Porozumět procesům

Verze pro tiskPoslat e-mailem
Anotace: 
Motto: svět jako předmět zájmu je vše to, čemu rozumíme na pozadí všeho toho, čemu nerozumíme.
Číslo: 

Ekonomie se zabývá procesy – jak jinak – a v souladu s přístupy moderní vědy chápe procesy jako změny měřitelného stavu. Chybí jí ale dostatečně jasně zodpovězená otázka: jde o procesy „čeho“? Ekonomie se zabývá ekonomikou – jistě, ale co to ekonomika jako předmět vědy je?
Tato nejasnost založení ekonomie jako vědy ale nikterak nevadí těm, kdo se soustřeďují na procesy, stačí jim, že mají k dispozici jako svůj předmět dostatek měření, skrze která mohou procesy popsat, nějak ukázat či spíše odkázat na ně. Prezentují výsledky svých měření jako informace o skutečnosti. Jde jim o to získat dostatečné množství informací o změnách stavu a snaží se dokazovat, že jejich „věda“ je schopnost vybrat ty správné způsoby, jak se získanými daty pracovat, vybrat ty správné „ukazatele“, a nebo je vytvořit jako agregáty dat získaných z různých typů měření tam, kde je obtížné nalézt přímé souvislosti mezi měřeními. (tam, kde změny stavu podle jednotlivých měření se jeví jako chaotické a pro jakoukoli interpretaci procesu nedostatečné.) Ekonomie si tak jako ostatní sociální vědy vytváří statisticky interpretovatelná data o procesech, na základě kterých se ekonomové snaží těmto procesům „rozumět“. Ale čemu rozumí?
Jednání ekonomů završuje paradox a bludný kruh ekonomiky. Jejich zájem o ekonomiku není ne-ekonomický. Ekonomové deklarují, že ekonomika je zkoumána proto, aby do ní bylo možno (pokud možno co nejekonomičtěji) zasahovat. Tak se ekonomové (tím se liší od národohospodářů) pokoušejí ovlivnit procesy, které skrze svá měření (a skrze agregáty dat z toho vzniklými) sami svým způsobem „přivádějí na svět“. Zároveň ale mají jejich zásahy dopad i na konkrétní lidské životy, nepředvídaně se mění podmínky života a tedy i lidské jednání a chování. Ekonomové si však přes všechna svá měření nemohou klást otázku, jaké jsou skutečné dopady jejich „ekonomických opatření“ do života lidí – sledují jen to, co je z jejich pohledu měřitelné a člověka tedy chápou jen z jedné stránky, pouze jako „homo economicus“, toho, kdo jedná ekonomicky.

V ekonomii se přímo i nepřímo prosazuje takový společenský model, ve kterém je vše postaveno na chtění jako ekonomické kategorii, tedy na chtění neoddělitelně spojeném se získáváním. Vytváří tak pro ostatní společenské vědy podklad pro zjednodušující představu, že člověk je ve svojí povaze veden jen a jen zájmem individuálně získávat a jakékoli z tohoto pohledu „složitější“ lidské motivace a nebo i náhodné jednání je jen sublimací nebo nevědomým projevem téhož.

Víceméně zjevný zájem ekonomů je, aby jejich věda umožňovala právě jim modifikovat sociální vztahy tak, aby byly co nejvíce ekonomizovány a převedeny na měřitelné akty (například tím, že se z nich stávají ekonomické kontrakty měřitelné v penězích). Z povahy ekonomie vyplývá, že žádný ekonom nemá zájem vypustit si rybník ekonomických nástrojů (to by bylo pro ekonoma neekonomické, a tedy by šlo o esenci hříchu či v ekonomickém pojetí „zločinu“!). Jinými slovy ekonomie je neoddělitelně spojena s mocenskou praxí, v jejím rámci není možné se chovat nezištně – vše, co se děje bez zjevného zisku, je „neziskové“, což vždy lze vyložit v ekonomických kategoriích (quasi-zisku). Nezištnost v křesťanském smyslu je podle ekonomů iluzí.

