Před člověkem je úkol

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Základní lidská otázka je: „Jak se to má se světem a co já sám se sebou (ve světě)?“ Předpoklad, že je to otázka stále aktuální, je jedna z mála jistot, které máme: se světem je to úplně jinak, než jsme si doposud mysleli.
Číslo: 
Osobnosti: 

Před člověkem je úkol, aby pojmenovával – a záměrně píšu, že je před ním, aby to vylučovalo možnost, že už je v podstatě za ním.
Člověk vrůstá do světa (celý život) a tím, jak pojmenovává, tak svět spolutvoří. To není o nějaké intelektuální výlučnosti těch, kdo „na to mají“, a geniálně to vyjádřil Pratchett v knize Malí bohové: bůh (jeden z mnoha v pantheonu nesčíslných bohů) v jeho knize roste a zmenšuje se podle toho, kolik lidí mu skutečně věří. Slovo „skutečně“ je tu klíčové, protože „bůh“ v této knize je skutečnost a skutečnost se ustavuje tím, že ji člověk (lidé) bere za svou. Právě proto se v logice příběhu bohové velkých společenství zmenšují až do nepatrnosti, protože většina těch, kdo se tváří jako věřící, ve skutečnosti „jen“ opakují vyžadované, ale pro ně prázdné mantry. Chápou svoji zainteresovanost jako způsob, jak dosahovat společenského úspěchu, k tomu patří formální společenská akceptace "poměrů". Téměř nikdo už skutečně „nevěří“ bohu samotnému. Kdekoli se víra v to, co nás přesahuje, stane jen společenskou formou, která vede k úspěchu, ztratí se onen podstatný přesah a daná společnost směřuje do pekel. Právě v tomto kontrastu vynikne, co to znamená skutečně a konstitutivně věřit: víra je skutečnou vírou, pokud to, co mám na dosah ruky, je garantováno vírou a nikoli naopak. Tedy žádná transcendence, kdy vycházím ze zkušenosti a dostávám se postupně k něčemu vyššímu, vzdálenějšímu, hůře dostupnému. Naopak. Víra je to první, a opakuji, to zásadně konstitutivní, co člověk má. Pokud „věří“ ve světský svět, má, co chtěl.

Samozřejmě nejde o Pratchettovy „bohy“, ale o sdílené pohledy na svět. Do jisté míry to ilustruje příhoda, která se nám stala po polovině 80. let. Tajný policista při náhodné kontrole zabavil kamarádovi před dveřmi našeho bytu igelitku se samizdaty, na stroji opsanými knihami a časopisy. Čekali jsme, co bude – a nic. A po roce 1989 se ukázalo, že opravdu nic. On si ten tajný policajt samizdaty prostě nechal pro svoji potřebu. Žádný protokol o tom se nikdy nenašel. Estébák to byl, legitimoval se, ale neměl důvod k loyalitě se systémem. Stejně jako většina ostatních nevěřil „ničemu“, natož reálnému socialismu. Nechal si to „pro strýčka Příhodu“ a zajímavé čtení nejspíš půjčoval svým známým. Jen rozšířil čtenářský okruh samizdatu. A společnost reálného socialismu se rozpadla.
Ano, bez zainteresovanosti svých členů se jakékoli společenské systémy rozpadají, teď jde o to vyložit, co je to zainteresovanost. A přitom tuto otázku rozšířit na to, co je onou vírou, která má být základem všeho a jak se pojí s pojmenováváním, které je před námi jako úkol.

