Tělesnost

Člověk žije tělesný život, žádný jiný nemá. I když v myšlenkách létá nebo se potápí, i když má jeho vnitřní život různé snové podoby, vždy je to v tělesném teď a tady – i kdyby „přitom“ čas zdánlivě plynul tak, jako by se mám před očima rozvíjely celé epochy, nebo se téměř zastavil. Vždy je to před naším zrakem, orientujícím nás k tomu, co nás zajímá.

Organizace živé hmoty pro mne byla vždy tajemstvím – ne záhadou, ale tím, co je ze své povahy nezpochybnitelně nadáno smyslem, ale lidskému myšlení svém způsobem nepřístupným. Teprve když jsem byl dospělý, uvědomil jsem si, jaké omezení plyne z naučené představy, že „příroda“ „se dělí“ na „živou a mrtvou“. Vše to mám v úvozovkách, neboť jde o pokusy zakrýt povahu světa a dění. Nezajímá mne nějaké „příroda“, jako kdyby měla svůj protiklad v technice a dohromady tak byl tvořen svět. To je zcela matoucí a zcestná představa. Nemyslím si, že svět „se dělí“, rozumím dění světa a jeho danostem jako celku, který pro mne je a zůstává otázkou, ale zároveň celkem nezpochybnitelně smysluplným. A za triviální dnes považuji myšlenku, která byla vlastní nejen starým Řekům, ale většině kultur, že to, jak se svět děje, je nutné vnímat jako projevy světa a nic ve světě není pouhým inertním, nahraditelným a mrtvým předmětem našeho chtění.

Neříkám, že všechno souvisí se vším, ale vidím, že leccos se ve světě jeví jako významné, a já si neosobuji právo vyslovit, že by cokoli úplně nesouviselo s něčím jiným, na které bych také uměl poukázat.
Ale jsem svědkem radikální redukce světa, která je postavena právě na popření vztahů ve světě, popření významu dějů, které se snad mohou jevit jako paralelní. Newton (za všechny) zničil porozumění světu, když provedl jeho racionální abstrakci, popsal fungující svět objektů tak, že odhodil a opomenul vše, co se děje mimo měřitelné stavy hmoty (a energie). Mnohými je jeho redukce stále chápána jako skvělý a samozřejmý nástroj, jak si zjednodušit život. Dokladem o chybě v předpokladech tohoto postupu ale je, že se nikdy nikomu nepodařilo vytvořit jednotnou teorii pole, která by převedla vše fyzikálně měřitelné do jednoho půdorysu. V newtonovské i moderní fyzice je třeba při výkladu jevů používat ne jeden, ale různé myšlenkové nástroje, obrazně řečeno, i fyzika si vyžaduje pro pochopení svých přístupů kombinaci různých a vzájemně odlišných abstrakcí, použitelných jen při nutném odhlédnutí od abstrakcí jiných.
Nějak jsem od počátku věděl, že to, co nás učí ve školách o světě zákonů a fungujících procesů, je podivně schematické, snad někdy víc efektní než efektivní. Efekt je vnímám jako to, co vytváří dojem – a skutečnost? Kde ta je?

Tělo je projevem života, a život je tím, co se staví proti všem entropiím a schématům v uspořádání a organizaci. S tím lze začít. Živá hmota se neorganizuje podle přírodních zákonů, ale žije v souladu s danostmi světa s tím, že jde vždy o individuální projev života, který není jen replikací. Mnozí se, podobně jako já, zabývají otázkou, jak se organizuje živá hmota v jedinečném organismu, v žijícím jedinci. Jak žije a roste strom, který nemá žádné řídící centrum, jak se hledají a najdou dva jedinci, kteří spolu mohou zplodit další generaci. A od počátku jsem se skepsí hleděl na ty překrásně popsané šroubovice DNA. Viděl jsem řadu jednobuněčných dvojčat, často jsou si tělesně podobné, ale jejich život může být tak rozdílný… vždyť žijeme ve světě, jsme součástí dění a jsme aktivní nebo pasivní v tom či onom, co se nás týká, nebo i jen může týkat…

Už kdysi dávno jsem se zamýšlel nad larvou, která po několik let vytváří svoje tělo jako materiál pro okamžik, ve kterém dojde k zásadnímu přestavění celého organismu. Celá ta jednoduchá a téměř beztvará masa larvy se přetvoří ve čtyřcentimetrového brouka roháče, který se navíc obratem vznese a létá teplými červnovými večera tak dlouho, aby si sameček našel samičku či spíše aby se našli. Pro koho to není ukázka zázračnosti života, je beznadějný kverulant, nerozumí sobě ani dění, a zaslouží si jen to, aby po celý život bloudil v abstraktních pojmech.
Život roháče nevysvětlíš žádným schématem. A co potom teprve nymfy, co houby, které, jak říkal Zdeněk Neubauer (odborník na houby), se ve své tvarové a barevné podobě „manifestují“, i když pro to není žádný „důvod“?

Ale nejlépe je konečně se začít zabývat tělesností člověka, i ta je plná záhad, skutečností, nad kterými je přiměřené žasnout, pokud jsme ještě nezapomněli, co je to úžas. Je plná zázračného, pokud jsme ještě vůbec schopni vidět zázračnost jako nedílnou součást světa. Na jednu stranu stále více řešíme stavy, ve kterých dochází u žijících lidí k postupnému rozpadu tělesné jednoty – míním tím různá bujení ať již zhoubná nebo nezhoubná, paralýzy, rozpady jednoty, které jsou vykládány jako ztráta funkčnosti nějakého „tělesného mechanismu“ atd.
Na jednu stranu nerozumíme tomu, čemu říkáme „moje tělo“, na druhou stranu se rádi necháváme děsit motivy typu „Vetřelec“, kdy se naše tělo stává materiálem pro výstavbu těla nějakého parazita – ale ne tak, že by nás vnitřně užíral. Jen si naše tělo, které považujeme za „vlastní“, přeorganizuje pro své potřeby a my jsme jako larva, ze které vznikne někdo, koho jsme jen hostili. Kolik lidí se rádo nechá unášet strachem ze skutečnosti, že nikdy nevíme, zda je naše tělo skutečně a tak úplně „naše“? A co když se v dohledné době alespoň z velké části podaří tohle „nejisté“ a nespolehlivé tělo nahradit nějakou spolehlivou technikou, kterou bychom měli lépe pod kontrolou?