Z předchozího plyne, že vše, co se prezentuje jako „zjištěné“, je prezentováno z důvodů zištných! A tedy je jasné, že tento článek nepíše ekonom, ale ten, kdo se (neekonomicky a tedy nezištně) ptá na základy dění a na způsoby, jak jim lze rozumět, a shodou okolností se v tomto případě ptá na dění, které je pod silným, téměř hegemonistickým vlivem ekonomů. Je tedy lhostejné, zda se někdo bude snažit ekonomizovat (v rámci ekonomie interpretovat) moje otázky, tím nijak nezmění smysl těchto tázání. Ve snaze porozumět procesům totiž nemusí být obsažena ona ambice ovládat nebo alespoň cíleně zasahovat do dění. Porozumění není nijak nutně spojeno s praktickou použitelností poznaného, tedy s ovládající dovedností, se ziskem. O takové ne-ekonomické porozumění mi jde. A je třeba vědět, že tento ne-ambiciozní vhled do dění, o který se pokouším, může mít a zpravidla také má vliv na myšlenkové prostředí a tedy i dění. Dopad, který není předvídatelný, který není ekonomy měřitelný mimo jiné proto, že nedovedou změřit změnu v myšlení, která vyplývá z porozumění něčemu. Ekonomové sledují jen statisticky nezanedbatelné změny ekonomického chování. Změna v porozumění nějakému aspektu světa a sebe sama nemůže být zachycena v ekonomické analýze jako měřitelný „jev“, ani efekt s jevem spojený, ba dokonce ani jeho dopad (impact). Každý vhled a každé porozumění souvislostem může vést a mnohdy vede ke změně postoje a následně ke změně jednání, tak ovlivňuje a proměňuje společenskou realitu, ve které je samo toto dění v prostoru života reflektováno, ale jak? Celkový obraz dění (naše představa o světě) je neustále „v pohybu“. Svět jako předmět zájmu je vše to, čemu rozumíme na pozadí všeho toho, čemu nerozumíme. To je rána všemu ekonomickému myšlení.
Chceme-li porozumět dění, máme ambici zachytit naším myšlením něco, co doposud zachyceno není, čemu dosud nerozumíme – žádným rozuměním ale nezměníme výše popsanou strukturu vztahu mezi tím, čemu rozumíme a čemu nerozumíme, už proto, že nemůžeme vědět, jaký je rozsah toho, čemu nerozumíme. Dokonce můžeme usuzovat, že nic z toho, čemu porozumíme, neumenšuje nijak ono pozadí, nemá na něj žádný vliv. Ať poznáváme jakkoli „skvěle“ a dlouho, stále platí totéž: Svět jako předmět zájmu je vše to, čemu rozumíme na pozadí všeho toho, čemu nerozumíme.
Ale i ta část dění, které nerozumíme, protože ji neumíme popsat, si o vyslovení, o porozumění tak říkajíc „říká“, „žádá“! A vstříc jí jde náš pocit nedostatečnosti – protože doposud zavedené a společensky garantované způsoby porozumění nám nedávají odpovědi na naše skutečné životní otázky a my vidíme, že naše myšlení se stává ornamentem, a svět popsaný v tom jak mu rozumíme se propadá do marnosti a destrukce. Člověk nemůže vystoupit z omezenosti svého myšlení, ale nemusí přijmout diktát (rámec) omezenosti tohoto myšlení.
Už vždy jsme v situaci, ve které můžeme konstatovat, že ten nebo onen nástroj myšlení nám umožňuje v nějakém ohledu „správně“ nahlédnout povahu světa a opravovat tak ty obrazy světa, které jsou nevyvážené, chybné, deformované atd. Jsme schopni vnímat svět jako poznávatelný a současně jako svět, který má svá tajemství. Jako koneční lidé totiž vždy tematizujeme jen část toho, co se děje, protože to podstatné, co se děje, půjde vůbec „zařadit“ do našeho obrazu světa, až už to bude minulé. A na základě tohoto exkurzu do metafyziky dostáváme možnost zcela jinak se podívat na ekonomiku jako předmět ekonomie.

Moderní doba nás dovedla k tomu, že jsme ekonomiku jako téma a ekonomii jako vědu umístili do samého centra dění, našeho porozumění dění a světu, tím jsme vytvořili jednu z možných konstelací „společenské sebereflexe“. V této společenské sebereflexi nyní žijeme, mnozí bohužel téměř jako v kleci. Tento myšlenkový model totiž vyřazuje z porozumění mnohé aspekty dění (našich životů) a ve společenském smyslu tedy diskvalifikuje porozumění mnoha neekonomickým aspektům života. Podle kriterií ekonomie mnoho z reálií našich životů nelze zachytit, ekonomické myšlení „válcuje“ vše, co s ním není kompatibilní. Ekonomické myšlení se stalo téměř hegemonem v té části myšlení, skrze kterou rozumíme sobě i světu, kterou jsme schopni sdílet, ve které jsme schopni se socializovat (žít s druhými).

