sumarizující, aktuální stanovisko, text vycházející přímo z encykliky Benedikta XVI. Fides et ratio nebo z jeho dlouhodobé snahy o zvýraznění role rozumu při zápasu křesťanů o výklad světa, článek více „katolický…“. Ten zde není a Šprunkův text ho nenahrazuje.
Krize metafyzického zakotvení
Jedním z vrcholů celého čísla z pohledu katolické filosofie je tedy Sousedíkův víceméně příležitostný text zaměřený podle otázek redakce, který ovšem dostatečně jasně strukturuje možné cesty myšlení a zároveň jasně preferuje tu, která by měla být sledována. Vztah k „přírodní vědě“, o kterém píše, je přeci především náš vztah ke světu jako předmětu přírodních věd – a jde o mnohé, totiž zda se necháme myšlenkově „ochočit“ a budeme vést diskusi o „světě jako předmětu přírodních věd“ nebo zda si budeme schopni uhájit, že svět, jak je předmětem našeho myšlení, je něčím víc, je universem, stvořením. Zde je naplno pojmenován problém metafyziky jako oboru myšlení, který jsme zanedbali. Pak je třeba vidět, že tu máme problémové okruhy dva: jedním z nich je obtíž, která spočívá pro křesťanskou filosofii v tom, že se musí vážně zabývat redukcí předmětu svého zájmu na předmět přírodních věd (to platí i pro „společenské vědy“ po Weberovi), druhý problémový okruh pak je diskuse s různými filosofickými koncepcemi prezentovanými jako „moderní nebo „postmoderní“.
Není samozřejmě možné si nechat vnutit požadavek, abychom se všemi „filosofy“ diskutovali na „jejich půdě“, se znalostí jejich argumentací. To je z hlediska duševního zdraví i celkové racionality v nakládání s vlastním časem nemožné. Je však třeba po povšechném seznámení „vyhmátnout to podstatné“. Prof. Sousedík jasně deklaruje, že současná doba potřebuje nutně metafyziku – v tom s ním lze zcela souhlasit. To je odpověď na první problémový okruh. Zároveň však je třeba se filosoficky postavit k tomu, co je prezentováno jako současné filosofie (v množném slova smyslu). Mnohé z dnes obdivovaných a adorovaných „děl“ zmizí a během krátké doby je nikdo nebude číst, ale existují tu některé obecné rysy filosofické produkce, které stojí za pozornost. Třeba v tom, že do extrému dotahují některé prvky půdorysu evropského myšlení, že v něčem reflektují „společnost bez Boha“, vztahy a dynamiku osoby, nebo - to nemůžeme vyloučit - otevírají něco zcela nového, zejména ve vztahu k porozumění dynamiky myšlení, ne-statičnosti světa. atd.
K Sousedíkovu důrazu na metafyziku bych proto dodal ještě jeden důraz - bez toho, abychom se nechali příliš vtáhnout do beznadějných bažin, je třeba vytěžit ze současné podoby evropského myšlení co nejvíc pro filosofickou analýzu stvoření, společenských institucí, jazyka, způsobu, jak spolu žijeme etc. Naši vlastní, křesťanskou, katolickou – tedy obecnou analýzu. To zde totiž nezaznělo, katolická filosofie je filosofie obecná.
Důvod si poplakat
Jako obvykle nad časopisem Salve i tady je důvod si poplakat, opět z výtvarného doprovodu (ilustrací) a článku o nich. Zdá se, že jediné, co nejde úplně zkazit, jsou faksimile not (Salve 2/08). Zde nejde ani o výtvarný doprovod, ani o reportáž, ani o ilustrace, a pokud, tak k článku, který nemá v čísle žádné opodstatnění. Kontrastní bílo-černočerná fotografie ženy s výrazným dekoltem, jediným akcentem v šedích, fotografie starého muže a jeho nezřetelně se zrcadlícího obrysu tváře, designová fotografie vedle reportážních obrázků z nějakého křtu nebo snad seance… ano, kde kdo rozeznává reálie sv. Salvátora, další významový odkaz v přetíženém souboru, a to vše ještě jako představení sochařského díla…? Až příliš „ženský“ rukopis vršení „hezkých“ motivů. Následuje naše nepřekvapivá konstatace: příliš mnoho psů - zajícova smrt.
Redakce časopisu zraje – prochází si poctivě řeholí myšlení o světě – ale výtvarného myšlení jako by se to netýkalo.
Snad by Salve spíš slušel v jeho současném myšlenkovém rozpoložení ikonoklasmus?
Redakční dovětek: Po uzávěrce jsme obdrželi články uveřejněné jako dodatek k tomuto číslu na webu Salve. K nim se Trivium vrátí případně samostatně.