Redakci Trivia blízký časopis Možnost začal vycházet již na začátku osmdesátých let a po několika metamorfózách je nyní vydáván jako časopis internetový, ale v tradičním, graficky provedeném tisknutelném formátu 20,5 x 19,5 cm většinou i s ilustračními grafikami nebo fotografiemi. Jde o časopis zaměřený více literárně, který měl kdysi svůj vzor v Demlových Šlépějích. Přinášíme ukázku z chystaného čísla 122.

Tři věty Josefovy
Klíčem k mnohému je naše tělesnost, a právě z vlastní zkušenosti pohybu a postoje vyplynula formulace „Tří vět Josefových“.

Formativní zkušenost, které mě vedla ke vyslovení „První věty Josefovy“, vznikla z čisté radosti, když jsem na horách probíhal pohyblivá suťoviska.
Labilním suťovým polem jde jen ztěží procházet, nejde odhadnout, který kámen váhu člověka unese a který se pod ním pohne, skulí. Takové suťovisko jde ale překonat „dynamicky“, jde ho přeběhnout. To vyžaduje najít si správný směr pohybu, mírně šikmo dolů napříč labilními kameny, které pod nohama uhýbají, propadají, ale vždy je možné se na nich alespoň trochu odrazit a nebo naopak došlápnout, opřít tak, aby to stačilo ke koordinaci dalšího vlastního pohybu. Celý splaz kamenů je občas v hřmotném pohybu a na vrcholu vší té nejistoty se pohybuje člověk – cílevědomě, z jedné strany kamenné laviny na druhou.
Jde o silný tělesný zážitek pohybu, ale nejen to.
Základem přístupu ke světu je lehkost, hravost, vědomí, že chci-li určovat směr, nesmím předem plánovat a ovládat každý krok. Slova zrazují, neunesou tíhu toho, co chce člověk vyjádřit, stahují ho dolů, nejsou pro jeho řeč dostatečnou oporou. Nemá smysl snažit se dokonale ovládat slova, to je marnost. Nechte slova přicházet – a volte je až v situaci, ve které je vaše řeč jistá ve své aktualitě, a přitom nezabezpečená, bez frází a osvědčených postupů.

„Druhá věta Josefova“ vychází ze zkušenosti pohybu v jeskyni. Pokud se člověk souká, protahuje, plazí, popolézá atd., vykonává nesčetně pohybů, které nejsou rutinní chůzí, které nejsou zatížené samozřejmostí. Musí mít sílu, ale ne proto, aby ji vynakládal zbytečně. Každý pohyb má svůj smysl, tak jako v tanci – a každý zbytečný pohyb zatěžuje, je balastem života. Člověk se může ve světě pohybovat jako „ryba ve vodě“, ale nesmí chtít vítězit silou a nemá dělat pohyby, které jen demonstrují převahu jeho síly v dané situaci. A tanec, ten není zbytečným pohybem, ten už vůbec ne.
Stejné je to s myšlením, řečí. Dej Bože, abych říkal to, co říkat mám, a smlčel to, co není k vyslovení, a abych dal své řeči prostor pro to, aby se radovala v tanci zdánlivě neúčelném.

„Třetí věta Josefova“ vychází ze zkušenosti z potápění s dýchacím přístrojem. Když se člověk ponoří dost hluboko, aby ztratil vizuální kontakt s hladinou, dostane se do stavu bezčasí, beztíže, neví, kde je dole a nahoře, celý svět se mu stane průsvitným amorfním prostředím zcela se nabízejícím jeho chtění. Může s minimem úsilí cokoli (kamkoli). Jen jednu věc musí – sledovat hodinky a tlakoměr, protože v tomhle světě je na výpůjčku, nesmí se příliš vzdálit a musí se vrátit.
Vertikalita, hodnoty, orientace – to vše nám připadá samozřejmé, ale není. Je to výkon, je to výkon postoje, který zaujímáme ve světě. Snadný svět chtění se nabízí ve slovech a gestech, které jako by mizely, ztrácely se v neurčité minulosti – ale není tomu tak. Slova a gesta nepřecházejí do šumící pěny, do neurčitosti. Naopak, vytvářejí kontury a tvary - světa, i tebe samého.
Každý únik do světa bez zaujetí postoje končí snahou o vynoření, urputnou snahou o to, udržet se nad hladinou a nalézt oporu, pevnou půdu pod nohama.