Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla

Část “Religioza“ v uvedeném výběru představuje jen menší část knihy – cca 150 stran, ale i tak je možné si udělat obrázek o tom, jak významný byl Karel myslitel. I když se může na první pohled jevit „jen“ jako jeden z „integrálních“ katolíků své doby, který na rozdíl od Bloy a Floriána nemluvil sprostě a „jadrně“, naopak kultivovaně.
Karel věnuje, zejména před válkou a za války, velkou pozornost tomu, co je to identita Církve a řekli bychom „eklesiologickým“ tématům vůbec. Církev si dovede představit opět „v katakombách“, dovede si ji představit ve vazbě na zcela jiné kultury než tradiční Římskou (evropskou). Ale jedním si je jist: brány pekelné ji nepřemohou. Právě proto jako integrální katolík prorokuje (píše o tom, že si dovede představit) již před válkou bohoslužby v národních jazycích, ztrátu mnoha z výsad, které byly s postavením v Církvi spojeny atd.
Karel velmi realisticky uvažuje o tom, co všechno si sebou Církev může vzít do „záchranného člunu“ v blížící se situaci katastrofy, ztroskotání existujících pořádků světa.
Jeho motivy pro takové uvažování byly přitom zjevně všechno jen ne modernistické: Karel předpovídá otevřený konflikt Církve se světem, protože svět směřuje k proti-Církevnímu postoji. Vidí, že Církev ve světě nemůže nalézt spojence ani napravo, ani nalevo, tváří v tvář německému Nacismu a sovětskému komunismu je sdostatek kritický vůči liberálním státům, které ze svých občanů vychovávají nezodpovědné, nedospělé, manipulovatelné figurky. Klíčové se mi v tom jeví jeho rozbor vlivu Jiráska na české národní myšlení - ne podle skutečnosti, ale podle iluzí se “vytváří“ mínění lidu a tedy podle iluzí se také rozhoduje…
Karel není smutný z toho, že nevidí cestu, jak dosáhnout znovu stavu středověké universality - nepodléhá nástraze takové intelektuální pasti, zcela katolicky „zůstává v důvěře“, že Bůh (Duch) je pánem dějin.
Ale nedokáže toto téma dotáhnout „do konce“, postavit se do dostatečného odstupu. Svět ho do sebe vtáhne – nejdřív v „revoluční odboji“ proti Němcům a pak v osudu vyhnance – byť žil po r. 1948 u svých příbuzných v Rakousku. Po válce už se eklesiologickými tématy tolik nezabývá, alespoň to můžeme soudit podle výběru uveřejněného v cit. knize. V atmosféře mocenské polarity studené války pro něj bylo zjevně těžké nalézt komunikativní formy, navázat vztah se čtenářem – a právě tady se ukázalo jako nevýhoda, že nedokázal jako Florian „chrlit“ svoji produkci bez závislosti na tom, jaká je vnější odezva.
Přesto však tu můžeme nalézt text, který je „klíčový“ a dává nám znovu pohlédnout na jeho názory na Církev. Byl publikován ve Studiích XXI v r. 1970, jmenuje se Kapitola skoro naléhavá a pro výběr byl opatřen podtitulem (Ještě o apokalyptismu). Karel zde nalézá jasný argument proti těm liberálním katolíkům, kteří by chtěli po II. vatikánském koncilu Církev přizpůsobit „době“. Říká jim „novotáři“ a snaží se jim porozumět, vyložit, čím jsou vedeni: oni věří všemu, co se naučili v sociologiích a přírodních vědách o člověku a vývoji společnosti, a předpokládají, že člověk se nutně stane plešatým, bezzubým a pilulkami živeným Homo technicus. Chápou tedy svůj úkol takto: jak uzpůsobit katolicismus pro takovou společnost plně naprogramovaných humidů? Novotář se neptá, jak obstojí nová společnost před sudidly katolicismu, před Bohem. Nepočítá s ním. Ptá se, jak obstojí katolicismus v nové společnosti. A proto, aby někdy v budoucnu obstála, je ochoten nyní okolo sebe bořit to, co překáží. Karel však namítá: musíme hlásat, že nevíme dne ani hodiny, a právě proto to, co se děje se společností – že se stává předmětem inženýrských experimentů – se nesmí stát s Církví.
Výhodou Karla je, že dokáže ukázat „novotáře“ jako člověka, který má pozitivní (byť zcela praštěný) cíl, který „věří tomu, co dělá“. Vyhýbá se tak problémovému postoji těch, kdo u druhých hledají negativní motivace, záměrnou snahu škodit Církvi. Jistě tací být mohou – ale rozhodně nevyděláme na tom, když budeme dělit lidi v nějaké černobílé škále. Jediná cesta je pojmenovat to, co kdo dělá, ukázat souvislosti – a vše ostatní nechat Bohu. Neboť on přijde, jen nevíme kdy, a jde o to, aby nás nezastihl nepřipravené – třeba uprostřed té nutné, úvodní destruktivní fáze nějakého úžasného společenského projektu „skvělé budoucnosti“.
On přijde – a nemělo by to být uprostřed našich planých diskusí o umírající církvi. V roce 1970, v těžké době po okupaci, kdy se zejména v prostředí katolicismu u nás „zase zatahovalo“, se Karel nerozpakuje opakovat vše podstatné ze svých integrálně katolických východisek. A zůstává přitom sám sebou – nepotřebuje mluvit o stádech hovad, jak by to učinil Florian. Karel je přesvědčen o tom, že má smysl mluvit s druhými – ne jen proto, aby byla vyslovena pravda (ve florianovském duchu), ale proto, aby byly ukázány souvislosti světa. Do poslední chvíle žije v přesvědčení, že je možné o věcech světa a také věcech Církve mluvit jeden k druhému, společně, že se lze dobírat pravdy, že ona upadlá řeč jiráskovské společenské manipulace nemůže a nesmí zůstat nepojmenována, neukázána taková, jaká jest.