Vzdělání jako bohatství

Verze pro tisk
Anotace: 
Řeči o investicích do vědy a investicích do vzdělávání jsou zpravidla jen balamucením: skutečnou vědou se zabývá nepatrný zlomek populace. Cílem vzdělávání je „připravit lidský materiál pro znalostní ekonomiku“. S bohatstvím to nemá nic společného. Dokonce ani technické inovace nemají nic společného s nějakou hodnotou, stávají se stejně hodnotově neutrální jako moc sama, stávají se součástí domény moci, teprve v jejich zaměření a použití je možné posuzovat hodnotově.
Číslo: 

„Co je bohatství národů?“ tak zní otázka, které je kladena již do dob Komenského ve snaze poukázat na vzdělání jako na jeden z aspektů takto chápaného bohatství. Bohatství je tu ukázáno jako cosi společného, společenského, neboť individuální bohatství se rozplývá tam, kde není sdíleno, kde se nedá ukázat jako součást nějakého vnitřně hodnotného celku. Bohatství samo o sobě nemá smysl, přestává být charakteristikou pozitivní. Na pustém ostrově je k ničemu, jak je ve společností mírou moci, tak je v samotě mírou bezmoci. Dnešní krizi bohatství ilustruje neustálý přesun materiálního bohatství do rukou stále se zmenšujícího okruhu lidí. Jaký pak je v tomto modelu smysl vzdělání? Platí ještě, že je bohatstvím svého druhu?

Na jedné z ekonomických přednášek jsem byl přítomen výkladu, podle kterého již dávno neplatí, že vyšší vzdělání přináší zároveň vyšší materiální postavení ve společnosti. Nejméně od 60. let 20. století není křivka nárůstu vzdělanosti kopírována křivkou příjmového nárůstu. Dokonce jde o pokles relativní příjmové hladiny lidí s jistým typem dosaženého vzdělání. Obecné teze o investicích do vzdělání nemají prakticky žádný reálný odraz ve skutečném postavení těch, kdo se vzdělávají. Se vzděláním je to nějak podivné, a nejen proto, že roste podíl humanitně vzdělaných osob, jejichž uplatnění je problematické.
Nejspíš se dnes setkáváme s otázkami „jakou cenu má vzdělání“ (jako bychom si byli jisti, že víme a shodneme se na tom, co vzdělání je). Pro značnou část vzdělávajících se mladých lidí je vzdělávání se obdobím přípravy na iniciaci, na překonání dnešní magické hranice vstupu na pracovní trh. Tento vstup do závislého postavení „zaměstnance“ je určen pro většinu a tato většina se nivelizuje a uzavírá bez ohledu na charakter vzdělání. Překročit z této skupiny ven se stává čím dál tím těžší. Vzdělání je chápáno jako pouhá příprava na tuto iniciaci, kterou je vhodné co nejdéle odkládat (přinejhorším žít občas v pozici „mezi“ náhodných brigád).

Řeči o investicích do vědy a investicích do vzdělávání jsou zpravidla jen balamucením: skutečnou vědou se zabývá nepatrný zlomek populace. Cílem vzdělávání je „připravit lidský materiál pro znalostní ekonomiku“. S bohatstvím to nemá nic společného. Dokonce ani technické inovace nemají nic společného s nějakou hodnotou, stávají se stejně hodnotově neutrální jako moc sama, stávají se součástí domény moci, teprve v jejich zaměření a použití je možné posuzovat hodnotově. Není nic jako nějak samozřejmý „pokrok“ skrze inovace, protože slovo pokrok sugeruje pozitivní hodnotu a s inovacemi to tak zjevně není. Není k dispozici žádný důkaz, že by se něco měnilo k lepšímu.
Data, která se již téměř 70 let shromažďují v USA, dokazují, že není žádná korelace mezi vzděláním (vzdělaností) a příjmem dané vzdělanostní skupiny, a stejně průkazné je, že celý model se rozpadá i z jiného důvodu: podstatné pro tvorbu bohatství již nejsou příjmy z pracovních činností, ty se víceméně nivelizují, ale příjmy z renty. Jsme už dávno za zlomem, kdy se z ekonomického pohledu „změnila epocha“.

Bohatství, skutečné bohatství se znovu stává privilegiem, které se vzděláním vůbec nesouvisí, o „bohatství národů“ se nedá mluvit, protože jsme svědky tažení za zničení národů jako celků v rámci globální kontroly. Smysl vzdělání se rozplývá v globálním systému, vzdělání je jen jednou z mnoha legitimací, které opravňují ke vstupu do různých „resortů“ globalizovaného světa. Je třeba si nezastírat, že už jde jen o dovednosti. Humboldtova univerzita jako prostředí ke kultivaci myšlení a tedy ku podpoře vzniku vzdělání jako bohatství národů - je mrtvá.
Upřímnou soustrast, zejména pro ty, kdo žili v přesvědčení, že jde o jeden ze symbolů moderní Evropy jako kontinentu národů bohatých vzděláním a schopnostmi vytvářet skrze vzdělání bohatství svoje i bohatství světa.

Nepíšu ale tento článek proto, abych formuloval tato nijak zvlášť objevná konstatování. Jde spíše o opatrnou predikci. Jsme na prahu zásadních změn, do popředí se opět dostanou jednotlivci, kteří budou formulovat zásadní teze, proměňující společenskou realitu. Tak, jako upadly univerzity na konci středověku a vše podstatné se odehrávalo mimo ně, tak i nyní lze očekávat, že skutečně vědění bude vycházet z jiných zdrojů než ze systematického vzdělání. Jsem optimista a věřím, že kdykoli selžou institucionální formy vzdělávání a vzdělání se v důsledku toho vzdálí svému smyslu, najde si myšlení svoje neinstitucionální cesty. Jistě můžeme z úst tomistů slyšet, že celá moderní filosofie je poznamenaná tím,že ji psali nedovzdělanci, ale oni naopak neradi slyší to, že formální „vzdělanci“ v té samé době byli sotva schopni něčeho skutečně kreativního; vzdělání, kterého se jim dostalo, jim nepřineslo nijak zvláštní hodnotu, bohatství, které by mělo společenský dosah.
Ve vzdělání by měly být v rovnováze dva principy: jednak požadavek, aby se vzdělávaný seznámil s tím, co v daném oboru již bylo dosaženo (aby věděl to, co „se ví“) a na druhé straně, aby se dokázal v rámci svého rozhledu zabývat světem, tj. aby byl kreativní a dovedl pojmenovávat to, co pojmenováno být má. Dnes ale naprostá převaha pojmenování směřuje k uchováno statusu quo, to, co „se učí“, se stále více vzdaluje od skutečného světa, řeč přestává pojmenovávat. To platí pro většinu vzdělání. Dokonce i části matematiky. Jejím předmětem sice není reálný svět, ale mohou jím být „modely“, které jsou „představovány“ jako realita.