Proč vůbec mluvit o lidských právech?

V Monitoru 21 (dříve RCM) z 12.11. 2017 je úvodní článek (s dokončením na str. 3) věnován rozdílu mezi přirozenými lidskými právy a „lidskými právy“, která se dnes velmi často diskutují, resp. která jsou dnes často používána jako fráze, obhajující kdejaké násilné postoje liberálů, vnucujících ostatním svoje pojetí člověka. Prof. Stanislav Sousedík v krátkém článku dobře načrtl dopad, jaký má vypuštění přirozenosti z úvah o lidských právech, jinými slovy ukázal, co znamená slovní spojení „lidská práva“ v ústech svévolníků. Ale i tady je dobré si položit otázku ještě radikálněji: máme vůbec přistupovat na diskuse o lidských právech, byť budeme odkazovat na to, že smysl má pouze ptát se na lidská práva založená v přirozeném zákonu? Na rozdíl od prof. Sousedíka se domnívám, že vstupovat do této diskuse nemá smysl – a že je třeba „rozdat karty“ úplně jinak. Vůbec jde o to, abychom byli schopni sami rozvrhovat rámce diskusí, zvlášť pokud jde o hodně – o to, jak prezentujeme povahu člověka jako společenského tvora.
Předně je třeba, abychom si byli jisti s tím, co je to zákon. A pokud si nejsme jisti, že se nám podaří udržet jednoduché a přehledné téma přirozeného zákona, nemá smysl na toto složité a podminované pole vůbec vstupovat. Lépe je rovnou tematizovat jako předmět diskuse přirozenost člověka a přirozenému zákonu (a z něj vyplývajícím lidským právům) se pro začátek úplně vyhnout.
Pozitivně právní teoretici klidně mluví o „nezadatelných lidských právech“ a nadřazují cosi (pokrok) nad dávné právní zásady. Ale jaká že tato „nezadatelná“ práva jsou? Taková, která nám legislativa vrchnostensky „přizná“ jako „aktuálně platná“. A my se nenechme chytit na to, abychom se přeli o to, nakolik by měla ona státy vytvořená „lidská práva pozitivního práva“ kopírovat přirozený zákon a přitom se nám pozitivně právní konstruktéři dnešního práva smáli. Jaký má smysl diskutovat s těmi, kdo jako první princip vyznávají, že právo je to, co schválí jako právní normu příslušný orgán státu a o čem rozhodne v soudních výrocích jiný orgán státu?
Stát se vždy bude chovat jako suverén a značná část práva vždy bude právo vrchnostenské. A vrchnost sice prosazuje agendu, která se ohání lidskými právy, ale obsahově směřuje k totální kontrole jednotlivce a popření jeho svobody. Daleko důležitější, než spořit se o nějaká „lidská práva“, je hájit svoji svobodu tak, aby nám do ní stát svými vrchnostenskými nástroji nezasahoval a nezasahoval nám do prostoru, ve kterém se můžeme sami a na svoji zodpovědnost rozhodovat. Aby do naší svobody nezasahoval ani „lidskými právy“, které de facto krájejí naši svobodu na kusy. Nepotřebuji mít pozitivně právně formulovanou svobodu projevu, když k ní patří, že nesmí jít o projev, který je v rozporu s obecně vyhlášenou liberální ideologií pokroku. Atd.
A nemyslím si, že by mi k lepšímu naplnění mojí svobody projevu nějak pomohl odkaz na přirozený zákon. Úplně by mi stačilo, kdyby stát respektoval obecnou právní zásadu, že co není zakázáno, je dovoleno. Tak přeci odedávna stát se svými zákony vždy odkazoval k jistému respektu k suverenitě jednotlivce, která je vždy tak či onak omezena donuceními nebo zákazy. Zato v pozitivně formulovaných „lidských právech“ se tato původní zásada ztrácí. Předpokládané právní zásady, totiž svoboda jednotlivce (ale i presumpce neviny) se v rámci „ústavně garantovaných lidských práv“ stávají „jenom“ právem, které má vymezený obsah. Namísto, aby naše svoboda byla úplná a vycházela z naší schopnosti odpovědně jednat, nahrazuje stát tuto původní otevřenost … výčtem. Podle této zvrácené teorie máme právo na to či ono. Namísto, aby bylo předpokládáno, že jednáme v situacích, které se nedají předvídat, a právní kvalifikace jednání a skutečností s ním spojených nastává až tam, kde hrozí konflikt (a někdo – třeba i stát – se domáhá právní kvalifikace nějaké právní skutečnosti, jednání). Pozitivně-právní vymezení „lidských práv“ ze své povahy ruší a nebo alespoň významně oslabuje tento prvotní model svobody jednotlivce, který je odpovědným subjektem; považuji za chybu přistupovat na diskusi o tom, že by „lidská práva“ měla být v pozitivním právu formulována „s přihlédnutím k přirozeně-právnímu základu práv a svobod“.
