„Prase aby se v tom vyznalo“

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
„Prase aby se v tom vyznalo,“ slyšel jsem nedávno v jednom z rozhovorů o dnešním světě. Tato věta asi leckoho napadá, když přemýšlí o tom, jak shrnout současnou situaci Evropana, který se dívá, jak je jeho kultura cíleně destruována a téměř vše mají v rukou ideologicky (černobíle) myslící lidé, kteří se vydávají za pragmatiky. Pokrytectví, neláska, sobectví, pohodlnost, neodpovědnost…
Číslo: 

„Pomoz mi Maria, všichni svatí a Duch ať mě vede,“ mohl by si říci katolík, který nemůže ten skvělý obraz s prasetem použít, protože Bůh se v tom zcela jistě vyzná a není zcela v pořádku dávat ho do jakékoli souvislosti s vepřem který si pro sebe něco najde kdekoli, i ve sračkách. Musí ale katolík vzdát ambici se „v tom vyznat“? Ano i ne. Musíme se podívat blíže, co se tím „vyznat se“ míní.

Do jisté míry je v této ambici nepřiměřená pýcha, pokud „chtít se vyznat“, znamená „být nad věcí, vědět, kudy kam, být si jist". Ale jde o to, vyznat se jako ten, kdo ví „kudy kam“? Vždy je v tomto svém vědění limitován svými zájmy, obzory, svoji „mapou světa“. Kdo ví, kudy kam, ten může postupovat jen pozičně: stanoví si náhodný cíl a dostane se k němu, samozřejmě za použití přiměřených prostředků (přiměřených cíli). Jde jen o relační věc: výchozí místo, cíl, potřebné prostředky. Ale vůbec se tu neklade otázka, zda zvolený cíl a celková orientace jsou správné. Ale je i jiná orientace, ve které přijímáme vnější rámec a jsme otevřeni pro to, co přichází. Kdo se takto orientuje, ten ví, kde je nahoře a kde dole, co se může a co ne, ptá se, co je dobré a špatné, přijímá rozvrh situace, ve kterém nejsou všechny cíle rovnocenné a dokonce některé (vábivě příjemné) ani nejsou žádoucí. Přijme i to, že jsou některé cíle zavržené. Že jsou „tabu“.

„Vyznat (se)“ znamená skutečně mimo jiné schopnost vytvořit (si) rozvrh podle své vůle tak reálně, že svojí vůli pak jsme schopni „prosadit“. Ale v původním slova smyslu je takové „vyznání se“ pojmenováno jako svévolnictví. Skutečné vyznání je především deklarace rozvrhu, který má elementární základ – je shrnutím základních orientačních bodů života, ze kterých je možné vykládat to, co se děje. Proto mě tak fascinuje německé „glauben“, kde věřit a myslet je spojeno ve vyznání (se). Je zásadní rozdíl, jestli se vyznán „v něčem“, čemu jsem díky tomuto vyznání se nadřazen, a nebo jestli vyznávám „něco“, co mne přesahuje, co pro sebe přijímám jako základ pro racionální rozvrh a úkol.

Prase aby se v tom vyznalo – to je případné rčení, pokud „se“ v tom chceme vyznat jako svévolníci. „Bože dej, abychom svým životem vyznávali a tedy svědčili“ – to by měla být křesťanská odpověď na prasečí vyznávání světa jako sumy více či méně dosažitelných (a libo-volných) cílů. Ale co dál? Vyznání – jistě, ale jak je to u katolíka s porozuměním tomu, co se děje, jak má určovat svoje cíle, co má dělat? Jak se má stavět k otázkám, které jsou formulovány dvojznačně, rozporuplně, jak se stavět k té směsi pravdy a lží, která nás obklopuje, jak vůbec žít v tom světě přetvářky, klamu, manipulací? Není vhodná doba skutečně vyznat a odejít do katakomb, protože pro své skutečné vyznání už dávno nemáme společnou řeč se světem, ve kterém se vyznají vepři? Naše řeč je schizofrenní, co se týče světa nechali jsme si vnutit řeč pragmatických zkratek, individiálních cílů, nahraditelnosti, statistiky, naučili jsme se pohodlné řeči zakrývající to, co je jedinečné, otevřené, co ctí budoucnost a její výzvy.

Abychom mohli skutečně vyznat, nestačí jen odrecitovat vyznání víry. Jde o to pojmenovat ve vyznání sebe a svět, to, v čem žijeme a to, jak se rozhodujeme, udělat to individuálně, za sebe. Ano, věřím, že to, co se odehrává ve světě a v  Církvi (mne, kohokoli) může zraňovat. Ale Duch vane, kudy chce a vše má svůj hluboký smysl. Ano, to, co se odehrává v Evropě a ve světě, je ze své povahy zvrácené a je to v mnoha ohledech triumf sil zla. Možná jsme na tom jako Židé v roce 1938 – ale co dělat? Jak se rozhodnout? Není kam se uchýlit, Země je příliš malá. V tomhle všem jde o osobní vyznání – ano, vidím to všechno kolem sebe, a přesto a nebo právě proto žiji v důvěře. Světu nelze rozumět pouze z toho, co se ve světě děje. Proto máme prosebné modlitby, proroctví, Církev. Ale máme také svoji aktuální odpovědnost, kterou z nás nikdo nesejme. Nejsme tu proto, abychom resignovali na porozumění své situaci, nejsme tu proto, abychom jen reagovali na prvoplánové výzvy, například na tu papežskou, abychom pokud možno co nejvlídněji naplňovali svůj život milosrdenstvím. Papež nám říká, že milosrdenství je aktuální a je třeba to brát vážně. Ale ani to samo o sobě není dogma, nesnímá to z nás povinnost vážit, zdali právě pro nás není čas, ve kterém se neseje, ale sklízí, co seli jiní, ve kterém se neuhýbá konfliktu, ale pronáší se tvrdá prorocká slova. Nikdo se neraduje, když nastává čas metat kamení, ale to neznamená, že taková doba nemůže přijít.