Porozumění přítomnosti

Verze pro tisk
Anotace: 
Právě skutečnost detailů, kterých si všímáme (můžeme si jich všímat), je předzvěstí toho, co přichází a odemyká snadný přechod ke vnímání toho, co se ohlašuje.
Číslo: 

Je to přítomnost, ve které se nám otevírá očekávání, a skrze přítomnost vnímáme dění. Očekávání si z větší části formujeme ze zkušenosti s minulým a z toho, co jako výzvy budoucího vnímáme na základě intuice, vhledů, proroctví. Přítomnost má na jednu stranu povahu autenticity „teď a tady“ a na druhé strany nám umožňuje odstup, ve kterém jsme rozkročeni mezi tím, co bylo a tím, co bude a co již se ohlašuje.

Tak bych začal seminář o čase pro ty, kteří by nebyli již předem indoktrinováni schématem fungujícího světa. Je prý nadán vlastní silou pohybu v čase (v jakém, když ne v tom „našem“, lidském?). V tomto fungujícím světě se prý vše odehrává podle principu příčin a následků. Mohl bych se (nebýt této zcela nepodložené indoktrinace) odkázat na přirozenou zkušenost lidského výsadního místa „v čase“, kde nic není „jen“ neskutečným bodem na abstraktní lince času, ve kterém „funguje vesmír“. V opozici k této ničím nepodložené doktríně tvrdím, že máme výsadní místo přítomného (jsme přítomni dění), a jsme tedy schopni vnímat spojitost toho, co bylo a co bude. Ale tuto mohutnost přítomnosti jsme ve většině vyklidili, byli jsme z ní odlákáni, ale můžeme se k ní vrátit, pokud se přítomnosti otevřeme a budeme ji promýšlet.

Ve vztahu k budoucímu máme nejméně tři vrstvy odlišitelných schopností. Budoucnost se nám otevírá (nejsme to my, kdo by jí otevírali!), otevírá se v dění, které nás neustále překvapuje, do tohoto dění vstupujeme, ale ne jako bezbranní, vydaní. Máme intuici, tušení, mnohé iracionálně předjímáme. V mnohém se pak spoléháme na zkušenost, ať již vlastní, nebo zprostředkovanou druhými (kulturou), a v dalším se spoléháme na jistou míru vypočitatelnosti budoucího, např. na statistickou pravděpodobnost toho, že nám bude vycházet to, co nám i jiným „vycházelo“ dříve.

Cesta k porozumění přítomnosti i budoucímu vede přes jednotliviny a nenáhodnost detailu. Ti, kdo se spoléhají na fungování a snaží se mít věci pod kontrolou, pracují s obecnými schématy, snaží se postihnout „to podstatné“. Proto eliminují jako nedůležité to, co se netýká schémat, se kterými pracují. Naopak člověk, který si vytváří zkušenost, ví, že právě detaily mnohdy rozhodují o výsledku – a pozornost pro to, co je „jiné“ se zpravidla ukazuje jako klíčová, i když v okamžiku, kdy si „jinakosti“ všímáme, ještě vůbec neumíme povahu této jinakosti popsat a tedy využít v nějakém schématu kontroly.

Ostatně na význam detailu upozorňuje i nestor postmoderního myšlení Roland Barthes ve své Světlé komoře. V knize Viděné, zobrazené a obrazy jsem na to reagoval:
Filosof Petříček v doslovu k Barthesově práci nejvíce oceňuje jeho PUNKTUM, které autor nachází na některých fotografiích – fotografie mu nabízí, aby si všiml něčeho zdánlivě nepodstatného, co v modu fotografie nějak „trčí“ z daného snímku. Nic proti punktum, které Barthes na fotografii ukáže. Já mám ale dojem, že fotografie jen podává ono punktum tak, že nám zůstává /trvale/ k dispozici – nabízí je, servíruje.
V tom, jak reagujeme na dění se nám nečekané a ze světa trčící detaily nabízí – jenomže my můžeme zůstat slepí, pokud nám sejdou z očí, snadno je můžeme ignorovat.

Ale tohle je cesta, jak můžeme do vztahu budoucího k naší přítomnosti vkročit. Některé detaily nás nějak svojí nepochopitelností (neuchopitelností) vytrhují ze samozřejmého. Jsou provokativní tím, že se při zamýšlení nad nimi nemůžeme spolehnout na žádnou zkušenost a nejdou zařadit do žádné racionální konstrukce „běhu věcí“.
Můžeme začít tím, že již v přítomném se budoucí ohlašuje také jako detaily, které takříkajíc „provokativně trčí“ do přítomného – nějak nás upoutávají, aniž by bylo jasné proč, ale zpravidla se význam toho či onoho, čemu jsme nerozuměli, ukáže někdy později. Právě skutečnost detailů, kterých si všímáme (můžeme si jich všímat), je předzvěstí toho, co přichází a odemyká snadný přechod ke vnímání toho, co se ohlašuje.

Není tedy třeba „rovnýma nohama“ vskočit do přítomnosti tím, že ukážeme, jak do ní budoucnost přímo „patří“ ve vhledech a tušeních – tedy v něčem, co mnozí popírají jako iracionální. Ale je dobré tuto zkušenost nezakrývat a hájit ji jako nespornou.

