Sebe-vědomí
„To jsi četl Jiráska?“
„??“
„No, že argumentuješ proti všem!“
Jak jinak. To, co vyplývá z inspirativního vhledu, je vždy přísně individuální.
Je třeba žít se světem a ve světě s druhými, vnímat je, mluvit s nimi. Ale přitom svědčit.
Svědčím způsobem myšlení, který je konzistentní, a tedy je i v tom či onom fragmentu pochopitelný jako celek, který ale není a nikdy nemůže být úplný.
Konzistence se nedokazuje tím, že se budu odkazovat na nějaký schematický abstraktní koncept, umožňující vykládat svět.
Dokazuje se tím, že se osvědčuje v reakci na dění, na nejrůznější jednotliviny, reálie světa. Vede k efektivitě jednání, i když to není nijak racionálně vysvětlitelné.
Kdysi o jedné mé knize (Slovník samozřejmých slov) kamarád prohlásil, že by se měla jmenovat „Tak pravil Štogr“. Trochu přeháněl, protože nešlo jen o to, co jsem formuloval ve větách a reálně pronesl – i když sám fakt promluvy, slyšitelného znění hlasu je pro mne velmi významný. Učím se ze světa, a z naslouchání tomu, co není nahlas vysloveno lidskými ústy: to svět k nám promlouvá, pokud jsme mu otevřeni, a proto je tak významné pronášet některé modlitby nahlas.
Jen málokdo ví, proč se kdysi říkalo: „Tady je hluk (bordel) jak v židovské škole.“ Každý žák, cokoli četl, musel číst „Nahlas“, a protože byli žáci v čtení textu každý jinde (a ještě se přitom do rytmu veršů kývali dopředu a dozadu, znělo to pro cizí uši podivně. Židé ale dobře věděli, co dělají. Čtení „jen pro sebe“ je vynález podrobně popsaný Augustinem a znamená krok ze světa. Proto si v těžkých chvílích tak rádi zpíváme – protože mluvit tak, že se to ostatním jeví jako samomluva, je společensky nepřijatelné. Děkuji pěkně – modlit se mám korektně, pěkně „potichu“, ale když jde o kletby, ty se vykřičí do světa? Kdo ze čtenářů si někdy neulevil pěkně nahlas třeba do pr…?
Vykřičet něco do světa, zejména nesouhlas, to by šlo každému. Ale naslouchat?
Ano, leccos jsem načetl, diskutoval o filosofii a chodil na bytové semináře, živil jsem se desetiletí jako analytik a trochu to umím s řečí, ale základní pro mne nejsou argumentace, logické důkazy čehokoli. Klíčem ke světu jsou vhledy a schopnost poukázat k nespornému významu, o tom často píšu a snažím se to, co vnímám a čemu jsem porozuměl, zpřítomnit druhým. A pak jsem také kritický, a doslova vůči komukoli (nikoli proti všem). Leckdy se pokouším o názorné ukázání, jak se ve svých myšlenkových konstrukcích míjí významem ten či onen; odmaskovávám, nebo se o to snažím, pokud někdo postupuje formálně bez ohledu na skutečnosti světa, pokud jeho vývody neodpovídají skutečnosti nebo jsou ideologické, manipulativní. Ale nesnažím se o nějaké argumentační důkazy, logické argumenty. Jde mi o přesvědčivost vzhledem k tomu, co se děje tak, že je to skutečné.
Mluvil jsem často o milé metafyzice, později o meta-kultuře, ale vždy jde o poukazy k tomu, co překračuje naše myšlení – čemu lze rozumět jen v lásce (protože je to milé), nebo co nás překračuje v rámci kultury. Nechci nikoho vést ke konkrétnímu způsobu myšlení, jen upozorňuji na chyby myšlení, které jsou běžné, na redukci světa, ve kterém žijeme, a která z těchto chyb vyplývá.
Mohu jen zopakovat to, s čím jsem začal:
Svědčím způsobem myšlení, který je konzistentní, a tedy je i v tom či onom fragmentu pochopitelný jako celek, který ale není a nikdy nemůže být úplný.
„Ukažte mi moji nekonzistenci,“ říkám všem, kteří se snaží mne chytat za slovo.
Konzistence se nedokazuje tím, že se budu odkazovat na nějaký schematický abstraktní koncept, umožňující vykládat svět.
Dokazuje se tím, že se osvědčuje v reakce na dění, na nejrůznější jednotliviny, reálie světa. Vede k efektivitě jednání, i když to není nijak racionálně vysvětlitelné.
Samozřejmě, že se snažím ukázat, jak se dá otevřít naslouchání světu, že je třeba si držet odstup od myšlení obecnin a abstrakt – ukazuji, že takové myšlení je ze své povahy reduktivní. Jistě že musíme využívat práci s pojmy, musíme využívat argumentace a práci s abstrakty, jimž v reálu nic neodpovídá. Ale je třeba o tomto způsobu myšlení vědět „své“, vědět, že jde o jakousi nadstavbu, která je ze své povahy chybná, pokud není založena, pokud nestojí na porozumění a vhledech do dění a do ustrojenosti světa. Na takové strojenosti, která ukazuje na to, co je ústrojné, vnitřně provázané a celistvé, nikoli k tomu, co činí stroj strojem.
Naše porozumění světu se nerodí z toho, že o světě vršíme poznatky, ale z toho, že si osvojujeme naše soužití s tím, co je, že vnímáme dění jako to, co se nás týká a na čem se podílíme.
Pro ty, kdo tohle „nevydýchají“, to řeknu ještě jinak: slova nejsou ohraničené škatule, ani obecniny ne. Ptám se na významová pole slov, na jejich těžiště, na to, jak se prolínají s významovými poli jiných slov – tak, abych byl neustále co nejblíže tomu, co je tak, že se to děje – takříkajíc abych se dotýkal toho, co je v dění „živé“.
Jasně, je to tak trochu sokratovská pozice a třeba také skončím v očích mnohých „špatně“. Ostatně – kdo ví, co je to skončit špatně a co je to skončit dobře?