V čem je scholastika ideologií

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Ideologie poskytuje závazné návody na porozumění světu. Jeví se jako pokus o „útok na věc samu“, pokud je zpochybňován i jen sebemenší element jejích výchozích premis. Ideologie je ze své povahy nepřezkoumatelná, protože je založena na konstatováních, za jejichž zpochybnění jakéhokoli provinilce automaticky sankcionuje.
Číslo: 

Te Deum 4/17 přináší v první části zajímavé články o Piovi XII. a nastavuje zrcadlo tomu, co popisuje jako zvrácenosti doby – všeobecný a cílený rozklad řádu, který byl vytvořen křesťanskou Evropou, nejmarkantněji viditelný v útocích na rodinu, na jednotlivé tradiční sociální role, a mimo jiné i v útocích na některé instituce a pravdy Církve. Celá tato část časopisu Te Deum víceméně „hladí duši“, protože ukazuje, že se lze kultivovaně distancovat od agend, které jako by byly vedeny nenávistí ke křesťanské Evropě. Naznačuje také, jak se tyto rozkladné prvky už po desetiletí šíří v Církvi samé, otevírá otázku nad více než problematickým působením současného papeže Františka. Redakce tu našla klíč, jak jednoduše a přehledně ukázat minulé, jak vzdorovat historickým manipulacím a ukazovat reálné lidi, kteří žili svůj neideologický život a svědčili tak o tom, co pro ně bylo a je hodnotou.
A tak jsem si s radostí přečetl článek „Přestaňte číst dětem nudné knihy“atd., protože ukazují, že svět je docela jiný, než jak nás to učí ve škole, a děti vnímají (a i my jsme kdysi vnímali) mnohem víc, než by odpovídalo „suché racionalitě“. A netušil jsem přitom, že se k problematice porozumění aktuální situaci budu muset vrátit ještě jednou a z opačné strany.

Po polovině čísla totiž časopis, jako mávnutím kouzelného proutku, zásadně změní charakter a čtenář je vystaven hrubé manipulaci, ve které je mu servírováno „jak to je“ a to vcelku pokleslým školským způsobem, ve kterém chybí jakýkoli vhled – chybí zde vše, co John Jalsevac o několik stránek dříve tak obdivuje u vnímání dětí. Jedná se o celý blok příspěvků na téma „práce“, které jsou typickou ukázkou katolické tragedie – a důvodem, proč jsou katolíci obecně vnímáni jako hodní a hloupí. Čestnou výjimku v tom tvoří článek Ernsta Hello „Práce a odpočinek“, který byl vydán (světe div se) ne tehdejší katolickou hierarchií, ale v jistém smyslu buřičem Josefem Florianem v r. 1933.
Samu esenci spisu, shrnujícího „jak to je a co se musí“ obsahuje hned první text tohoto tématu od Miloslava Skácela.
„Pokora dává člověku vědomí vlastních nedostatků a tedy i potřeb, které mají být uspokojeny užíváním vrozených sil a schopností, čili prací. Pokora tedy vede k pracovitosti.“
Zkouším si z této věty sestavit seznam jednoduchých tvrzení, které se mám naučit, abych u profesora tohoto typu „obstál u zkoušky“. Jistě, s trochou skřípání to jde, jsou to ale tvrzení lapidární a „tak obecně“ platná, že se mě de facto netýkají.