Podstatné na přítomnosti je, že v ní se otevírá skutečnost – a otevírá se tak, že skutečnosti jako takové (jako celku) nerozumíme – pouze se v ní snažíme orientovat – a orientujeme se. Víme, že skutečnost je příliš velká na to, abychom se ve své přítomnosti zaměřovali na všechno. Už ze samé povahy toho, že se ve skutečnosti vždy jen zaměřujeme tam a nebo onam, se ukazuje, že skutečnost pod kontrolou mít nemůžeme. Ti, kdo chtějí mít skutečnost pod kontrolou, musí provést redukci skutečného na schémata fungování – a to nejdůležitější jim proto vždy uniká. Uniká jim přirozená účast budoucího na přítomném. Uniká jim, že jsme do přítomného vtaženi tím, co se nám v souvislostech ukáže později. Složitější je to s naším myšlením budoucího jako výsledku působících příčin.

Když Řekové vymysleli způsob, jak pracovat s obecninami, umožnilo to, aby ve své přítomnosti člověk zvládal popsat celé okrsky „racionality“; jenže skrze Aristotela se pořádající schopnost člověka dostala na piedestal, který je zcela nepatřičný. Racionalita obecnin tak z větší části vytlačila samozřejmost toho, že člověk především žije ve skutečnostech daných jednotlivinami a detaily. Jednotliviny jsou samy sebou tím, že jsou vždy nejednoznačné, neúplné: vždy se vztahují k jiným jednotlivinám a vytváří tak síť významů, kterou by člověk neměl ztrácet, naopak, skrze porozumění této neostré síti vztahů se nám skutečnost dává. Na každou jednotlivinu lze nahlížet z mnoha stran, není nám vydána „do rukou“ tak jako obecniny. Pro jednotliviny neplatí zákon vyloučeného třetího – jednotlivina může být tím i oním – může být sama sebou, může odkazovat na něco, čím není, být symbolem, čímsi zástupným, může projít metamorfózou, a přesto „jí“ rozumíme atd.

Vždyť i my sami jsme důkaz proti tomuto zdánlivému zákonu logiky: kým skutečně jsme? Dítětem, člověkem dospívajícím, zralým nebo starým? Jsme víc tím, kdo je na vrcholu sil, nebo spíše tím, kdo pochybuje v opakujících se krizích? Jsme šťastní a pozorní, vnímaví, nebo jsme plni obav, zahlušeni sami sebou, nebo tím, co nás vláčí bez možnosti do dění zasáhnout? V různých situacích jsme tím vším – a v celku? Dá se tohle vše „sečíst“ k nějaké jednoznačnosti? A v jakém čase?

Jsme sami sebou – jistě, ale ne sami. Jsme vydáni zatížením i vybavením minulého, jsme vydáni přítomnému a skrze přítomné budoucímu. Přítomnost není racionální pole, ve kterém bychom mohli jen „pořádat danosti“, hledat schémata porozumění. Jen proto může být tak velký rozdíl mezi racionalitou na straně jedné a moudrostí na straně druhé. Máme nástroje myšlení a ty nám mohou sloužit – jako zpevněné celky myšlení, které tak či onak ukazují na to, co je tak, že se nás to týká. Ale dobrý sluha, špatný pán. Jakmile začneme vytvářet myšlenkové konstrukty s ambicí popsat „všeobecnost“, ocitáme se na hraně největšího svodu lidské pýchy – jsme ochotni vypustit z našeho obrazu světa vše, co je nositelem života, co je klíčem k porozumění skutečnému. Ano – tomu, co se děje a co se týká nás jako konkrétní osoby.

Vždycky mi bylo divné, jak kdejaký autor filosofického díla formuluje svoje myšlenkové konstrukce (svoje výpovědi o povaze a ustrojenosti skutečného), aniž by hned na počátku dodal, že „takhle se podle mne dá přemýšlet, pokud přistoupíme na redukci, kterou jsem na začátku své práce provedl“.* Jistě – celá tradice filosofických snah o popis skutečného je zásobárnou tvrzení i vhledů, které jsou nesporně zajímavé a pro myšlení podnětné – ale.

Pokud skutečně rozumíme přítomnému jako poměrně složitému nakročení do budoucího, pak bychom nad jakýmkoli filosofickým konstruktem měli být opatrní. Proto se tolik věnuji poukazům na redukce, kterých se v myšlení dopouštějí i ti, kdo mohou být v lecčems nositeli významných pojmenování, v jistém smyslu rozšiřujícími naši mohutnost myšlení. Tedy pokud si od myšlenkových schémat, které používají, dovedeme udržet odstup.

Protože podstatné pro nás není nějaké vykročení z času „nad čas“, ve kterém formulujeme absolutní soudy o tom, jak svět „je“ (takto a ne jinak). Podstatný je náš vztah k dění – k tomu, co se otevírá do budoucího. Protože především jsme jednající osoby odpovědné za to, co učiníme i za to, co neučiníme. Na počátku jsem ukázal, že budoucí se v přítomném otevírá nejméně třemi, čtyřmi způsoby.
Racionální rozvrhy do budoucího, ať už se opírají o jakékoli abstraktní schéma, jsou jen jednou složkou v tom, jak se nám budoucí otevírá, jak se ohlašuje. A jsou nejvíc ošidné.

* Jistě existují výjimky, kdy filosof tuto podmínku splní, viz např. profesor Sousedík, viz článek Škvíra v životodárné marnosti světa v Revue Trivium 2018/1