Papež Benedikt XVI. v Praze a encyklika Caritas in veritate

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Encyklika Láska v pravdě je skvělým krokem myslitele, strategickým krokem, i když je zde mnohé jen naznačeno, otevřeno. Článek se snaží ukázat směr, kudy se dají některé teze encykliky domýšlet a rozvíjet.
Číslo: 

Jistě že jsem měl radost z toho vcelku poklidného zástupu, který se pomalu sunul na místo chystané mše sv. v očekávání papežova příjezdu, ale zároveň mi Benedikta byli líto. Tolik času, stráveného diplomatickými ornamenty, tolik sil, taková řehole… a přitom by měl právě tenhle papež především psát.
Je to zřejmé mimo jiné i z dokumentu, na kterém ještě ani neoschnul inkoust, z encykliky Láska v pravdě. Láska v pravdě je jen jiný výraz pro filosofii, jak jí rozumíme v širokém kontextu celistvosti vlastního postoje – a o takové jednotě papež v encyklice mluví. Člověka svádí citovat celé pasáže, zejména z úvodních částí, které nesou pečeť pera myslitele, stratéga. Pokusím se ukázat, že i jen náhodný výběr postřehů o aktualitě celého textu (na víc si tento článek nedělá ambice) ukazuje na naprostou výjimečnost a mnohostrannost intelektuálního zaměření tohoto papeže, že se tedy nejedná o nějaké vnější „okouzlení“ jeho osobností.
Samozřejmý je odkaz na encykliku Deus caritas est, která postavila jako ústřední pojem lásku, pro mnohé překvapivě – a nyní se (také poměrně překvapivě) od této encykliky neodvíjí přímo, ale v rámci výkladu encykliky Populorum progressio a některých názorů na údajný „zásadní“ význam II. vatikánského koncilu. Papež jednoznačně formuluje svůj postoj: existuje jen jedna tradice, ale je dynamická a některé věci je třeba stále znovu a znovu vykládat – v jednotě magisteria, ale se zřetelem k aktuální konstelaci. Papež bere „vítr z plachet všem, kteří si pro sebe uzurpovali pojem „progres“, a láskyplně ho rozpouští ve výkladu lásky k pravdě a pravdy v lásce. Po této encyklice „progresistům“ v jejich východiscích nezbývá kámen na kameni.
Rozvoji (pokroku) je třeba správně rozumět – a pak je možné mu přitakat – a progres má dva jasně pojmenované aspekty. Hned na samém začátku, v prvních větách je zmíněn první, podstatný rozměr rozvoje lidské osobnosti – totiž každý člověk je povolán k lásce a pravdě, a v kontextu (i dále, např. část 7) je zřejmé, že toto povolání je jednotné v lásce a pravdě, ale individuální podle podmínek, ve kterých máme o lásce v pravdě svědčit („Každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má“- to je hned pátá věta encykliky). Co může v rámci tohoto svědectví udělat každý jednotlivě, je v jistém smyslu nenahraditelné. První a zásadní naplnění rozvoje lidské osobnosti je tedy „být sám sebou“ – v lásce a pravdě. V takovém případě nejsme „náhodní a nahraditelní“, ale máme před sebou připravenou cestu, kterou máme v lásce a pravdě hledat, ptát se na ni. To je první rovina otázky po rozvoji, neméně důležitá než ta druhá, které je pochopitelně věnována mnohem větší část textu. Jde v ní o rozvoj lidstva jako celku – a pak platí totéž: máme být spolu v lásce a pravdě, tedy musíme společně pravdu hledat, nalézat a „vyslovovat“ ve světle lásky, atd. Jsme k tomu společně povoláni – a svoje svědectví lásce a pravdě vydáváme přímo i skrze nejrůznější vrstvy společenských institucí – to je cesta rozvoje. Pro sebe i společně hlásat to, co je láska v pravdě.