Tato převaha mocensko-ekonomického sebe-porozumění ale nemusí vůbec nic znamenat, může se snadno rozplynout, zaměnit za zcela jiný společenský sebe-obraz. Stačí málo. Myšlení je heuristické, otevírá se v porozumění, ale pak zas upadá. Přicházejí nové otázky po povaze světa (dění) a to, co o světě víme (a s druhými sdílíme) nám přestává dávat odpovědi. Aniž bychom prožili nějakou katarzi, můžeme prožít zcela zásadní změny v porozumění světu. Člověk nemůže natrvalo vystoupit z omezenosti svého myšlení, spočívajícího v aktualitě, ale ve svém vztahu ke světu je schopen znovu a znovu proměňovat svoje porozumění světu, zahrnovat do něj i to, co doposud unikalo jeho pozornosti, unikalo jeho tázání. Staré, „vyčerpané“ koncepty mají dlouho téměř magickou svazující moc – a pak se rozplynou jako pára a všichni se ptají, jak je možné, že někdo „takovým nesmyslům věřil“. Odpověď je prostá. Člověk nemůže rozumět zároveň tomu, čemu rozumí, i tomu, čemu nerozumí, každé porozumění „jiným, novým souvislostem světa“ vytlačuje, nahrazuje porozumění „staré“. A člověk, i když se tomu nemže bránit, si tuto svoji situaci může uvědomit.

Ekonomika je předváděna jako základ dění a jako „přirozený“ základ člověka a jeho jednání, vytváření vztahů. Stojí a padá s dnes již zcela hypertrofovaném kultu chtění. Ale toto konstatování nestačí – na ekonomiku a na snahy ekonomů je třeba se podívat podrobněji.
K tomu, aby pokus o pře-myšlení celého tématu ekonomiky měl naději na úspěch, je třeba od počátku stavět na tom, že svět není ve své dynamice postaven na chtění a moci. Předchozí stránky by byly zbytečné, kdybychom chtěli „jen“ mocensky nahradit tento vládnoucí model modelem jiným, jinak „diktujícím“.
To, co se odehrává, vstupuje do našich životů tak, že nás to staví před rozhodování. Nejde tu o poznání nějaké statické danosti věcí světa“, ale o porozumění konstelaci, ve které můžeme jednat a svým jednáním stav věcí ovlivňovat. Tradiční metafyzické modely myšlení (racionality) nedospěly dál než ke statickým odpovědím a míjely se tedy s povahou dění jako zdánlivě nevratného procesu, ve kterém nelze mluvit o „stavu něčeho“, neboť vůbec nemám žádnou evidenci onoho „něčeho“. (Vždy rozumíme jen tomu, čemu v jiném ohledu nerozumíme, vždy chápeme a jsme schopni se zaměřit jen na jeden aspekt dění.) Vždy budeme používat tyto „objektivní popisy skutečnosti“, protože je to „výhodné“, jde jen o to udržet si povědomí, jak málo vypovídají „o světě“. Nemusíme však proto propadnout do relativismu, od počátku zde ukazuji, že základem je zde vědomí toho, že jsme součástí celku, který nás přesahuje, a že jsme schopni se v daných mezích na tento celek ptát. Ptát se otázkami, které nemají předem „hotové“ odpovědi, ptát se otázkami, na které do důsledku odpovídá teprve to, co přichází. Proto takové skromné a pokorné poznání nemůže být podkladem pro žádnou „ovládající dovednost“, pro žádnou mocenskou techniku. A právě proto bývá tak žárlivě napadáno všemi, kdo právě o takovouto mocenskou pozici usilují. Pokud by moci lační manipulátoři připustili, že jde efektivně (tak, že to má dopady) přemýšlet i ve zcela jiném než mocenském modu, ztratila by jejich ovládající dovednost na síle… ztratili by zjevnou komparativní výhodu oproti těm, kdo myslí „nahlas“, tedy chtějí to, co o světě ví, sdílet s druhými.

Předmětem našeho zájmu je svět jako dění, k jehož povaze patří, že ho nikdy nemáme k dispozici jako celek. Nemáme ho „předem“, ani „přitom“. Nelze ho nikdy omezit na popis v kauzálních řadách (a tedy ho dostat pod kontrolu). Jsme otevřeni budoucímu a naše tázání má vždy hodnotový aspekt – totiž vždy je nějakou verzí otázky „co je správné“. A jsme u klíčového místa, ze kterého je možné se dívat na ekonomiku a ekonomy: neboť ekonomie nám předvádí ekonomiku právě jako predikovatelnou oblast dění, postihující všechny podstatné (určující) lidské vztahy. Jde o oblast dění, která ale sama o sobě žádnou hodnotovou strukturu nemá a není v ní ani možné žádné hodnotové otázky klást. Jde o oblast, ve které je předpokládána čistá voluntarita: dění je výsledkem chtění, přičemž zároveň platí, že dění je kauzální. Ano, i tak je možné rozumět dění, ale my se musíme ptát, co takovýto předpoklad znamená a k jakým vede důsledkům.