Asi bychom měli v porozumění tělesnosti začít nějak jinak, odjinud.
Naše myšlení a náš život nelze oddělit od tělesnosti, od účasti na dění, které se nás týká, jehož jsme součástí a do kterého také aktivně zasahujeme. Na myšlenkové práci Bohdana Chudoby, považuji za významnou jeho zásadní výhradu k pojetí rozpolcenosti a jisté vzdálenosti až protikladnosti těla a duše, které se do křesťanství dostalo z řecké filosofie a jehož autorem je Platon. Podle Chudoby je to právě Platonovo pojetí abstraktních pojmů a především idejí, vč. jeho pojetí nesmrtelné duše, kterým bylo negativně ovlivněno křesťanství. Neargumentuje proti součásti vyznání víry ve smyslu „vzkříšení těla“, ale proti tomu, jak je pohelénštěnou křesťanskou teologií tělesnost chápána jakou pouhý materiál pro život duše ve světě, a ještě jako materiál ze své povahy poskvrněný. Křesťanství pojalo duši jako nesmrtelnou a tělo jako smrtelné, a proto musí řešit vzkříšení těla, které Ježíš po vzkříšení ukazuje: říká Tomášovi vlož prst do mého boku… Proto se křesťané nikdy nemohli vzdát vzkříšení těla a byli tak ochránění před spiritismem všech podob. Na druhou stranu se neubránili zkratu, ve kterém postavili „hight“ duši do opozice vůči hříšnému, nízkému tělu. Přitom může být všem zjevné, že největší zlo vzniká v abstraktním myšlení člověka.

Ve svém porozumění životu a dění v neoddělitelně spojeném tělesnému vztahu ke světu a dění nejsem ani zdaleka tak radikální jako netrpělivý Chudoba. Jistě je do nebe volající, jak hluboké je dnešní zásadní neporozumění tomu, co znamená duše; vidím kolem sebe čirou prázdnotu a neschopnost vůbec vyložit vztah duše a těla jako výraz jednoty. Dodnes tomu brání zásadní závislost myšlení na aristotelsko-tomistických schématech, z mého pohledu nepochopitelně nedospělá a přitom samolibá.

Tělesné vždy znamená haptické. I když máme ze snů zkušenost s tím, že se můžeme zbavit tíže, neznamená to, že se zbavujeme tělesnosti. Haptické neznamená jen dotek, ale také postoj, znamená, že jsme vždy k něčemu přivráceni a k něčemu se obracíme zády. Že vidíme napravo to, co je z pohledu na nás nalevo atd. Jsme vždy v nějaké konkrétní poloze těla, vždy někam nebo od něčeho směřujeme. Proto věřím také v to, že to nemohu být já, který by byl od těla oddělen a o to vše přišel. V jakém slova smyslu bych to BYL já? Vzkříšení těla znamená, že po smrti toho těla, které zůstává pozůstalým po smrti zde na zemi, aby se o něj pietně postarali, nic z potenciálu tělesnosti pro člověka nekončí a končit nemůže. Všechny sny a vyprávění mystiků o tom, co je po smrti, mají tělesné atributy „zaujetí postoje nebo cesty v prostoru“, nejspíš kráčení prostorem, tedy „po něčem“ co tvoří cestu. Právě tělesnost vždy musí být prostorová – nemůže obejít bez orientace. Co je v prostoru, je v hranicích, i kdyby byly sebevíc neurčité.

Máme hodně dobrý důvod přemýšlet o tom, jak obhájit duši jako předmět zájmu, aniž bychom ji kladli do protikladu k tělu, aniž bychom mezi ní a tělesnost stavěli nějakou zásadní hranici nebo dokonce protikladnost. Tělo má svůj smysl, proto Ježíšův příslib vzkříšení těla, který nelze zpochybnit bez zpochybnění Ježíše samého. Platonská beztvará duše ze světa idejí by ale normálně uvažujícímu člověku neměla stačit, i když není křesťan.
A máme dobrý důvod přemýšlet o tělesnosti jako o tom, co je pro nás základní (nalézáme se jako tělesné bytosti, rosteme tím, že se ve světě tělesně zabydlujeme, ale jako tělesné bytosti jsme také zranitelní a můžeme trpět).
Ještě dnes budeš se mnou v nebi, říká Ježíš lotru po pravici, a tím nám to ještě komplikuje s časem – s tím naším, časem živých v tomto případě nevystačíme, rozhodně Ježíšovo „dnes“ má jiný význam, než by mu přikládal přísný vyznavač času chronos, všeobecně platné časové linky skrze kterou pragmaticky měříme změny.

Jsem člověk a jsem si jist, že po smrti pro mne nic nekončí. Zůstane tu moje tělo, ale ne moje tělesnost. Vím, že nemohu zůstat sám sebou, abych nebyl vázán ke své tělesnosti – nebyl bych to již já, kdybych tento svůj rys, povahu tělesného ztratil, nebo od ní byl „oddělen“. Jsem člověk, který svým způsobem naslouchá hlasu, a jsem přesvědčen, že smrt neznamená, že mi zůstane jen tento hlas a nic jiného.