„Progres“, rozvoj tedy není žádný „samovolný proces“, je to výsledek našeho snažení v lásce a pravdě, a je třeba nezaměňovat takto chápaný rozvoj (toho, co je naplněním našeho poslání) s procesy ve světě, které jsou nějak sledovány skrze „technicky“ dostupné měření a které jsou vyjadřovány pomocí formulace „společenských trendů“ jako očekávaných trajektorií „vývoje“ chápaného pseudohodnotově jako „pokrok“. Jakékoli podobné náhražky se snadno identifikují podle toho, že nemají obě výše zmíněné polohy, jakési „nohy“, na kterých skutečný „progres“, rozvoj stojí. Setkáváme se opakovaně s tím, že se „pokrok“ nadřazuje nad člověka, někdo se cítí oprávněn nastolit takový stav, který je podle něj „pokrokový“, tedy konat dobro proti vůli těch, kterých se to týká, vnucuje druhým obrazy toho, jak má vypadat budoucnost. Ale o budoucnosti tu není řeči: budoucnost spočívá v lásce a pravdě a v naší odpovědnosti za to, abychom žili v této výzvě.
„Progres“, rozvoj člověka a lidské společnosti také není nějaký samovolný úpadek, papež jednoznačně odmítá představy o ideálu „původního stavu přirozenosti“, stále více omezovaného člověka spoutávajícími společenskými formami a přetvářkou. I když dnes nám tato varianta nemusí připadat jako aktuální (Rousseaua málokdo čte a zná), není od věci to připomenout. Člověk nemá důvod se vracet ke stavu, který někdy byl, protože má před sebou možnost celistvého, vnitřně integrálního rozvoje.
Papežovo přitakání lidskému rozvoji je cele zaměřeno na obhajobu tradice, nelze tu mluvit o nějakých „předělech“, to se výslovně týká pontifikátu Pavla VI. a II. vatikánského koncilu. Už to by mohlo být dosti významné. Je třeba se ale podívat ještě hlouběji.
II.
Benedikt ukazuje zásadní krok, který může posunout myšlení o pravdě z mrtvého bodu. Ještě v řezenské přednášce se snaží apelovat na ty, kteří „myslí“ profesionálně, na akademické půdě klade intelektuálům na srdce, aby se nebáli toho, že by se intelekt musel vzdát nároku na pravdu s velkým písmenem, varuje před relativizací, před postmoderním pojetím „paralelní pravdy“, ztracené ve víru jiných, vždy nějak specifických „pravd“.
V tomto smyslu bylo množné řezenskou přednášku kritizovat, protože akademická půda neposkytuje to podstatné, není předpoklad, že by se něco podstatného mělo proměnit v rámci současné podoby vysokoškolské praxe, uzavřené do své vlastní produkce. Je třeba začít se širším základem, je třeba ukázat, co stálo na počátku. Současný stav myšlení je (včetně převážné většiny akademické produkce) obrazem toho, jaká byla zvolena východiska, k jaké redukci při myšlení došlo.
Každé myšlení musí být metafyzicky založeno – a popření těchto základů má také metafyzický rys – který nutně vede k resignaci na pravdu samu. Benedikt ukazuje v této encyklice, že Pravda a Láska jsou neoddělitelně spojeny. Dá se to dobře použít pro ty, kteří v souladu s jednou větví moderní filosofie zvýrazňují vztah - nejde tu o vztah k něčemu konkrétnímu, k nějaké jednotlivině, reálii. Bůh je pravda a láska a jsme-li stvořeni k jeho obrazu, pak naše otázky týkající se bytí (a toho, jak o něm mluvit) jsou otázky na pravdu v lásce. A stejný argument platí i pro rozšířené hermeneutické myšlení – protože vztah pravdy a lásky jako základní formativní prvek musí být brán v úvahu při každém pokusu prolomit hermeneutický kruh.
Pro ty, kdo nejsou na moderní filosofickém myšlení závislí nijak přímo, pak je tento základ akceptovatelný „samozřejmě“ - protože pokud by předmětem našeho zájmu měl být „svět“ bez vztahů, pak jde o zjevnou redukci. Jde o krok, který může napomoci překonat transcendentní barieru: až příliš hluboko je v myšlení mnohých zakotvena představa, že žijeme ve světě ve své povaze biologickém, a k tomu, co nás přesahuje, se dostáváme nějakým „mimořádným vzepětím“. Transcendence však nemůže být základem pro nic trvalého, komunikativního – může být a v současném pojetí je „jen“ individuálním vzmachem, který koneckonců jen zvýrazňuje nekomunikativnost toho, co je nejdůležitější. Tuto redukci Benedikt překonává. Začínáme přeci jinak, než nějakým vzmachem. Právě neoddělitelné spojení pravdy a lásky nás provází od počátku našeho myšlení – nebo může provázet, a to je ve své povaze něčím zakládajícím, něčím, co nás od počátku přesahuje, je to danost, kterou můžeme chápat jako dar, je to zjevný základ, který přesahuje svět, jakkoli je svět primárním předmětem našeho zájmu. Transcendence jako přesah by nemohla být komunikativní, kdyby nám něco z toho, proč je vůbec možná, nebylo „vlastní“, kdyby to nebylo metafyzicky založené.
