V odpovědi jde o hodně. Pokud se tážeme.

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Mlčeti zlato?
Anotace: 
Nic z toho, co daná „zpráva“ nese jako obsah sdělení, nemusí být výpověď o skutečnosti, naopak, poučený čtenář předpokládá, že je to mediální výstup, tedy to, co vytváří cílený mediální obraz o skutečnosti.
Číslo: 
Osobnosti: 

Citujme úvod Glaserova článku z RaVa:
Zdá se, že veřejný diskurs v občanské společnosti a nezřídka i v církvi – na místní i všeobecné rovině – dospívá pomalu, ale jistě do fáze, v níž bude nejadekvátnější reakcí jedině mlčení. Mechanismus mediálního průmyslu nezadržitelně běží a nadále roztáčí spirálu informací, jejichž pravdivost je zřídka brána v potaz jak jejich tvůrci, tak jejich konzumenty. Měřítkem je, zda něco v médiích bylo či nebylo, nikoli zda se něco událo či neudálo.

Milan Glaser v úvodu svého článku podivně kličkuje a celkem překvapivě se nedrží svého dobrého zvyku říkat ano ano – ne ne. „Zdá se“, to je typický začátek, po kterém se dá z čehokoli následujícího „vycouvat“. Proč to Glaser dělá? A co že se to zdá? Že cosi se dostává (pomalu ale jistě) do jakési fáze, ve které on nachází nejlepší řešení: mlčet (!). Je to konstatování, ale je opravdu obecné, a nebo se to tak trochu týká jeho vlastní nejistoty, jeho vlastní situace?

I následující část jeho článku je jasná jen zdánlivě: podle autora jakýsi mechanismus mediální produkce „běží“ (předpokládám, že jako natažený budík), jen čtenář neví, co je tedy skutečné a zda se Glaser nestává agnostikem, který už nevěří, že by skutečnost byla poznatelná. Ano – pro mnohé je to, zda bylo to nebo ono publikováno v médiích měřítkem pravdivosti. Pro nás to takovým měřítkem není, ale máme pak problém, co s tím, co se skrze mediální obraz skutečností stává, totiž co je sociálně akceptovaným materiálem pro porozumění světu a pro sebeporozumění.
To, co čteme, je autorův povzdech, určitě nechtěl říci, že jde o „mlčení řeči“ určené k mluvení. Babylonská krize řeči již na Zemi byla a díky jejímu vyřešení se mohu radovat z češtiny. Ale jedna otázka tu je a Glaser na ni upozorňuje: co je měřítkem „jakési ne-skutečnosti“, kterou mnozí jako skutečnost berou? A co máme dělat my s touto skutečnou neskutečností, do které stále zabředáme? Ale na špatně postaveném základě se dál nedostaneme, musím začít od začátku.

Není až tak důležité, co se komu zdá. Glaserovo téma je jasné – upadlý veřejný diskurs ve společnosti a nezřídka i v církvi. Tento diskurs je vytvářen způsobem, který má destrukční povahu, protože jediné, co víme, čemu „věříme“, je, že to nebo ono bylo publikováno. Ale nic z toho, co daná „zpráva“ nese jako obsah sdělení, nemusí být výpověď o skutečnosti. Naopak, poučený čtenář předpokládá, že je to mediální výstup, tedy to, co vytváří mediální obraz o skutečnosti. Novinář píše tak, aby vytvořil požadovaný kontext (obraz), nikoli proto, aby se pokoušel o popis nějaké „skutečnosti o sobě“. Média se už ani nesnaží předstírat, že referují o nějakých skutečnostech. Mediálně „nakrmený“ divák-posluchač má v pravý čas udržovat pozornost a v pravý čas má být jeho pozornost odvedena jinam. V pravý čas má být znechucen a naštván, jindy dojat. Nic víc. Jakákoli vazba mediálního produktu na tradičně chápanou „skutečnost“ je k smíchu, neboť skutečné je to, co čtenáři, diváci a posluchači akceptují jako mediální skutečnost. Co „spolknou“. Co akceptují, co je pro ně přijatelné a dotváří jim to obraz „jako-skutečnosti“, kterou sdílí, protože nic jiného se jim ke sdílení nenabízí. Mediální skutečnosti se nelze vyhnout, dá se jen vytvářet jiná, alternativní mediální skutečnost, protože všichni jsme do značné míry závislí na médiích, tedy na tom, „co se říká a ukazuje“.

