Protestantská obec a její dědictví

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Tyto skryté elity můžeme popsat ve třech či čtyřech osách: dosavadní víceméně skryté esoterické skupiny, které v katolických zemích existovaly, ale doposud hrály v Evropě omezenou společenskou roli (zpravidla se říká zednáři, ale není to přesné), židovské finanční elity a protestantské obchodní elity, které s těmi židovskými čile spolupracovaly, ale v mnohém si konkurovaly. Specifickou roli pak zde hrají programoví novoosvícenci.
Číslo: 

Středověký model strukturované evropské stavovské společnosti byl v 15. století postupně doplněn o model nový, model protestantské obce. Zdánlivě paradoxně se rozvinul ve dvou relativně odlišných prostředích: v uzavřených horských oblastech dnešního Švýcarska a okolí, a v pobřežních městech severní Evropy. V obou případech šlo o obchod: skrze Alpy procházely obchodní cesty, skrze přístavní města procházel obchod námořní.
Je zajímavé se zaměřit na otázku, do jaké míry byly pro vznik těchto nových společenských struktur vzorem židovské komunity. Protestantská strohost až askeze, odložená spotřeba, vztah k širšímu celku obce než je rodina a zároveň odmítání jakékoli hierarchie nad touto komunitou – to v protestantském prostředí nemohlo vzniknout „bez vzoru“. Domnívám se, že v tomto smyslu byla již od středověku inspirací židovská obec, která také byla vyvázána ze středověkého stavovského systému (Židé ve většině podléhali přímo moci královské) a inspirací byly tyto komunity nesporně i proto, že zajišťovaly úvěrový obchod a vytvářely efektivní nehierarchizované sítě po celém území Evropy.
Protiklad společenství – společnost v tomto smyslu tedy nebyl vynálezem 19. století, jak se domnívají mnozí. Statická a ve svém vnitřním uspořádání „spotřební“ středověká společnost byla typická pro vše, co reprezentovala tradiční správa panství a měst v katolickém rozvrhu. Oproti tomu Židé podnikali (především s penězi, pohledávkami, úvěry, směnkami) a podnikali jako organizované skupiny, které se vyznačovaly vzájemnou důvěrou postavenou na reálných vztazích.
Není zde cílem tento motiv nějak hlouběji rozebírat, je třeba ho konstatovat, umožní nám vnímat souvislosti s rozšířením luteránství v Německu a centrální části kontinentu, které bylo spíše zaměřeno na pouhou restrukturalizaci tradiční „katolické“ struktury společnosti. Bylo vázáno na zájmy jedné ze zúčastněných skupin – místní šlechty, konkurovalo katolickému „společenskému řádu“, ale nabízelo jen jeho alternativu bez systémové změny. A také nám to umožní porozumět významu kalvínství, které bylo s katolickým společenským uspořádáním zcela nekompatibilní a rozšířilo se po celé severní Evropě a Francii, významně ovlivnilo mnohé luteránské obce a později významně přispělo svými společenskými východisky k formování společnosti v severní Americe.

Základním konstitutivním prvkem židovské obce je fakt, že ji tvoří společně se modlící muži – a podobně se formovaly i protestantské obce. Rabín je učitel, není formální hlavou obce, a tak i pastor je funkce volená, správa obce je v rukou „starších“. Atd. V návratu k prvokřesťanství byl u protestantů kalvínské inspirace více či méně neuvědoměle přijat reálný současný (tehdejší) model židovských obcí. Není náhodou, že jednou z prvních starostí Kalvína bylo určit „přiměřený úrok“ a povolit „svým“ křesťanům obchod s penězi.

Život jakékoli takovéto obce ale s sebou nese řešení jednoho závažného problému, který hrozí nabourávat sociální struktury postavené na kombinaci důvěry a kontroly – a to problém elit. Katolický systém byl relativně těžkopádný, ale tenhle problém řešit nemusel: elity v něm byly formalizované. Vrchnost měla dostatečný prostor pro růst individualit a byla sama o sobě skupinou elitní, víceméně genealogickou. Taktéž stav duchovní – ten se vyznačoval hierarchickým systémem vytváření elit - mohly v něm úspěchu dosáhnout i mimořádně nadaní jedinci z jakéhokoli stavu, vč. z „lidu“ (samozřejmě při „troše štěstí“). Zato ve městech, a v městské protestantské obci zejména, je problém elit přítomen latentně. Někdo musí na sebe přijmout starost o celek, o druhé. Jsou to ti, kdo se snáz dohodnou o tom, co je podstatné. Formální postavení v rámci hierarchických skupin by tu bylo spíše na škodu. Není divu, že nově vnikající anglofonní americká společnost byla anti-feudální (nikdy se zde nepodařilo ustanovit panství – hrabství), zato byla od samého počátku oligarchická a plutokratická. Samozřejmě v různých částech USA to mělo složitý historický vývoj, ale na celém území se tento model prosadil definitivně po válce Severu proti Jihu.