Věřit znamená něco zcela jiného než „mít zájem“. Stačí pro vstup do světa libovolný zájem, např. o jakékoli kolemjdoucí děvče nebo o jízdu na kole? Ve smyslu Malých bohů určitě nikoli. Dokonce se zde ukazuje, že zainteresovanost ve věci pozemských cílů je v jistém smyslu (pokud se týče skutečné otázky vyplývající z víry) ve své povaze špatná, plodí zlo: v Pratchettově knize ti, kdo se bouří proti zkorumpované a zvrhlé moci ve jménu jiné, „spravedlivější moci“, jen sami plodí zlo. Svět sám (jako předmět zájmu, tedy svět považovaný za „samostatně skutečný“) žádné řešení nenabízí. Smysl má, když se ptáme na to, jak pojmenovat a ještě lépe, jak oslovit to, co nás přesahuje. Zainteresovanost má smysl tehdy, pokud jde o skutečnou zainteresovanost ve světě a jeho běhu, ve smyslu této knihy, když svět chápeme jako dílo, ve kterém nejsme pány dění a přitom víme, že se na něm máme podílet.

Motivace „napravit svět“ je v jistém smyslu opodstatněná, je založena na touze po spravedlnosti. Ale „odkud“ je spravedlnost? Kde „bydlí“? Jak to, že o ni víme?
Spravedlnost není z tohoto světa a v tomto světě není dosažitelná, v citované knize ani pro malé bohy ne. Je mnohem dál, než kam dosáhnou naše světem zatížená slova.
V jistém smyslu toužíme po spravedlnosti a je to toužení, které je společensko-tvorné, ale nemůže se u něj skončit a ani začít. Spravedlnost se týká vzájemných vztahů mezi lidmi, ale také postavení každého konkrétního člověka, který se jako Job může ptát: „Proč zrovna já?“. Tyhle roviny se jen těžko rozplétají.

Otázka po spravedlnosti nám nepomůže, jako nepomohla Jobovi. Musíme se vrátit k otázce pojmenování a zainteresovanosti. Ke konstatování: „Ty jsi můj Bůh, Ty, Bůh Izáka a Abrahama, Ty, který jsi trpěl pod Pontským Pilátem.“ A jestliže jsem tady, tak to má smysl a já mám povinnost se ptát, mám povinnost se ptát: „Co mám dělat, právě teď a tady?"

Jedné otázce případného kritika se ale nemůžeme vyhnout. Proč tak bez jakékoli pochyby předpokládáme, že máme úkol pojmenovávat a zaujímat postoj jako východisko k pojmenování? Vždyť v Genesis je jen pokyn pojmenovat stvořenou havěť? Ano, nejde o biblický pokyn. Jde o aktuální kulturní výklad novozákonní proměny v přístupu k Zákonu.
Nejde o to dodržovat Zákon s jeho milionem ustanovení a předpisů, ani o nic podobného, naplňujícího všeobecné zadání. Evangelia jsou mnohotvárná a není možné je zjednodušit jen na pokyn: „Chci milosrdenství“. To je přeci jen půlka věty: milosrdenství chci, ne oběť – ne něco, co je formalizované, co lze mít „pod kontrolou“. Ve Starém zákonu Bůh toho či onoho oslovil, aby se stal „jeho“ prorokem. Novozákonní poselství dělá „proféta“ z každého, kdo věří. Každý z nás je poslán, ale je zcela chybné si myslet, že nám nějaká vnější autorita poskytne návod na „správnou cestu“.
Je zde také „Věř a víra tvá tě uzdraví.“ Svět měníme modlitbou, ale také svým míněním, postojem, tím, že bereme svoje slova vážně. Základní lidská otázka je: „Jak se to má se světem a co já sám se sebou (ve světě)?" A předpoklad po ni je v jedné z mála jistot, které máme: se světem je to úplně jinak, než jsme si doposud mysleli. Skrze svoji víru, která je první jistotou, se můžeme ptát na svět a na to, jak se mám podílet na dění. Teprve v tomhle tázání můžeme vůbec rozumět světu. Protože to, co se učíme o světě ve škole a co o něm čteme v novinách, nám svět spíše zakrývá.

To je vysoce optimistické, i když víme, že po každém dalším kroku, po každé další zodpovězené otázce, po každém našem (odpovědném) zaujetí postoje… budeme tam, kde jsme byli. S jistotou víry a nejistotou o tom, co sami se sebou ve světě.