Mnozí lidí vyvíjí značné úsilí, aby tuto povahu médií nevnímali, zavírají před ní oči, snaží se vyhnout tomuto konstatování. Přijímají tak jako tak schémata, ke kterým je mediální produkce vede, které sugeruje, kterými ilustruje, kterými vytváří dojem samozřejmého. Zkusmo jsem položil dvěma přátelům dotaz, jestli by „reálie“, které mi vyprávějí (z médií) nemohla být také zcela obráceně“ – nějaká zdánlivě jednoznačná informace která zapadá do toho či onoho mediálního obrazu světa. Jak liberální halíkovec tak tradiční katolík odpověděli docela shodně – Ne! To, co je pro jednoho fejk je pro druhého nesporná pravda – a naopak. To je závažný zjištění, které svědčí o diskontinuitě a ohroženosti řeči, která má ukazovat ke skutečnému. Pro jednoho i druhého by připustit i jen malou možnost „opaku“ znamenala zborcení domečku z karet. Ale je tu ještě jeden postřeh: je řada těch, kdo uvažují tak jako Glaser ve svém úvodu; ne že by byli relativisté, ale po zkušenostech nevěří v mediální produkci ničemu. Zvlášť když mají s publicistikou co do činění. A pak dospívají k jedinému: k mlčení, k ignorování celého mediálního světa. Nechtějí se o takovémto světě „bavit“, nechtějí o něm mluvit a dokonce dochází (jako Glaser) k tvrzení, že je třeba mlčet, protože to jediné „bere mediálnímu světu dech. Ani to ale neznamená, že se mu vyhnou.
Ale to je radikální krok, a pokud se pro Glasera blíží doba, kdy bude možné už jenom mlčet, pak to znamená, že prorocky předpovídá konec kultury, protože na otevřenosti veřejného diskursu stojí a padá Evropa jako prostředí kultury oddělené od kultu.

Blíží se doba, kdy nám nezbude než v převaze mediální produkce mlčet? To je závažné tvrzení, podle autora se tedy blíží doba, kdy se řeč stane nástrojem ke zotročení lidstva. Blíží se prý doba, kdy nebudeme schopni odkazovat se ke světu, nebudeme mít žádné společné téma, které by nebylo „mediálně předpřipravené“ a tedy kontrolované. Dobu mlčení ale může hlásat jen apokalyptik. Musím si položit otázku: skutečně nastává situace, kdy se skrze společensky vnucenou mediální ne-skutečnost nepůjde naučit řeči, která pojmenovává? Je možné, že mediální ne-skutečnost tak rozbují, že překryje skutečnost a zabrání tomu, aby se lidé potkávali? Bude opravdu nutné zmlknout?

Píšu proto, že důvěřuji čtenáři, nepíšu o tom, že se mi cosi zdá a že cosi dospívá do fáze… netancuji okolo toho, co pojmenovávám tak, aby bylo moje vyslovení pokud možno zabalené, víceznačné. Tím bych se jen přizpůsoboval mediálnímu tlaku. Píšu o úkolu myšlení, píšu o tom, jak se ho ten nebo onen zhostil a nebo o tom, jak ten či onen selhává. Píšu o tom, čeho si ve světě všimnu a jsem schopen to ukázat atd. Jsem přesvědčen, že se Revue Trivium nepodílí na mediálním zakrývání světa. Že je to v obludné převaze médií marginální snaha? Že to nemá žádný dopad, vliv? Že je to vše statisticky zanedbatelné? Kdysi jsme o tom diskutovali a podobné námitky nám připadaly směšné: časopisy ve 24 kusech na stroji? Prý jaká bláhovost. A přeci skrze ně vyrůstalo porozumění světu, čtenáři se formovali jako osobnosti. Bylo to jiné, jistě. Ale to podstatné se nezměnilo: jsme svobodné bytosti, víme o světě a je na nás, jestli se necháme svést. Nemluví (vypadá to, že mlčí) pouze „vlčí děti“ – ty, které nepoznaly řeč, nepoznaly včas tvořivou moc oslovení a pojmenování.

Vnímám děje, které popisuje Glaser, jen si myslím, že nejde o mechanismus. Selháváme. Nejsme schopni se postavit, odmítnout, když nám někdo nabízí modly ke klanění, nejsme ochotni vyjít ze stínu „všech“, kdo se spokojují s mediálním obrazem světa, klaníme se na nesprávném místě – a neseme plody toho. Chceme být ve světě zajištěni, a proto je tak pohodlné přikyvovat ne-skutečnosti, kterou média nabízí. Ale to neznamená, že ztrácíme schopnost vědět o tom, co je to skutečnost a jak se k ní vztahovat.
Pokud bych uvažoval o tom, že je nutné zmlknout, pak by to znamenalo, že je Evropa mrtvá a že je křesťanství udušeno. Nevím, jak to bude na konci světa, ale nápadně se to v mých představách takovému stavu podobá. Ale avizovat apokalypsu je ze své podstaty vždy nesprávné, i kdyby naše budoucnost měla být sebekratší; dokud Soudný den nenastane, je naší povinností svědčit a chválit Stvoření. V Církvi a ve světě, skrze to, čím je kultura, tedy skrze společné žití, ke kterému nedílně patří i řeč o tom, co je společné, jak ho vidíme, slyšíme a jak o něm přemýšlíme.

Glaser ve svém článku hodně zeslabuje svůj úvod a vede článek ke tvaru běžného profesionálního mediálního produktu. Neptá se, proč už nejsme schopni o některých věcech v Církvi rozumně mluvit. Ví. Mluví. Ukazuje, co je špatné a nabízí pozitivní pohled – píše o „ovzduší komunikace“, které kdosi kontaminuje…“ fráze, typická práce s mediální řečí. Jsme tam, kde jsme byli. Škoda, že nedotáhl to, co začal, a ještě zřejmě při závěrečné redakci zeslabil a rozmlžil z úvodu co jen šlo.