Dvacet let na jedné noze

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Dvacet let života v jednotě - o jedné výrazné osobnosti české myšlenkové scény
Anotace: 
Uplynulo již 20 let od prvního „velkého“ článku J. Fuchse, polemického příspěvku pro samizdatový časopis Paraf. Z pozice tomismu v něm kriticky rozebral „modernistické subjektivisty“ Neubauera a Rezka.
Číslo: 
Osobnosti: 

V roce 1987 napsal do šestého čísla samizdatového časopisu Paraf rozsáhlou kritiku tehdy neznámý mladík Jiří Fuchs. (Domnělá krize objektivity, Paraf č. 6, 1987, str. 132 – 134.) Článek byl uveřejněn v části „Recenze - anotace - polemika“, ale svým rozsahem a významem nesporně patřil do části „Články - studie“. Vlastní polemická část textu totiž jen rozváděla poměrně komplexní expozici Fuchsových filosofických východisek, která obsahovala všechny později cizelované argumenty tohoto tomisticky založeného filosofa: celá moderní filosofie je obr na hliněných nohách podceněné noetiky. Zdeněk Neubauer zde byl vzat jako nejkřiklavější příklad toho, jak se „věda“ utrhává ze svých základů a staví se na roveň sebe-víry, deformované a rozplizlé vlastní vahou, protože jí chybí vertikála, myšlenkové ukotvení. Krátce a jasně - omyl scientismu, omyl existencialismu, omyl Kanta a všech, kteří na něj navazují a podceňují schopnost rozumu poznat to podstatné ze světa.
A zároveň pozitivní tvrzení: schopnost rozumu poznat pravdu, schopnost etického dovršení rozumového poznání v jednání. Noetika musí být pozitivní, zakládat vědeckost.
Atd., atd.
Díky seřazení textů tak Fuchs zároveň ukazuje, že spor Petra Rezka s Neubauerem je jen dílčím sporem filosofických postupů jinak v mnohém shodných: vyznačujících se ztrátou smyslu pro to, co je zakládající, metafyzické. Je to skutečně tak?

Pokud si čtenář dá tu práci a porovná tento článek s tím, co publikoval J. Fuchs deset let poté při vzniku revue Distance a současné texty starší o dalších deset let, může být na jednu stranu nadšen a na druhou zklamán. Nadšen potud, že Fuchs vystupuje zcela integrálně - ze svého postoje neslevil ani o píď a kritiku moderního myšlení jen rozšířil o rozbor děl Jana Patočky a dalších, propracoval do hloubky svoji argumentaci. Je možné obdivovat, že tehdy třicetiletý Fuchs se vyjadřoval relativně „zrale“, komplexně a zůstal ve svých pracích „konzistentní“. Složité je to z obráceného pohledu. Ale mohl snad někdo očekávat, že by v pracích autora po dvaceti letech mohl zaznamenat nějaký posun? Bylo možné očekávat, že by se otevřel pro některé z argumentací, se kterými se mohl a musel setkat? Že by ho zajímal rozdíl mezi Neubauerem a Rezkem?
Je dobré obdivovat jeho „neochvějnost“ nebo se spíš divit jeho ignoranci?

Je nesporné, že bez jisté míry ignorance by to „nešlo“. Během posledních sta let nejen že se proměnilo myšlení, proměnilo se chápání vědy, ale především se stále více dostává na povrch iracionální, magická povaha světa, zatlačená evropským racionálním myšlením na dlouhou dobu do pozadí. Důraz na důvěru v rozum, kterým je Fuchs veden, je oprávněný potud, pokud chceme toto vše, co se nyní otevírá a co souvisí s jednáním a „děním“, zatlačit do ne-komunikace, vytlačit z řeči jako dílo ďáblovo. Fuchs vyznává rozum, jenže rozum, který se příliš zapletl s přírodovědou, už není „nosný“, protože přírodověda už dávno ztratila svůj předmět a svoje metafyzické (byť skrývané) ukotvení v „zákonech“. Fuchs proto raději „vyklízí svět“, raděj opustit to, co se odehrává, než se „do toho namočit“. Studuje matematiky, protože v přírodovědě (včetně fyziky) už ztrácí oporu.

Dlouho se totiž mohlo zdát, že se společenské vědy rozpustily v přírodovědě, až se ukázal opak - přírodověda se rozpustila, ztratila svoji hodnotu v bezbřehých společenských manipulacích. Dnes nemáme „vědu“, po které Fuchs volá, máme jen manipulativní aplikovanou techniku, včetně manipulativních společenských věd, a Fuchs neumí ve své argumentaci říci proč a jak tato situace nastala. A tak se točí v kruhu.

Fuchs potřebuje vědu, protože tvrdí, že svět je poznatelný, a chápe to velmi formálně, vědecky přísně, přírodovědecky. Přírodověda je mu vědou o přirozenosti věcí. Jenže věda se nyní ukazuje spíš jako způsob, jak manipulovat s věcmi, tedy jako magie svého druhu. Někde tady je chyba, nějaký chybný článek v řetězci úvah, ale Fuchs ji nehledá, a nebo hledá na nesprávném místě. Proč může např. Heidegger tvrdit, že věc se už dávno změnila, propadla vniveč? Proč je možné ukázat na dematerializaci světa, peněz? Atd., atd. Není tak těžké ukázat na rozpory v tom, co moderní filosofové říkají, ale to neznamená, že se zbavuji intelektuální odpovědnosti pojmenovat to, co se odehrává, co se „děje“, skrze co se svět proměňuje a proměňuje nevratně. Fuchs mluví o metafyzice řekli bychom „přesvědčivě“ a argumentačně si je „jist“, mluví o tom, co „trvá“. Ale jen málo a nebo vůbec mluví o světě a o tom, proč je tolik závažné to, co se děje, proč by měla být tak důležitá integrita rozumového poznání a jednání. Jako by stál na jedné noze. Nesestupuje ze svého sloupu.
Fuchs nesestupuje ze svého „výsadního místa“, i když se na něm ocitá často až příliš osamocen a vzdálen světu - alespoň tomu světu, ve kterém se žije a také sdílí s druhými. Možná je to tím, že je to svět, který se podle něj míjí se svojí podstatou, ale je to chyba světa nebo Fuchse?

A nebylo by vhodné, aby kromě toho, že popisuje to podstatné ze světa (to, s čím se naprostá většina světa míjí), pokusil se Fuchs alespoň trochu popsat svět, který se podle něj míjí se svojí podstatou? Možná, že by se k tomu mohl po dvaceti letech odhodlat.

(převzato z časopisu Možnost 92 - mírně redakčně upraveno)