Proč? Proto aby!

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Podnázev: 
Communio 71 – zdraví
Anotace: 
Ptáme-li se „proč“, měli bychom hledat odpověď typu „proto, aby...“. Měli bychom se ptát na to, co „je“ tak, že to teprve bude, a skrze toto budoucí se nám teprve minulost (minulá, třeba i trýznivá přítomnost) stane pochopitelnou.
Číslo: 

Zvolit „zdraví“ jako téma pro Communio znamenalo vykročení z obvyklého zajištěného syžetu, jít takříkajíc „do sporu se světem“. A to je samozřejmě čtenářsky zajímavé a je radost po delší době zase pochválit nějaký časopis za to, že je inspirativní, že se nedrží při zdi, že nepodléhá stereotypům myšlení, které jsou výsledkem liberální indoktrinace.
Jestliže jsem v minulém Revue Trivium psal, že mi v katolickém myšlení chybí širší porozumění budoucímu (článek Současnost, http://www.revuetrivium.cz/clanek/soucasnost) tak tady je jednoznačná odpověď: ptáme-li se jako svědci utrpení „proč“, pak děláme chybu, pokud zkoumáme jen příčiny. Vždyť obsahem Nového zákona je zásadní změna v odpovědi na takovou otázku: „..zhřešili rodiče slepého od narození a nebo on sám?“, jak se ptají učedníci. Ne – to vše se stalo proto, aby se ukázalo… Ptáme-li se „proč“, měli bychom hledat odpověď typu „proto, aby...“ Měli bychom se ptát na to, co „je“ tak, že to teprve bude, a skrze toto budoucí se nám teprve minulost (minulá, třeba i trýznivá přítomnost) stane pochopitelnou. V tomto smyslu je klíčovým článkem čísla příspěvek Pavla Vojtěcha Kohuta OCD, který pokračuje ještě dále – že stejně položenou a stejným způsobem zodpovídanou otázku si máme klást nejen v nemoci a utrpení, ale také jako zdraví, jako ti, kdo si uvědomují své zdraví jako dar, který jsme dostali k něčemu (budoucímu) a který tedy nemáme promrhat.

Po pravdě řečeno jsem dosti alergický na současný kult zdraví, který si přivlastnil stát a na základě kterého pak „moc“ vyžaduje, aby bylo omezováno to, co „škodí zdraví“. Jako by někdo věděl, co škodí zdraví (všechny snášené argumenty jsou jen statistické a pro někoho tedy nesporně neplatí), a hlavně, jako by zdraví bylo „poslední hodnotou“, a tedy existovala nějaká „svatá“ povinnost „jíst zdravě“, žít zdravě“, „neškodit svému zdraví“ atd. Je třeba říci, že některé články tohoto čísla Communia občas do tohoto klišé zabrousí, ale není to fatální. Je tu jen krůček od konstatování, že to, co je pro jednoho zdravé, je pro druhého nezdravé, a že v tématu zdraví prostě nejde zcela objektivizovat. Communio je „středový“ časopis blízký akademické sféře a do sporu s definicí zdraví podle světové zdravotnické organizace nejde Ale modla zdraví je tu poodhalena jako blasfémie v míře nečekané. Bravo.
V první části ze strany platonské filosofie (David. C. Schindler), protože zdraví těla nelze vytrhnout z porozumění rovnováze celku, a ani člověk sám není dostatečný celek, protože žije s druhými – trápí se s nimi a oni se trápí s ním. V prostřední části pak je tento „řecký“ pohled teologicky vyfutrován, což nás nemusí tolik zajímat. Důležitý je výsledek: definice zdraví jako „stavu pohody“ zavádí, protože sleduje izolovaného jedince bez minulosti a budoucnosti.

