Vakuum středu

Benedikt je člověkem reformy, významně se podílel na koncilu, a stejně jako se vší silou otevíral nové cesty fundamentální teologii, hájil význam tradice. V jeho vizi musí mít „Nová teologie“ smysl jako teologie katolické Církve, a nikoli jako teologie té či oné historické osobnosti. Dovedl moderovat rozhovory mezi lidmi s rozdílnými přístupy a názory, ale dovedl se postavit do opozice, pokud podle něj již nebyly katolickými. Proto ho nesnášeli a nesnášejí ti hodně nalevo, všichni progresisté, kteří viděli tradici jako něco překonaného, ale nesnášeli a nesnášejí ho i konzervativci, protože si dovolil ukázat, že dějiny mají smysl a že se na ně nedá hledět stále stejným prizmatem jednou hotové teologie postavené na Tomášovi Akvinském.

Benedikt XVI. v těchto vzpomínkách mluví jako diplomat a musí tak mluvit. Zejména je to jasné při pokusech přimět ho, aby komentoval cokoli z doby po jeho abdikaci. Ale v popisech reálií z šedesátých a zejména sedmdesátých let je i při relativně svázaných rukách schopen nechat nahlédnout do dění, a to se týká i jeho vlivu na Jana Pavla II. Ať byl jakkoli velký, měl svoje limity, a omezené jsou také možnosti jakéhokoli papeže. Věci šly jinou, „svojí cestou“, ale on si nikde nestěžuje na ty, kdo pro něj tak nepřijatelnou cestu vymýšleli a umetali. Jako prefekt kongregace pro víru musel řešit věci až na hranici svých sil. Na roli papeže už v době smrti Jana Pavla II. nebyl připraven, ale zhostil se jí tak, jak mohl. V jedné věci jeho poslední rozhovory nenechávají nikoho na pochybách: Benedikt netušil, že je připravena volba Bergolia, nepočítal s tím, ale nepřipouští ani úvahy o tom, že by měl nějaké své projekty, představy o svém následovníku. Ani náznak, že by nějak litoval svého rozhodnutí ukončit svoje působení v roli papeže. Jeho důvěra v Boží vedení je neochvějná. V situaci prvního úředníka (prefekta kongregace pro víru) se téměř utrápil a po několika mozkových příhodách oslepl na jedno oko. V roli papeže na tom byl zcela jinak – stanovil si jiné cíle, ale něčemu se vyhnout nedokázal: poslední síly mu sebrala nutnost setkávat se s lidmi, se kterými by se jinak neměl důvod setkat, diplomatický aspekt papežství. Papež Benedikt jako by se tu snažil vysvětlit, že téměř všichni diplomaté jsou také tak trochu „lidmi“ a při setkání s ním mají kromě technologie moci na mysli také „něco“ z duchovního obsahu či přesahu člověka. Příliš přesvědčivé to ale není, i když si dává velmi záležet na to, aby každého politika komentoval jinak a s jemnými odstíny odlišností, které naznačují mnohé.

Ale jedna věc z rozhovorů vyplývá, poodstoupíme-li o trochu dál: samota v lidském ohledu – podle Benedikta je ve Vatikánu velmi mnoho upřímně věřících lidí, na druhou stranu je jasné, jak obtížné je pro papeže měnit něco v zaběhlých stereotypech kurie. Bylo by to snazší, kdyby alespoň část těch, kdo jsou tak „blízko Bohu“, byli také blízko papeži Benediktovi. Benedikt XVI. se snažil pohybovat v těžce uchopitelném prostoru středu, ale ne nějak neurčitého středu jakéhosi neutrálního filosofického či teologického myšlení, ale ve středu katolicity. A v tom mu málokdo rozuměl a málokdo mu uměl pomoci, převzít na sebe něco z tíže, kterou pro to musel nést. Byl „ve středu“ Církve s vědomím, že změna je nutná a že by se Církev měla připravit na změny a otřesy, které ji čekají. Ale musel se potýkat s oběma „okraji“ Církve. S vědomím, že pro velkou část progresistů je jediným programem destrukce, že jsou vedeni nenávistí k tradici. A s vědomím, že polarizace, kterou způsobují, stejně tak vyhovuje tradicionalistům, kteří se brání (i proti němu) jakékoli změně.
Benedikt jako „muž koncilu“ nakonec hájí tradici a své předchůdce, dokonce i Pavla VI., kterého ještě před svým jmenováním biskupem ostře kritizoval za zákaz „staré“ liturgie. Věc nekomentuje, ačkoli je zjevné, že tím papež Pavel VI. podpořil síly, jejichž cílem bylo nadlouho a možná navždy znemožnit, aby se katolický „střed“ alespoň trochu zaplnil. Kdo je dnes reprezentantem středu? Už jen Benedikt sám, modlící se někde opuštěn v papežských zahradách?
A historie těch, kdo se snažili být tak trochu „ve středu“? Pokud to u nich byl racionálně (s trochou opatrnictví) zvolený postoj, pak se ukázalo, že nemá smysl. Smysl má, pokud se opírá o jistotu podobnou, jakou prezentuje Benedikt: jistotu blízkosti Boha, jistotu Ježíše, který je vším – dítětem i králem, ale hlavně Spasitelem. Bez ohledu na progresisty a bez ohledu na konzervativce. To Ježíš zaplňuje střed, střed, ve kterém se Benedikt snažil vytvořit pevné a jednoznačně identifikované místo právě tím, že ukazoval Ježíše jako úhelný kámen Církve. Pro Církev není úhelným kamenem progresivní myšlení ani tradicionalismus, ale Ježíš. Ježíš je ve středu. O malé důvěře v Ježíše jako Spasitele svědčí právě to, že se Církev jeví jako polarizovaná, bez středu. V tomhle je třeba rozumět odkazu Benedikta (nikoli Ratzingera!) pro Církev. Progresisté chtějí dostat do rukou moc měnit Církev – v tom jsou naivní, a možná nevědomky slouží těm, kdo ji chtějí měnit tak, aby se od Ježíše co nejvíce vzdalovala, snad chtějí, aby přestala být „katolickou“ a zařadila Ježíše mezi ostatní „proroky“ v rámci nějaké světové galerie duchovních guruů. Progresisté této radikality již nejsou katolíky, ať se do katolicity halí jakkoli a od Církve se budou čím dál tím víc vzdalovat, aniž by „byla přemožena“. Tradicionalisté si naopak myslí, že je třeba v organizaci a instituci Církve upevnit vše, co upevnit lze, a držet tradici jako nedobytnou pevnost. Ale v tom jsou stejně směšní, chovají se jako zákoníci, ale nemohou nutit Ježíše, aby z této opevněné pasti nevyšel ven – proč by měl uvnitř zůstat? Vně této pevnosti (neprošli branami) zůstávají ti, pro které se obětoval. Pevnosti ho zjevně nezajímají, neznám žádný jeho pokyn „opevňujte se“. Může kamkoli vejít a odejít tak, jak to ukázal učedníkům, a chce, aby se k němu mohl svobodně přiblížit kdokoli, kdo má čisté srdce a porozumí jeho spasitelské roli. Jistě – Církev – ta má příslib, ale jak to vyložit? Rozhodně ne jako příslib nedobytné pevnosti.

