Věci světa

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
(Steve Turner: Imagine - vize o křesťanství a umění, Dokořán, Praha 2010)
Anotace: 
Po diskusích o křesťanském umění, následujících dopis varhaníků, se kniha s podobným podtitulem celkem oprávněně může stát předmětem zájmu, navíc, pokud má sensační obálku s nevtíravě a podprahově řešeným křížem – tvořeným právě saxofonem a malířským štětcem omočeným v červené barvě. (skvělá obálka CALDER Julo Nagy) Turner je protestant a smutně začíná tím, jak jeho mateřské prostředí neposkytuje vůbec žádný materiál pro román – tedy takový román, který by nebyl zcela nudným. Ale pak se zmocňuje jazyka a světa, ve kterém je možné se skrze jazyk radovat. Nečekaně osvěžující, alespoň v podstatných partiích knížky.
Číslo: 
Osobnosti: 

V knize je poměrně přesně popsáno, proč je většina toho, co si hrdě dává název „křesťanské umění“, špatná, nepřesvědčivá a v nějaké podobě hloupá, dobře popisuje, proč jsme se mohli stydět na papežské mši, z tohoto důvodu může napomoci k vybroušení našich argumentací vůči těm, pro které je to podstatné „kázat“ nebo „evangelizovat“ a použít na to nějakou právě oblíbenou hudební formu. Také ukazuje, že to dost často ani není výraz přesvědčení, ale něco, co se za přesvědčením skrývá: kalkulace. Věřící, to je přeci docela „jisté“ publikum, a navíc málo kritické, a lepší být mezi slepými frontmanem, než… vyrovnat se sám se sebou. A na to stát se televizní hvězdou stačí televize Noe. Ale tohle vše by právě osvěživé nebylo, to není jediný rozměr, který zde nalézáme, i když k němu kniha směřuje.
Člověk je především ten, kdo má v sobě svár – a zároveň vůči světu je přesvědčivý jenom tím, že je konzistentní. Je to rozpor? Důležité je porozumět rozdílu mezi sebejistotou a konzistencí. Důležité je porozumět, že každý z nás je neustále pokoušen tím, aby uvěřil ve vlastní výjimečnost, ale zároveň musí neustále rozvíjet to, v čem je výjimečný. Poláček správně napsal, že každý v něčem vyniká, někteří tím, že ničím nevynikají – vynikání je obecnější, a vynikající jsme proto, že se Bůh vztahuje ke každému z nás, i když to už Poláček nepíše. Nemusí to psát, stačí, že tomu po mnoha desetiletích jeho čtenář může rozumět stejně tak, jako kdysi čtenářův dědeček. Role umění nespočívá v tom, že by se věci vyslovovaly do konce, dotahovaly až k závěrům. Čtenář zde dokonce může vidět víc, než viděl autor. Ten postřehl něco důležitého: každý z nás je vynikající, a my dodáváme že má možnost takovým zůstat, pokud si podrží konzistenci dítěte Božího, toho, kdo stojí o jeho zájem… A už je už dostatečně odpozorované, že alespoň z většina z nás nechce tvořit armádu (nic proti jezuitům, samozřejmě).
Tohle vše však autor explicite nepíše, stejně tak, jako se nezabývá vysypáváním popelníků do nástrojů hrajících saxofonistů. Ale tohle je způsob, jak lze nejlépe ukázat rozdíl sváru a celistvosti, protože jde o svár, který v sobě neseme (protože jsme ve světě), a o celistvost, kterou jsme získali, protože jsme obdrželi dar víry. Asi je možné opustit v rámci mystické cesty svět nebo skrze věčný slib se stát poslušným členem řádu. Tato témata se zde ale neotvírají. Ale naopak zde zaznívá povzdech, jak jsou na tom katolíci dobře, protože bez přerušení žijí v kontaktu se světem doteků, obrazů a barev, hudby a obřadného pohybu, ohně, kouře, mazání oleje a dalších silných vjemů: vše, co v autorově pohledu vyprodukoval (kalvinisticky založený) protestantismus, bylo v podstatě „na zapřenou – víceméně v rozporu s jeho strohými principy.
