Benedikt XVI., řezenská přednáška, universita a universum

Na papežovu přednášku u nás reagovali ti, kdo byli nějak přímo angažováni: Tomáš Halík, který polemizuje proti vazbě křesťanství na určitý typ řeckého myšlení, a Stanislav Sousedík se svým zájmem o Duns Scota. Kromě toho, že se v souvislosti s ní diskutovalo o islámu, ale příliš reflektována nebyla. Pokoušíme se to napravit alespoň krátkým článkem.

Benedikt ve své přednášce obhajuje vazbu křesťanství na řecké myšlení, na Logos, a obhajuje ji proti třem typům dehelenizace. První dehelenizační vlnu přinesl podle papeže protestantismus, pokusy navrátit se k „prvotní obci“, druhou pak liberální teologie. Ta už se vysvětluje složitěji – víra je v novověku chápána jako projev v podstatě od světa oddělené individuální „sféry“ uvnitř člověka, řekněme duše, přitom racionální svět leží mimo a tyto dva světy se setkávají v člověku samém. Mluvit o víře tedy z povahy věcí musí být z hlediska světa iracionální. Tyto dvě vlny jsou sice významné, ale tou první se papež nezabývá a druhou si nechme na později. Podstatná je v prvním plánu třetí, probíhající vlna, motivovaná zcela jinak, z východisek pseudo-teologických. Tady na papežův argument odmítavě reagovali někteří liberálové v Církvi, to je rovina veřejné reflexe, která jediná významně přesáhla mediální téma „urážka islámu“.

Zkusme si ji popsat: Západní křesťanství se prý provinilo tím, že provedlo velmi silnou inkulturaci evangelia řeckým myšlením. A máme-li být nyní opravdu otevřeni v dialogu, tak je správnou cestou, aby si různé národy a tedy různé kultury „inkulturovaly“ evangelium po svém, bez zátěže, která spočívá v strnulém (a mrtvém) teologickém fundamentu, který je (díky řeckému pojetí slova jako pojmu) již v Evropě na katolické křesťanství „nabalen“.
Právě tuhle polohu papež jasně pojmenovává a jednoznačně odmítá. A právě tady potřebuje přirovnání, které vzbudilo tolik rozruchu: ano, je to jedině křesťanství, a křesťanství ve své vazbě na řecké myšlení, které uvažuje Boha v takovém (metafyzickém) rámci, který je zakládající pro racionální myšlení světa. Jinak řečeno – stačí se podívat na tak zdánlivě blízkou kulturu, jakou je islám, a můžeme ukázat, jak pojetí Boha jako iracionálního suveréna vede ke ztrátě založení lidského světa jako světa hodnot. Tedy jako světa, kde by se o hodnotách dalo společně mluvit, dobírat se jich. Papežovi tu přeci vůbec nešlo o islám. Chtěl poukázat na nesamozřejmou křesťansko-helénskou strukturu světa, ve které, přeneseně řečeno, jsou dobro, pravda a krása doslova synonymy, jen jinými výrazy pro bytí samo, pro to, co pramení z Boha a co je garantováno Bohem. Jakékoli „slabší“ založení radostné zvěsti je de facto jejím zkomolením, zatemněním. Bůh se za nás vydal, ale nikoli v náhodném, ničím nezaloženém světě. Tento akt má svůj skutečný smysl právě na pozadí Logos světa, na pozadí, které dává a zároveň pro nás otevírá Bůh sám.

Tohle je krásné vyjádření důvěry v dílo Boží, které, pokud vím, nebylo dosud u nás dostatečně vnímáno a oceněno. Není snad nutné polemizovat s těmi, kdo vidí budoucnost křesťanství v nových a nových „inkulturacích“ jakéhosi „jádra“ křesťanství – samozřejmě s tím, že oni sami nejlépe ví, co je tímhle jádrem. Spíš je třeba podívat se na druhou stranu, ke druhé vlně dehelenizace, jak ji papež popisuje, a ke způsobu, jakým ji chce překonat.

Papež správně interpretuje moderní evropské myšlení jako myšlení rozdvojené. Rozdvojené mezi Descarta – idealistu na straně jedné (věda směřuje k pochopení světa, k porozumění jeho zákonům, jeho zakládajícího Logos) a v protikladu k tomu pragmatické zaměření vědy k technice, k mechanismům ovládání předmětů světa. V této konstelaci „vědeckého názoru na svět“ je najednou třeba obhajovat víru (která toto myšlení spolukonstituovala), resp. je třeba obhajovat soulad mezi rozumem a vírou. Proč? Jako by něco v amalgámu tohoto idealisticko- pragmatického myšlení bylo samo v nesouladu s rozumem!
Tak daleko ale papež nejde - a právě zde se jeho argumentace stává málo zřetelná. V čem tedy spočívá jeho víra v budoucnost rozumného? Schizofrenní věda ze své zmotané povahy takovouto perspektivu rozumného jako společného základu vědy a víry nevidí, to spíš jednotlivci – věřící vědci zpravidla v půdorysu spíše „osobního“, individuálního, argumentují tím, že jim víra nijak nepřekáží v tom „provozovat vědu“ jako kdokoli jiný. Ale to je málo. Vždyť je-li cílem ukázat význam rozumnosti, je třeba se nejprve ptát na to, co to rozumnost je. Papež se pochopitelně snaží dostat víru zpět do takového vztahu s vědou, aby to odpovídalo lidské přirozenosti. Ale postačí nám spoléhat na to, že „vědecký étos je nositelem vůle poslouchat pravdu“?