III.
Pravda v lásce jako základní motiv a téma tak daleko přesahuje rámec této encykliky a její hlavní kontext, opakovaně se vztahující k interpretaci období poloviny minulého století. Význam tohoto interpretačního rámce jsme ukázali a ocenili. Encyklika má jasný kontext a deklarovaný cíl. Ale její základní myšlenka je širší a můžeme jen litovat, že byla rozpracována tak, aby si v ní „každá našel svoje“, že byla rozpracována „jen pastoračně“. Právě tato encyklika mohla mít ještě druhý akcent, který by zvýraznil souvislosti filosofické, metafyzické.
Pravda v lásce tak, jak ji Benedikt ukazuje v prvních kapitolách encykliky, je především poukaz na metafyzické založení nás samých a našeho myšlení. A stejně tak, jako nejde popřít hodnotové určení našeho jednání a ukotvení našich vztahů v metafyzicky pojaté lásce, tak také nelze upřít našemu myšlení poslední úběžník, který sice nemáme k dispozici, ale který nelze zpochybnit.
Pravda v lásce je tak odkaz na to, abychom znovu promýšleli svět – ale nikoli už jenom tak, jak tomu bylo v řezenské přednášce, z pozice intelektuálů, jejichž platformou je akademická půda, zdánlivě se nabízející pro „čisté myšlení“. Akademická půda přeci dnes naopak svoji čistotu vztahuje k redukovanému „světu“, popření metafyziky byla a je jedna ze základních podmínek pro „vědecké“ myšlení světa. Jde o výzvu, abychom svět promýšleli v důvěře ve smysl věcí a v důvěře, že svým rozumem nemusíme bloudit. Můžeme být nejistí, víme, že ve všem jsme omezeni svou konečností, v myšlení obzvlášť. Ale neznamená to, že by se rozum musel spokojit s parciálními „poznatky“, že by měl resignovat na pravdu jako poslední instanci.
Svět nám není lhostejný – pokud to připustíme, musíme vzít v úvahu to, co z takového východiska vyplývá – můžeme se k němu vztahovat (i ve svém myšlení) tak, že se budeme snažit tuto ne-lhostejnost fenomenologicky „uzávorkovávat“, metodicky se jí „zbavovat“, a nebo ji jen opomíjet nebo potlačovat. Ale připustíme-li, že ve vztahu ke světu „o něco jde“, pak je tu jasná odpověď: jde o pravdu a lásku a o to, abychom neprohospodařili to, co jsme dostali, abychom pojmenovali to, co být pojmenováno má, abychom ukázali souvislosti, které v rámci tohoto půdorysu pravdy a lásky pojmenovat a ukázat (nepochybně) jdou.
Pro všechny ty, kdo se v opojení „vítězstvím“ liberalismu v polovině minulého století cítili být především vykladači a hermeneutiky, pro všechny ty, kteří si ze svého „vykladačství světa“ udělali společenskou roli, to není dobrá zpráva. Mohou ještě nějaký čas obhajovat svoji metodu, která je vždy jen parazitováním na smyslu, který jsme zdědili od našich předchůdců, od těch, kteří ještě mysleli s více či méně jasným metafyzickým základem. Ale doba, ve které žijeme z energie vytvářené destrukcí, pomalu končí. Ještě nějakou dobu je možné využívat to, co vymysleli naši předkové jako materiál, který se dá negovat, dialekticky rozžvýkávat, ještě je to pro mnohé perspektivní. Ale už jsme účastníky něčeho jiného, a jestli Bůh dá, tak se všichni skeptici pravdy mohou za pár desetiletí divit.
Pravda a láska nemusí jen vítězit nad lží a nenávistí, dokonce lze říci, že to zcela jistě nebude takto přímočaré: je to také na nás, pravda a lásky v osobě Ježíše Krista je především cestou: a Evangelium zvýrazňuje, že je to „ta“ cesta, „ta“ pravda. Ne „nějaké“ pravdy a „nějaké“ cesty.