Do této situace přichází kontinentální osvícenství a má zprvu za cíl především převzít statickou tradiční (katolickou) strukturu, protože ta se jeví jako snadno ovladatelná – jen s tím, že šlechtický stav je postupně zbavován svého významu a nahrazován úřednictvem. A do podoby „duchovního úřednictva“ je dotlačena i Církev a její hierarchie. V Evropě je ale jen málo velkých států, kde by se takový model mohl prosadit (Francie, Rakousko a později Prusko), značná část Evropy je mocensky rozdrobená, a tak se první vlna osvícenství nakonec vybije ve zvěrstvech Francouzské revoluce a následných napoleonských válkách. Nicméně v roce 1815 přichází druhá šance pro ty, kdo vytvářejí „osvícenský koncept“ pro nové hierarchické uspořádání Evropy – ale ukazuje se, že je opět pozdě. Jako nejvýznamnější síly přicházejí… úplně jiné elity. Vůbec není důležité, na čem se dohodli vládcové říší na Vídeňském kongresu, každý z nich je už dávno závislý na těch, kdo jsou schopni organizovat státní finance. Ani ne do třicáýtch let 19. století už je společenská mapa Evropy úplně jiná než deklaroval Vídeňský kongres. Států, a právě těch největších, se zmocnily a podstatné slovo zde získaly elity stojící mimo hierarchickou strukturu formální reprezentace moci.

Tyto elity můžeme popsat ve třech či čtyřech osách: dosavadní víceméně skryté esoterické skupiny, které v katolických zemích existovaly, ale doposud hrály v Evropě omezenou společenskou roli (zpravidla se říká zednáři, ale není to přesné), židovské finanční elity a protestantské obchodní elity, které s těmi židovskými čile spolupracovaly, ale v mnohém si konkurovaly. Specifickou roli pak zde hrají programoví novoosvícenci (ale o nich až jinde).
.
V druhé polovině 19. století vše přerostlo do závažného společenského napětí (tomu se věnujeme v předchozím článku), zároveň probíhá první plna „amerikanizace“ starého kontinentu. Vyhneme-li se (pro rozsah) 1. světové válce, pak je na začátku 20. století situace v centrální části Evropy obecně popsatelná jako „nenávist k finančním elitám“ – která byla „kanalizována“ tím nejjednodušším způsobem – bylo poukazováno na „Židy“ – to oni. Paradoxně podle mne největší podíl na vyhrocení protižidovských nálad měly neformální společenské elity, které odváděly pozornost od své vlastní role a od svého podílu na odpovědnosti za dosavadní utrpení Evropy. Vyhrocení antižidovské politiky v Německu podle mne spadá na vrub především neformálním ekonomickým a mocenským elitám, které měly zájem ventilovat společenskou nenávist, která se mohla obrátit i proti nim, a po zpackané 1. světové válce právě proti nim.
Paradoxně toto antižidovské naladění společnosti nemuselo vadit zpočátku ani židovským super-elitám. Na konci 19. století už byli Židé jako „vyvolený národ“ zcela rozděleni. Většina finančních elit již de facto „nepraktikovala“, měly své zlaté tele. Vznikalo silně vitální politické křídlo sionismu, také již zcela odtržené od tradice, a hlavně, z východu přicházeli jako ze středověku jurodiví chasidé – lecjaký „Goldlieb“ mohl v klidu spoléhat na to, že bude jen lépe, když se v tom státní moc udělá „trochu pořádek“. Kdo má peníze a vliv, nemusí se přeci bát. Neochvějně to platilo… do Hitlera. A právě proto tahle skupina židovských super elit mohla k protižidovským náladám trochu přispět nebo jim alespoň nebránit. Málokdo si dovedl představit (natož aby věřil těm, kdo varovali), že bude nastolen pořádek směřující ke konečnému řešení.