Domnívám se že nikoli, neboť současná věda je stále více nesena pragmatickou objednávkou, je ve většině „jen“nástrojem techniky a manipulací. Se svým descartovským základem také již žije v jakési „rozluce od stolu a lože“, vůbec přeci není třeba se ptát „proč“ (resp. jak je to se světem). Vědě stačí, že zjistí souvislost, což umožní ovládat „jak“ výsledku. Nad žádnou otázkou není třeba řešit dilemata, jinak řečeno není proč a na co se ptát. A pak tedy ani není třeba hledat odpověď, neboť jedinou legitimní otázkou zůstala otázka „jak“, vztažená k dosažení těch či oněch cílů.
V pozadí za vědeckou prací už přeci dávno není představa „světa“, světa, který „nějak je“, předmětem konkrétní práce vědce už je a nebo může být stejně iracionální svět jako je svět onoho učeného Peršana, jehož Bůh není vázán ničím, ani pravdou, ani morálkou, ani sám sebou. Je pak ještě možné spoléhat se na universitu jako subjekt, jako prostor akademické svobody, kde právě posledním tématem je dobro, pravda a krása, tedy bytí?

Pokud ano, jak by potom musela universita vypadat, jak by se musela změnit? Co by se muselo stát, aby se společenské vědy opět staly skutečně společenskými, kladly otevřené otázky a přestaly zaměňovat svůj původní předmět (kulturu) za nějakou oblast „naturální reality“?
Myslím, že tohle je jediné, v čem se projev Benedikta XVI. na řezenské universitě jeví jako příliš optimistický. Jeho jednoznačné napření k pravdě světa je možné sdílet. Jeho spoléhání se na universitu jako typicky západní instituci spojenou s hledáním pravdy a s diskusí o tom, co je správné – je ale podle mne těžko udržitelné.
Diskusi o tom, co je obsahem pojmu správnost, je třeba začít znovu, zeširoka, je třeba se přitom vyhnout pastem moderní vědy, která z helénského myšlení (jak o něm mluví papež) už používá jen redukci, provedenou Descartem, redukci universa na sumu předmětů (předmětů výzkumu, pro které „platí přírodní záklony“). Spíš než k universitě je třeba se vrátit k tomu, aby se předmětem našeho zájmu znovu stalo Universum, celek, jehož jsme součástí. Je třeba, abychom se dokázali oprostit od redukce, se kterou „vědy“ vytvářejí manipulativní nástroje (myšlení i jednání), o jejichž rozumnosti pak nejsme schopni mluvit, na jejichž rozumnost se nedovedeme ptát. Představa, že takový proces proběhne na akademické půdě a „zevnitř“ a navzdory procesům, které tam probíhají, se mi jeví jako… nerozumná, tedy nedostatečně zargumentovaná.

Poselství papeže určené intelektuálům je třeba nebrat na lehkou váhu, protože je zároveň v jistém smyslu návrhem řešení pro to, jak překonat leckteré rozpory uvnitř Církve: Je nesporné, že na počátku bylo slovo – Logos a to zakládající slovo v řeckém smyslu, alespoň by to mělo být jasné pro ty, kteří berou evangelia vážně. Bez ohledu na to, co se z tohoto tvrzení vykouzlí tou či onou analýzou, hermeneutikou nebo jazykovou hrou. Je nesporné, že slovo je třeba brát vážně. Slovo se vztahuje k pravdě, kráse a dobru, a tak se i my můžeme vztahovat k tomu, co nás přesahuje. To je v pravém slova smyslu metafyzika, základ, na kterém se dá stavět.
Člověk ví o pravdě a kráse, ví o bytí; ale nikdy nemá pravdu a krásu ani své bytí ve své moci, nikdy není jejím vládcem: proto filosof a ne sofista. Může se jen ptát a hledat odpovědi na to, co je dobré a jak má co být. Jak by to mohlo být jinak, když Spasitel a Král, ten, který zachránil svět, ve světě skončil zbitý, všemi opuštěný, bezmocně umírající?

Ale Kristus vstal z mrtvých a my se můžeme ptát „jak to je se světem“, protože víme, že vše se ukáže na konci věků, a vůbec nepůjde o nějakou poslední definitivní hermeneutiku. Máme svůj otevřený prostor svobody – na druhou stranu věci jsou tak, jak jsou, a my se na ně můžeme ptát s důvěrou. Můžeme hledat cestu, jak se k nim dobírat slovy – spolu s druhými. Tohle vše je ale třeba znovu založit, očistit od balastu, nově otevřít. Nejen v rámci universit.