Rozvedení a spor arcibiskupů

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Kardinál Caffarra
Anotace: 
Ti, kdo „nemohou chodit k příjímání“, se cítí „vyloučeni“ a očekávají, že se jim ze strany společnosti dostane péče a příslušných integračních programů. Je přeci povinností Církve udělat něco pro jejich inkluzi! Evropa už je prostě zcela zblblá svou vlastní ideologií a je zde problém pojmenovat věci pravými jmény.
Číslo: 

Kardinál Caffarra se opřel do biskupů, především do kardinála Kaspera: Nestačí, že (nyní čerstvě svatořečený) papež Jan Pavel II. se problematice manželství soustavně věnoval a existuje tedy dostatek pramenů k tomu se tímto tématem zabývat. Kasper navrhuje takové změny v praxi Církve, které jsou v rozporu s učením Církve:
Současná debata se odchyluje na špatnou cestu a připomíná kazuistiku, kterou užívali proti Ježíšovi farizeové – vzkazuje boloňský arcibiskup na adresu návrhů šířených kardinálem Kasperem. Zmíněný kardinál postuluje, že rozvedení žijící v občansky uzavřeném manželství by mohli přistupovat k eucharistii po absolvování příslušně vymezeného období pokání.
V rozhovoru, který v sobotu udělil italskému deníku Il Foglio, se kardinál Caffara podivuje nad tím, že rozsáhlé učení Jana Pavla II. rozvíjející církevní nauku o manželství a rodině zůstalo na poslední konzistoři stranou úvah. Kardinálové věnují příliš velkou pozornost očekávání věřících ze zemí jako je Německo, Rakousko nebo Švýcarsko. … Názory přicházející z jiných zemí byly naprosto ignorovány, jako by hlavním úkolem církve bylo vyhovět očekávání západních zemí, říká boloňský arcibiskup.

Ti, kdo nežijí ve shodě s přikázáním Nesesmilníš (které vykládá Církev jednoznačně a jasně), nemají přístup ke svátosti oltářní. Je to jistě těžké, ale z jakého ohledu: jednak z hlediska vlastního duchovního života a jednak z hlediska jakéhosi sociálního vyloučení, které může takto „postižený“ člověk vnímat. A opět: dnešní chápání „postižení“ je pasivní – jsem postižen, dělejte s tím něco – a přitom zde je to jasné: to, že něco nemohu, je důsledkem toho, že něco dělám.
Ti, kdo „nemohou chodit k příjímání“ se cítí „vyloučeni“ a očekávají, že se jim ze strany společnosti dostane péče a příslušných integračních programů. Je přeci povinností Církve udělat něco pro jejich inkluzi! Evropa už je prostě zcela zblblá svou vlastní ideologií. Ano, neúčast na svátosti oltářní je také duchovním problémem. Ale Kasper řeší problém sociální! Pak je zbytečné argumentovat jakkoli. Je zbytečné říkat, že časté přijímání laiků je koneckonců historicky vzato „vymoženost“ posledního století.
Veřejné vystoupení Caffarry jistě není náhodné, vzkaz je to jasný: tudy cesta nepovede. O tom, že by se na této praxi něco mělo měnit, by se vůbec diskutovat nemělo. Vždyť přeci toho, kdo "nedostojí nárokům" šestého přikázání a žije v nelegitimním svazku podle mého názoru Církev nezatracuje, nevyobcovává. Nemůže se materiálně podílet na společné večeři Páně, ale pro mne je důležité, že svátost smíření takovému člověku ve své petrské roli v praxi neodpírá. To mi na problematice rozvedených a znovu sezdaných (nebo žijících v konkubinátu) přijde daleko důležitější než vše ostatní. Kdo zastává názor, že vše musí být černobílé, tak samozřejmě řekne, že nenapravený hříšník, který není rozhodnut se napravit (nadále už ŽÁDNÝ hřích nepáchat), nesmí dostat ani rozhřešení při svátosti smíření, ale já jsem přesvědčen, že tomu tak není a že člověk může přijmout rozhřešení z ostatních hříchů i když v jednom setrvává.
Dokonce se mi zdá, že z hlediska "pastorace znovu sezdaných" je to klíčová otázka. Jsem zvědav, zda a jak ji bude sbor kardinálů řešit. Je podle mne mnohem důležitější, než druhotné sociální otázky (ach ta nešťastné sociální vyloučení a povinnost věnovat se inkluzi postižených), které Kasper a další aktuálně řeší.