V kritice kultu zdraví šlo jít nepoměrně dále - ale to v Communiu samozřejmě nemůžeme očekávat. Nicméně základní argumentace v tomto smyslu tu obsažena je. Jde jen o to, do jaké míry ji čtenáři (zvyklí na akademickou produkci, která je pro Communio typická) budou schopni rozpoznat jako něco výjimečného, co si zaslouží mimořádnou pozornost. Zvláště, když článek Hans Urs Von Baltazara je v tomto smyslu velmi slabý. Jeho zařazení považuji za jedinou spornou věc v tomto čísle, je zde až příliš často používána řeč stavitelů model, řeč objektivizující zdraví jako standard atd. Domnívám se dále, že role F. Nietzsche v dějinách porozumění zdraví mohla být připomenuta jinak (a třeba komplexněji a nebo vůbec), a dostat se přes ocenění C.G. Junga a Teilharda de Chardin k positivnímu hodnocení psychoterapie jako vrcholu vědy o zdraví – to se z dnešního pohledu jeví spíše jako historická kuriozita. Rámec, který pro porozumění zdraví v tomto případě Balthazar nabízí, je sice v jistém smyslu využitelný (svým důrazem na budoucnost), ale stejně tak zavádějící. Balthazar píše: Dnes se zdá, že lékařská psychoterapie přebírá ve značné míře roli řecké, pedagogicky zaměřené filozofie. Aby ale dokázala skutečně hrát obdobnou roli, měl by si takového následnictví tak i zodpovědnosti, kterou tím na sebe bere, být i lépe vědoma. K převzetí této role může totiž dojít jen tehdy, když psychoterapie bude zcela vědomě usilovat o to, aby člověku pomáhala nalézt smysl života, který by ho naplnil, a aby mu pomáhala sebrat celou odvahu a podle tohoto smyslu i žít. V žádném případě k tomu nestačí zpětná analýza minulosti až do dětského a kojeneckého věku, v žádném případě pouhé vymanění z pout a komplexů, protože k takovému vymanění může dojít jen tehdy, když se člověku otevře nová budoucnost, smysluplná práce ve světě, který jako celek má nějaký smysl.

Zdálo by se, že to lze číst jako jakési předjímání motivu „proto aby“, se kterým jsme tento článek začali, ale podle mne by to bylo roubování dobrého štěpu na nekvalitní podnož. Vůbec přeci nejde o to, abychom pro sebe s pomocí odborníků „vybrali“ odpovídající projekt budoucího, „nějaký smysl“. „Nějaký“ smysl přeci vůbec smyslem není, je šidítkem. Naopak – jde o to, abychom se ptali „co mám dělat“ s vědomím, že pro každého z nás je připravena jeho nenahraditelná role! Nejde o to nalézt pro sebe v obchodním domě projektů „smysluplné budoucnosti“ ten, který mi bude nejlépe vyhovoval. To je nesmysl. Psychoterapie nemůže nic než destruovat minulé jako zátěž, ale k budoucnosti nemá co říci. A k nalézání smyslu života také ne. Smysl života jednotlivce není naplněn tím, že přitaká nějakému zdánlivě smysluplnému společenskému konceptu, jak se to některým zdálo v šedesátých letech. Smysl života nelze odvodit od žádného společenského optimismu, ani od toho teilhardovského ne. K naplnění smyslu života také nestačí věnovat se smysluplné práci pro druhé, protože je tu stále otevřená otázka, jestli by jí neměl dělat někdo jiný a zdali bych já neměl věnovat svoje síly někam jinam.
Život tu je (náš život) jako možnost ptát se „co je správné“ ve smyslu „co mám dělat“. Pokud jsem nemocen, trpím a nemohu dělat téměř nic jiného, tak se odpověď na tuto jeví jako nesvobodná: souhlasím s vyzněním celého tohoto čísla Communia, že není správné „jen“ přitakat utrpení. Celou svou bytostí se člověk může a má bránit, aby se jeho možnosti odpovídat na to, co je správné (co mám dělat), omezily na přitakání k danému údělu; i Ježíš se v Getsemanské zahradě modlí a „není smířen“ se svým údělem. Protože budoucnost není přístupná z toho, co bylo a co je a co se může jevit jakkoli beznadějně. Modlitba v Getsemanské zahradě je vzorem pro naši situaci utrpení: chceš-li, odejmi ode mne tento kalich hořkosti, a já dělám a udělám vše, co zmůžu, abych svoji věc nevzdal předčasně. Ale má-li se tento kalich naplnit až po okraj, dej, abych byl schopen ho přijmout.