Proč číst Jana Hertla?

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Liberalismus je ve své povaze mocensky nejistý, skrývá svoji čistě mocenskou povahu, stojí a padá s averzí proti tomu, co ho překračuje v duchovním smyslu. Jeho anti-křesťanství je součástí jeho identity.
Číslo: 

Proč číst Jana Hertla? Odpověď je jednoduchá: protože to, co napsal, je aktuální. Je ale třeba porozumět jeho východisku, a tím byla důvěra v řád, důvěra, která ho opakovaně ochránila před každým historicky „lineárním“ výkladem dějin, před každým „pouze systémovým“ přístupem těch, kdo namyšleně „drží“ tu správnou (vědeckou) metodu. Hertl formuluje svoje diagnózy jasně: Moderní doba se svými sociálními vědami zavrhla to podstatné – kontemplativní myšlení. Snaží se myslet svět jako inertní předmět, oddělený předmět zkoumání na Petriho misce laboratoře. Ale svět takový není a skutečné poznání světa je založeno na vztahu; rozumějící je ten, kdo je v pohledu na předmět svého zájmu zvídavý a přitom vlídný. Je to nedosažitelná maxima? Jan Hertl se o to snažil – necelých deset let publikoval své klíčové texty – a pak utichl dílem pro neporozumění ve svém okolí, dílem pro události doby.

Když jsem jeho kompletní dílo znovu procházel při přípravě této knihy*), měl jsem příležitost vidět mnoho detailů i celek jeho myšlení v odstupu. A uvědomil jsem si, že některé věci předjímal ještě o jednu rovinu hlouběji, než jsem dokázal popsat při vzniku monografie**), která se snažila ukázat ho jako člověka, který nemohl jinak, než žít svojí dobou, jejími aktuálními dramaty, vášnivými spory (na které dávno všichni zapomněli), s jejími zdánlivými nadějemi a traumaty. Dnes žijeme jinými traumaty a snažíme se křísit jiné naděje, a právě v tom pro nás Jan Hertl může být člověkem inspirativním.

Jan Hertl poměrně přesně a jasně popsal problém moderní společnosti, vnitřní prázdnoty liberalismu, schizofrenie sociální vědy, ale dál toto téma nerozebíral. Nezašel tak daleko, aby se postavil do rozporu s dobou, ve které žil, netvářil se, že zná „lék“. Chtěl v této moderní společnosti žít a chtěl pracovat jako „akademik“, který zachovává kontinuitu dění. Konstatoval, že moderní sociologie ztratila zájem o to nejdůležitější, totiž kontemplující duši člověka, že ztratila Řád jako úběžník všeho a nahradila ho ideologiemi – ale nešel dál, kam také dál, když doba se schylovala k další světové válce a pak už pro něj zbylo jen ústraní a strach. Nebyl jako Josef Florian, nebyl tím, kdo „vystoupí z jedoucího vlaku“ a postaví se silou své osobnosti mimo dění se slovy „vydat plamenům“. Popsal základní problém moderní doby a zastavil se – a nenechal se strhnout různými náhražkovými společenskými projekty, jako byly představy o stavovské společnosti apod. Ačkoli z toho byl mnohokrát nařčen, nikdy také nekoketoval s fašismem, nevystupoval protižidovsky. Klíčové podle mne je, že poté, kdy provedl zevrubnou analýzu post-osvícenecké Evropy se všemi jejími problémy, obrátil svoje zkoumání ke komunistickému Rusku. Na napsal dvě podstatné studie, týkající se Stalina. Věcně a neideologicky analyzoval společnost, která je zbavena křesťanství jako základu a která je tím pádem organizována s jediným kriteriem, totiž kriteriem moci. Jak „Prolegomena ke Stalinově principátu“ tak „Stalinův principát“ jsou chladnou a nemilosrdnou analýzou moci a její logiky, která platí tam, kde je popřena lidskost člověka v křesťanském smyslu. Z odstupu je jasné, že v tom viděl „cestu“. Jakou cestu?
Logika moci je neúprosná, v jistém smyslu „čistá“, vztahuje se k realitě, přetváří ji jen v řádu své logiky. Hertl v jednom okamžiku formuluje jasnou vizi: Stalinský principát (lidsky hrůzný) je ve své povaze reformovatelný, protože jeho logika moci může (až se vyprázdní) kdykoli vzít zpět „do hry“ křesťanské pojetí člověka. Naproti tomu západní post-osvícenství (liberalismus) má ve své povaze křesťanství zakódováno jako nevykořenitelného vnitřního nepřítele a v tomto smyslu reformovatelné není.
Stalinský model moci je ne-lidský, ale nemá vnitřní zábrany se lidským stát; pokud to bude v zájmu moci, logiky moci. Liberalismus je ve své povaze mocensky nejistý, skrývá svoji čistě mocenskou povahu, stojí a padá s averzí proti tomu, co ho překračuje v duchovním smyslu. Jeho anti-křesťanství je součástí jeho identity.

Při čtení výběru textů Jana Hertla si můžeme uvědomit, že i největší myslitelský formát, jakým Jan Hertl byl, žije v době a s dobou – a nejdůležitější jeho výpovědi nikdo z jeho současníků neocení, ani jeho nejbližší přátelé. S tím bychom mohli skončit, ale považuji za důležité se zastavit ještě u jedné otázky.
Jan Hertl studoval u Pirenna, autora studie o evropských městech raného středověku, a musel vědět, jaký je význam obchodu a toho, co je předmětem ekonomie, musel vědět o proměňující se roli peněz ve středověku. Přesto nikde ve svých pracech nešel dál než k motivu směny. Neklade si žádné „ekonomické“ otázky, ani ve věci proměny měst v průběhu industriální „revoluce“nebo nahrazení robotních povinností v rámci panství peněžní daní (jen lehce se v narážce vysmívá, že tuto zdánlivou výhodu sedlákům „zařídili“ městští intelektuálové). Hertl ví, že se nelze vrátit k naturální dani, a právě proto hledá pro sedláky novou vrchnost – vrchnost, kterou sedlák potřebuje, aby vytvořil rámec, garantující jeho snažení. Ví, že volný trh v zemědělství je nereálný, a tak se snaží ukázat, že roli organizátora a garanta zemědělství (kterou měla dříve vrchnost) by měl převzít stát. Nezabývá se ale ekonomikou jako celkem ani tehdy, když přemýšlí o zemědělském plánu, ba dokonce se ekonomiky nedotkne ani ve svých analýzách moci v komunistickém Rusku, které zcela změnilo některé ekonomické mechanismy. Z tohoto důvodu zůstává Jan Hertl podobně tajemný a neuchopitelný jako kapitán Nemo. O něm v románu Julese Verna mluví jeho zajatec, universitní profesor, s velkým obdivem, ale konstatuje: „V jeho knihovně na Nautilu jsem našel všechny poslední odborné knihy z mnoha přírodovědných oborů, ale ani jednu knihu o ekonomii“. Nám, kteří žijeme v době ekonomikou a výkladem ekonomických jevů doslova posedlé, se to může jevit jako zvláštní anomálie.

*) Jan Hertl: Historie, to jest vyhnanství z ráje (výbor z díla 1932-1942). Editor Jarmila Štogrová, Josef Štogr, Knihovna kardinála Berana, Plzeň 2017
* *) Jarmila Štogrová: Neztratit se v propastné tůni nahraditelnosti (Život a dílo Jana Hertla), Knihovna kardinála Berana, Plzeň 2017