Autor je především spisovatelem-publicistou a mnohdy se „zapomene“, je nekonzistentní, nijak se netváří, že jde o nějakou „vědeckou práci“ – jde o vhled, který je pro nás nejzajímavější v tom, jak popisuje světskost světa. Pojednání o tom, jak je to s uměním v Bibli, jak je to s paralelou prorok a „umělec“ atd. je možné si přečíst hory. Ale čtivých pojednání umožňujících nahlédnout, jak je to se světem – zejména světem jako čímsi negativním – a zároveň Božím stvořením, která by nepodléhala nějakému prvoplánovému schématu – těch moc není. Snad proto jsou pasáže o tom v knize víceméně rozstrkány a celistvý obraz , jak autor rozumí světu, zde nezískáme. Podstatné je, že je schopen ocenit radost ze světa, ze světa, který je tak bizardní, že v něm je možné leccos. A právě v tom je jeden z klíčů ke světu. Bizardnost neříká nic o dobru a zlu, že je stvoření bizardní, se můžeme přesvědčit v každé ZOO nebo filmu o přírodě, tedy pokud nejsme beznadějně okoralí. Bizardnost je tu proto, abychom se s ní mohli setkat.
Námi vymyšlený obraz popelníku a saxofonu v úvodu budiž proto jen další ilustrací, doplňující saxofon na obálce knihy – saxofon jako hlavní, svislé břevno kříže, saxofon jako obraz vertikály, která propojuje nebe a zemi. Popel z tabáku, který jej naplňuje, je svědectví kultury a také její beznaděje. Vonný tabákový dým stoupá k Bohu stejně tak jako vůně kadidla, je součástí kultury, jejíž radosti se ale ve světle vertikality jeví jako popel, který doprovází poznání „prach jsi a v prach se obrátíš“.
Obrazy světa netvoří harmonický celek a řeč světa se nesmí bát konfliktů, nesmí se bát jít cestami, které neověří žádný logik, ve kterých se výroky nedají rozlišit na pravdivé a nepravdivé. A to, co se jeví jako nepatřičné, je pro nás často zkouškou – zkouškou, zdali nechápeme sami sebe příliš vážně, zdali nechápeme příliš vážně svoje společenství a normy, kterými si zjednodušujeme svoji každodennost. Uráží nás skutečně vždy to, co nás urážet má? A nejsme často lhostejní k tomu, co nás má urážet? Není to často o to horší, že víme velmi dobře, co se má a nemá dělat?
Je to Bůh, kdo může mluvit s ďáblem o Jobovi. Ale my s ním mluvit nemáme – máme se starat hlavně o to, abychom nebyli slepí – a ve vztahu ke světu a k druhým nesvobodní. A tady je možné začít autora domýšlet ještě o krok dál. Není žádný „náboženský“ život oddělený od života kultury, protože život, který neposkytuje látku na román, je v čemsi deficientní – cosi zakrývá, cosi z jedinečnosti a dramatu v nás samých. A také cosi z krásy světa. Takový život svědčí o nepochopením darů.
Autor se nemůže dobrat ke vztahu liturgie (sakrálního) a toho, co je profánní – protože pro to první nemá žádný myšlenkový aparát. Ale dobře ví, že k pokoře patří pochopení svého postavení ve světě. To, co nás přesahuje, k nám mluví nespočtem způsobů a nikdy nemůžeme vyloučit, že to není právě akt překvapení, který ze světa vytrženého saxofonistu přivede k Bohu. Víra autora je katolická v tom, jak se umí radovat ze světa, snaží se ve světě dosahovat cílů, a přitom důvěřovat Bohu, že je neskonale největší umělec než kdokoli na světě. A je tedy i nejlepší performer.
Obraz saxofonisty a popelníku jsme přejali od Sdružení kuřáků ČR . Je to proto, že se poněkud protestantsky autor přeci jen chová, o čemž svědčí jeho slova, že i jen sebemenší citace z knihy je podmíněna jeho svolením. Ostatně v katolickém myšlení není o obrazivost nouze a tak se bez citací z jeho textu snadno obejdeme.