Sokrates a Samuel
Z dávných i nedávných filosofických seminářů nám doma zbyl občasný rozhovor diskusní povahy – mluvíme s mou ženou Jarmilou o nejednoznačných tématech, o otázkách, na které nejde „šup šup“ najít nějaké „dostačující“ odpovědi. A jeden takový rozhovor se udál nad textem písně pro jednu dámskou kapelu, který jsem psal a který měla moje žena zpívat. Byl o Sokratovi a otázkách, které si dnes téměř nikdo neklade. A byl jsem upozorněn, že tu je ještě jeden, zcela odlišný přístup, bez kterého ten sokratovský nejde ve světě dostatečně ukotvit. A tak vznikl písňový text o Sokratovi a Samuelovi.
Uvedu jeho podstatné části:
Stačí poslouchat hlas
Tak jako Sokrates
Stačí ptát se zas
Jak se teď nikdo neptá
Stačí se otevřít času
Tomu co je ti vlastní
A rozumět hlasu
Člověk není sám, když se zasní
Stačí poslouchat hlas
Tak jako Samuel
Stačí naslouchat
A vůbec se neptat
Stačí se otevřít Bohu
Tomu co je ti vlastní
Důvěřovat mohu
Když lidé milují tak jsou krásní
Jenom si zpívat jak ptáci
Chytit se rytmu co se vrací
Zbavit se chtění
Zbavit se frází, znějí do omrzení
Oddat se variacím
Toho co zpívaj ptáci
Svět má svou melodii
Když dýchám, tak s ním žiji
Stačí poslouchat hlas
Tak jako Sokrates…
Stačí poslouchat hlas
Tak jako Samuel
Stačí se otevřít času
Tomu co je ti vlastní
A rozumět hlasu
Člověk není sám, když se zasní
Sokrates měl ve svém daimonion jistotu, že nevykročí tam, kam vkročit nemá, že se nespokojí s odpovědí, se kterou se nemá spokojit. To v jistém smyslu stojí u jednoho z kořenů evropského myšlení. Zcela jiný byl Samuel. Byl „zasvěcen“, již slibem rodičů, a posléze byl i prakticky zasvěcen Elim, který mu ukázal, jak má reagovat na oslovení, na situaci, ve které vůbec není třeba přemýšlet a argumentovat, ale jde o to naplnit to, co „bylo slyšeno“. Co bylo vysloveno tak, že to bylo určeno k porozumění tomu, kdo byl osloven.
Sokrates žije s druhými, a proto se ptá a hledá společenskou shodu na tom, že nabízené odpovědi nejsou dostatečné, že ze světa (z pouhé světskosti světa) se skutečných odpovědí lze jen těžko dobrat. Samuel žije ve společenství, které má příslib, nezajímá ho socializace, ta je věcí Boha (Prozřetelnosti). Udělá, co mu bylo řečeno, a je si jist, že o ostatní se postará Bůh.
V těchto dvou tradicích a z nich, v hledání rovnováhy, bychom měli žít. Klíčové přitom je, že hledání této rovnováhy je na každém z nás a tato rovnováha nikdy není „stabilitou“; jen se jejím hledáním podílíme na tom, „o co jde“. Není tu žádný návod a „mix“ přístupu Sokrata a Samuela; ten se (podle individuálního poslání) mění od člověka k člověku a od situace k situaci.
Někdy stačí naslouchat hlasu, důvěřovat a neptat se, a jindy je třeba se ptát právě tak, aby se ukázalo, že zvykové a zažité odpovědi nám nemohou stačit, že nás usvědčují z resignace na aktuální odpovědnost. A jsou tací, kteří jsou blíže kontemplaci, a jsou jiní, kteří přemýšlejí, analyzují a chtějí pojmenovat to, co si o pojmenování „samo říká“.
A nejen to. Jsou ti, kdo naslouchají hlasu jako Sokrates a nikdy díky svému vnitřnímu hlasu neudělají to, co udělat nemají. A nemusí se přitom ptát. Nemusí umět tuto věc „ukázat“ tak jako Sokrates v Platónem sepsané Obhajobě. A jsou jiní, kteří naslouchají hlasu jako Samuel, a přitom dokážou být řečníci, umí „kázat“ a tím ukázat, že naslouchání je klíčem; nespoléhají se jako Samuel na to, že jen „poslechnou“, udělají to, co mají a ostatní nechají na Prozřetelnosti.
V tomto smyslu máme v těchto dvou kořenech naší kultury dostatečně široké východisko. Pokud se budeme snažit se ho držet, pak můžeme
Jenom si zpívat jak ptáci
Chytit se rytmu co se vrací
Zbavit se chtění
Zbavit se frází, znějí do omrzení
Oddat se variacím
Toho co zpívaj ptáci
Svět má svou melodii
Když dýchám, tak s ním žiji