„Potřeby musí být uspokojeny…“? buď je to klišé, a nebo nebezpečný nesmysl, ale proč bych se tím měl trápit. Pokud to přejdu, nemám problém takovou zkoušku složit: souhlasím s tím, že je třeba dávat přednost práci nutné před užitečnou a užitečné před příjemnou, a nemusí mne zajímat, jak toto „moudro“ uplatnit, když se v modlitbě ptám „Bože, co mám dělat?“ Celá tato rozpitvaná mrtvola zprůměrovaného života mi může být kradená, nijak se nevztahuje k situaci, kdy ráno vstávám do tmy, abych jel sem tam nosit bedny v Amazonu, a nebo naopak spím, abych si pak mohl v noci ničit oči u počítače. Ano, přečtu si, že zábava nesmí být utrácením času, přečtu si spoustu věcí, co se nesmí a musí, ale dobře vím, že nejen smím a nemusím, ale je velmi těžké vůbec nějak rozumně přijmout všechna tato členění problému, celou tuto tak složitě rozpracovanou strukturu – protože žiji v úplně jiném světě. A ještě víc – uvědomuji si, že „průměrný“ člověk, na kterého by tato struktura „seděla“, vůbec neexistuje. Navíc se tato přihlouplá struktura nevztahuje ani k tomu, co si jen útržkovitě pamatuji z Písma – že je čas sít a čas sklízet, a také že pán sklízí tam, kde nesel a já mám být přesto služebník užitečný. Přečtu si zato, že
„práce musí být vytrvalá, poněvadž bez vytrvalosti je marná, přitom však musí být umírněná. Člověk (prý) nesmí přepínat své síly a nesmí jimi ani plýtvat. A chce se mi plakat. Co když to dělám jinak? Co když moje práce znamená chvíli chodit a bloumat a pak zase využít napření až do posledního zbytku sil? Tak – teď už vím, že něco (podle k tomu určené autority) dělám špatně, protože nejsem stejný jako jakákoli jiná a zaměnitelná ovce ve stádu, které musí daná autorita říci vše pěkně „po lopatě“.
Ano, autorita (cituji z kursu aristotelsko-tomistické filosofie, Praha 1969), a je to dokonalá ilustrace ideologického postupu, který začíná tvrzením, že věci světa nějak jsou a my máme v tomismu poklad, který nám umožňuje se v nich jednou provždy vyznat. Protože Tomáš vymyslel, jak věci světa pojednat takovým způsobem, abychom se mohli opírat o stále stejnou a neměnnou pravdu věci. A co je důležité: kdokoli by se snažil zpochybnit, že pravda je jen jedna, budiž proklet, a kdokoli by chtěl ukázat na něco, co se děje a co si tedy žádá o aktuální interpretace, ten jen nerozumí hylemorfismu a záměrně nebo z hlouposti se podílí na rozvolňování katolických konzervativních jistot… Ano. I to už jsem se dozvěděl.

Tohle vše by mohlo být jen mírně ironické pošťuchování, kdyby to nebylo k pláči a kdyby to nebyl příkladný projev společenských názorů reálně zastávaných konzervativními katolíky – stačí si přečíst např. pojednání o kultuře Romana Cardala, abychom se přesvědčili, že tohle není náhodný „úlet“. Jde o závazné, zato však zcela jistě nepoužitelné návody na porozumění světu. A to ukazuje k povaze této „filosofie“ jako typické ideologie. Ideologie poskytuje závazné návody na porozumění světu, u kterých se jeví jako pokus o „útok na věc samu“, pokud je zpochybňován i jen sebemenší element výchozích premis. Ideologie je ze své povahy nepřezkoumatelná, protože je založena na konstatováních, jejichž zpochybnění automaticky (ze své povahy) sankcionuje.

Redakci Te Deum nezávidím. Jak některé její členy znám, vím, že také oni tu cítí jakési napětí mezi tím, co by chtěli a tím, co jim „leze z pod rukou“. Snaží se „pracovat“ v dobré víře, připravili tuto část čísla přesně podle návodu z učebnice scholastiky. Pracovali usilovně a vytrvale a přitom umírněně, dělali to, co podle této filosofie dělat musí, a nedělali to, co podle stejných návodů dělat nesmí. Ale jako každý si (doufám) uvědomují si, že i když toto vše dělali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, může jim z pod rukou vyjít… „srágora“. Ale doufám, že ještě nejsou zcela nesoudní a pochopí, že pokud je na to někdo vlídně upozorní, může být veden oprávněnou snahou jim pomoci, nikoli uškodit.
Protože se může stát, že (jako v tomto případě) vůbec nenalezli ten správný klíč a danou problematiku (v tomto případě problematiku práce) uchopili zcela blbě. Záměrně používám toto citově zabarvené slovo, abych nenapsal „nesprávně“, protože by to jen vedlo k dalšímu otáčení kolečka, ve kterém běhá lapená myš. Zkrátka a dobře vydali se do neznáma podle návodů, jimž důvěřují, ale zato bez porozumění aktuálním problémům a otázkám, se kterými se potýkají ti, kdo by mohli na stránkách Te Deum hledat inspiraci a pomoc při řešení svých problémů, ti, kdo by zde mohli hledat inspiraci, když se pokoušejí porozumět svojí situaci.