Považuji za velké neštěstí, že katolické strany (často s názvy „křesťanské“ nebo „lidové“) už od konce 19. století hledají modus vivendi s liberálně orientovanými elitami, které si diktují svoji agendu – představa, že „lidovci“ a „křesťanští demokraté“ budou dost silní, aby „uhájili“ podstatné prvky křesťanského pojetí člověka a nebo alespoň „zabrání nejhorším excesům“, je naivní – tito politici jen posilují legitimitu takových rozhodnutí o právu, která v posledku vedou k zabíjení nenarozených, k eutanazii, k takovému pojetí lidských práv, které je svým obsahem zvrácené a ohrožuje svobodu člověka.

Už dávno jsme za hranou, jsme v situaci, kdy pasivně sledujeme likvidaci posledních institucionálních prvků staré „křesťanské“ Evropy. Jediné, co má smysl, je formovat zcela jasný program – agendu (resp. antiagendu), která bude postavena na člověku, který má svobodu, na odpovědném člověku, za kterého by neměl stát rozhodovat o tom, jaká má používat svítidla, zda má či nemá kouřit tabák, zda je pro něj to či ono zdravé a zda je to či ono „progresivní“ a tedy správné. Je třeba, abychom si vytvořili agendu obhajoby svobody a v jejím rámci se naučili hájit člověka proti všem, kdo z něj dělají nesvéprávný subjekt, který musí být chráněn sám před sebou, kterému je třeba předepisovat, co je zdravé a zakazovat, co je nezdravé. A především je mu třeba vnutit vnější rozvrh jeho svobody. Tedy direktivně určit, co je (jako lidsky i společensky regresivní) z jeho svobody vyloučeno.
Jde tu o vpravdě lidský a tedy i elementární politický program obhajoby presumpce (předpokladu) svobody, svobody, jejíž zdroj neleží v dosahu státu, jeho moci či svévole. Stát může svobodu jednotlivci usnadňovat a může ho naopak zotročovat. Nic víc. A jestli ho podvádí a skrytě (schován za vychytralé manipulace) zotročuje? Jestli štve jednoho proti druhému? Je třeba na to ukázat prstem jako dítě na nahého krále.
Vůbec mě nezajímá, co si ti či oni manipulátoři veřejného mínění nadiktují např. do povinných školních osnov, dělících názory na svět na progresivní (povolené) a regresivní (silně nedoporučené a podle místa a času více či méně spojené s restrikcemi). Moje svoboda předchází úvahy o progresivním a regresivním. A je třeba právě na té nejobecnější rovině ukázat že „liberálové“ tohoto typu ctí vše možné, jen ne svobodu, onu „liberté“, za kterou se skrývají. „Jejich“ lidská práva nenesou a negarantují žádné hodnoty. A nemá smysl o nich a s nimi na toto téma diskutovat. Diskuse by měla být zásadní – o tom, že svoboda není parcelovatelná podle tak či onak naformátovaných právních norem, ať už mají sebelíbivější podobu např. lidských práv, a už vůbec nemá smysl ji spojovat s tím, co prý vyplývá z „vývoje“ od horší společnosti k lepší, s glorifikací progresu a démonizací regresu; to kdykoli umožňuje „lidská“ práva „ve jménu pokroku“ komukoli oktrojovat.
Věci už jsou hodně daleko, všichni, kdo věřili, že bude možné hledat modus vivendi s ekonomicko-politickou liberální agendou, už mohli prohlédnout. „Pokrok“ již od počátku moderního myšlení hraje roli popohánějícího biče sociální destrukce a destrukce společenské paměti i institucí Evropy – kdo nadále kooperuje s mocí v rámci těchto procesů, podílí se na tomto díle zmaru, není pro to omluva.