Ratzinger už těsně po válce viděl procesy, které vedou k marginalizaci křesťanství v Evropě, varoval a snažil se, aby se Církev připravila, že její role nebude tak významná, pompézní, snažil se, aby Církev nevystupovala příliš sebevědomě, protože zjevně neumí komentovat aktuální dění, není schopná ve své myšlenkové zatuhlosti vést ty, kdo by měli být vedeni, kdo toto vedení potřebují. Viděl strašlivou myšlenkovou krizi a neschopnost nalézt řeč, se kterou by Církev oslovila Evropany a vlastně kohokoli, kdo se dostal do soukolí světa bez Spasitele. Ratzinger viděl, že Církev selhává – a poté, co se stal papežem, pokusil se nasměrovat ji zpět k Bohu – člověku. On sám, který žil ve středu Církve, vakuum necítil, protože pro něj byl tento střed zaplněn Ježíšem. A v tom je pro nás důležitým vzorem.
Progresisté i tradicionalisté jsou zcela stejně vzdáleni tomuto středu a je varující, že se Ratzinger – Benedikt XVI. po nástupu do úřadu papeže nepokusil vytvořit myšlenkovou strukturu, která by mohla poskytovat intelektuální oporu pro ty, kdo by se chtěli v tomto středu udržet. Resp. pokusil se o to naposledy ještě jako prefekt kongregace pro víru. Pouze dvěma krátkými větami odpovídá na otázku, jestli byl autorem encykliky Fides et ratio. Stojí to za citaci:
Fides et ratio, víra a rozum, encyklika (Jana Pavla II.) z r. 1998 – kolik je v ní z kardinála Ratzingera? Vůbec nic, nebo přeci jen něco?
Něco ano. Řekněme myšlenky.
Ratzinger nemohl být spokojen s rozvleklým dokumentem, který prošel závěrečnou redakcí opatrníků v okolí papeže Jana Pavla II., kteří uhladili a znevýznamnili, co mohli – nicméně potvrzuje, že všechny nosné myšlenky encykliky jsou jeho. Neříká „některé myšlenky“. Že jde o jeho myšlenky, to vyplývá koneckonců i z analýzy textu. Ale neměl chuť se podobné encyklice vracet jako papež, neměl chuť dát ji novou, jasnější podobu. Proč?
Zdá se mi, že po deseti letech ztratil důvěru, že by se našel okruh následovníků, kteří by podobnou, byť jasněji a otevřeněji formulovanou výzvu vzali vážně. Viděl už nekompatibilitu většiny akademického světa, ztraceného v beznadějném provozu, ztratil důvěru, vyjádřenou ještě v závěru Fides et ratio, že by se v této době někdo mohl nadchnout pro jím vytýčený intelektuální úkol hledat (a nalézt) novou roli rozumu ve vztahu k výkladu světa a dění.
O co víc tedy můžeme vyzdvihovat, že pro jeho působení je klíčová jeho výpověď o Ježíši, o to víc můžeme litovat, že tento papež nedotáhl do alespoň obhajitelného „mezishrnutí“ svůj životní teologický projekt. Dá se říci: nechal nás v tom. Ale o tom někdy příště, zatím jen doporučení: Čtěte Ratzingera a přečtěte si i Poslední rozhovory Benedikta XVI. s P. Seewaldem. A přečtěte si (znovu) encykliku Fides et ratio.