A tak se konečně dostáváme k dnešku – a dnešním reáliím je opět možné porozumět nejlépe tak, že si všímáme především podoby elit a jejich plánů a jednak reálií, které jsou v rámci dějin něco jako„nečekané karty“. Tak, jako nikdo nemohl z minulosti 18. století vysoudit Napoleona a radikální proměnu Evropy, kterou způsobil, tak jako nemohl vysoudit Hitlera s jeho plebejským velikášstvím a důsledným tlakem na „konečné řešení židovské otázky“, nemůže ani dnes vysoudit z minulosti, co bude tou nejdůležitější kartou, která zahýbá aktuálním děním.
Ale můžeme se poučit z analýzy toho, jak reagovaly elity na Napoleona a jak mu opakovaně dopomohly k moci, jak reagovaly na Hitlera a jak se jejich postoj víceméně opakoval (a koneckonců jak reagovaly na Lenina a Stalina).

Naším tématem by měly být elity a jejich cíle, elity nikoli jako jedna homogenní vrstva, elity, které sahají ve svých podobách od esoterických (zasvěceneckých) kruhů, přes polorodinné „obce“ vyvolených až k tradičním židovským rodům. Elity, které chtějí vytvořit „Nový světový řád“ i ty, které věří tomu starému (Řádu prostého a blyštivého „zlatého telete“).

Bez porozumění takovéto role skrytých elit např. nejde rozumět našim moderním dějinám, např. Masarykovi. Kdo „studoval“ Masaryka a zná pokusy interpretovat jeho roli, může na první pohled postřehnout zjevnou nesouměřitelnost: jeho myšlení a jednání nelze vůbec jednoznačně vyložit jako postoj „integrálního člověka“. Masaryk není nijak zvlášť originálním myslitelem, vlastně nemá na čem stavět, a přesto vystupuje v jistém smyslu „integrálně“ – ale tuto svoji integritu získává „zvenku“. Získává ji z toho, že je příslušníkem skryté elity, se kterou tuto svoji integritu sdílí, se kterou ji „spolutvoří“. To pak má svoje následky – ti, kdo takovou jednotu ohrožují (jako třeba Pekař nebo Gajda), se najednou ocitají před někým, jehož jednání (velmi tvrdé, nelítostné a vlastně „zlé“) si vůbec neumí dát do souvislosti s konkrétní osobou, kterou znají. Tak všechny kroky, které vedly k „odstranění“ Gajdy, dávají smysl jen v jediném ohledu: je to dokonalá ukázka postupu skrytých elit. I tam, kde jsou jejich „společenské projekty“ formálně pokryty demokratickými mechanismy, kde jsou vedeny „jakousi“ zdánlivou ušlechtilostí“… najednou vidíme nepochopitelnou tvrdost, bezohlednost a vlastně nelidskost. Dosud zdánlivě vlídní lidé neznají bratra tam, kde by mohlo dojít k prolomení toho, co se neříká – skutečných rolí, skutečných vztahů. Pro jakékoli elity, které vládnou „v pozadí“, je bytostně nebezpečné jen jedno – pokud se podaří pojmenovávat věci pravými jmény.

V tomto smyslu jsem se setkal s otázkou týkající se dalších kroků elit – vcelku se dá vysledovat, že alespoň některé elity se snaží dospět k takovému uspořádání, aby už nemuselo být vytvářeno „zdání“, že veřejný konsensus vzniká v rámci demokratických mechanismů. Vypustíme-li esoterické prvky, pak jde o dva možné modely „konce demokracie“.
Jedné skupině jde o to, aby ve skutečnosti vládli „odborníci“, byrokraté realizující připravené agendy, v rámci kterých bude určeno, co bude „zdravé“, dovolené“, bezpečné atd., co se musí a nesmí. Ti jsou bližší novoosvícencům. A pak jsou ti, kdo rozumí jen moci peněz. Části z nich je blízký islám jako nástroj společenské kontroly. Ale je alespoň pro některé z reálných držitelů moci dostatečně velkým svodem to, co bylo pro skryté elity vždy největším pokušením, lákadlem - aby si před nastoupeným davem nechaly posadit zlatou korunu na hlavu?