Základní otázka, kterou si máme klást a na kterou máme v lásce odpovídat, je „co máme dělat“, a je rolí rozumu, aby nás k odpovědi na takovou otázku provázel, aby nám ukazoval, co je možné, a v rámci možného nás pak vedl dál. Ne nadarmo je logistika odvozená od „logu“ – čím víc budeme schopni strukturovat svoje myšlení v souladu s metafyzickým rámcem, který nám dává láska v pravdě, tím se dostaneme dál, tím lépe budeme schopni překonávat překážky podružných otázek a také tím lépe se budeme schopni vyrovnat s tím, co se pokouší nás svést na cesty nepravé, které nejsou založeny v tomto půdorysu.
IV.
Vraťme se ještě jednou k úvodu:
Hned na samém začátku, v prvních větách je zmíněn první, podstatný rozměr rozvoje lidské osobnosti – totiž každý člověk je povolán k lásce a pravdě, a je zřejmé, že toto povolání je jednotné v lásce a pravdě, ale individuální podle podmínek, ve kterých máme o lásce v pravdě svědčit („Každý nalézá své dobro, když přijme plán, který s ním Bůh má“).
Naše přemýšlení o Cestě, Pravdě a Lásce není přemýšlením ztracence, který může mít to štěstí a náhodně tahá los z kola štěstěny: to je mylný obraz který je třeba odmítnout v malém i velkém: v detailech našich životů i v tom, jak rozumíme světu. O světě leccos víme – z příslibů Království, které přijde, i z Apokalypsy. Nevíme dne ani hodiny, ale víme také, že je pro nás pro každého připravena cesta. Veškerá nejistota pramení z nedůvěry a jistota z důvěry. Důvěra je naše nevědomé přitakání k tomu, že svět je založen v pravdě a lásce, a nejistota je, v tom, že pochybujeme o dostupnosti lásky a pravdy pro nás samé, teď a tady, kdy se nám jeví cokoli pevného až příliš vzdálené, kdy jsme zkoušeni, kdy nevidíme smysl toho všeho, co se odehrává okolo nás a s námi.
Intelektuální dilema spočívá v tom, jak jednat: uvědomujeme si, že nikdy nebudu mít dostatek podkladů pro „správné“ rozhodnutí, ale přesto se snažíme získat přiměřenou orientaci a v dané situaci rozhodnout. Ale neresignuji na promýšlení souvislostí, neresignuji. Proč? Protože jsme v hloubi duše přesvědčeni, že tato struktura je správné, odpovídá povaze světa. Ale nedovedeme tuto pozici hájit, nechali jsme si zvnějšku vnutit představu, podle které lze vše „konstruovat“ – tedy stanovit podmínky a v nich provést všechny potřebné analýzy a výpočty tak, aby výsledek (naše jednání) směřoval k předem určenému cíli. A stejně tak (technologicky) pak přemýšlíme o sobě, jako bychom to byli my, kdo „si“ určuje cíl. Míjíme se s čímsi podstatným a končíme v pasti: nikdy nic nedomyslíme do konce (abychom byli jako Bůh) a na druhé straně je past iracionality, která nám připadá nedůstojná, která je sociálně destrukční, protože pak nejsme schopni o svém jednání mluvit s druhými.
Je třeba se vrátit a začít tak, jak nás Benedikt vybízí: je přeci samozřejmé, že promýšlíme svět okolo sebe jen tak, jak se nám otevírá, nemusíme, ba nesmíme se nechat zahltit paradoxy myšlení. Musíme se nechat vést pravdou – tedy důvěřovat, že i to, co jsem právě stačil promyslet, dává obraz světa, který má smysl, dává obraz světa, ve kterém se mohu rozhodovat a autenticky svědčit o pravdě a lásce. Pravda není nějaká věta z knihy, není to nějaká rozbalitelná „šroubovice DNA“, nic lineárního. Právě v tomto smyslu je možné, že si navzájem rozumí lidé, jejichž znalosti jsou zcela jiného rozsahu, založení.
Benedikt nasměroval encykliku Láska v pravdě především tam, kde cítí největší deficit – k tématu, jež hrozilo vnitřním svárem v Církvi, a výrazně tím přispěl k tomu, že se tato potenciální „trhlina v myšlení“ o Církvi již dále nemusí šířit. Doufejme, že se k tomuto tématu ještě vrátí, třeba i v některé ze zde načrtnutých perspektiv. V každém případě ale je i na těch, kdo se zabývají myšlením, aby tuto inspiraci a podnět vzali vážně. Velmi se těším na reflexe této encykliky v českém prostředí.